U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Le & KO, spol. s r.o., se sídlem v Děčíně, Zbrojnická 97/18, IČO 00509922, zastoupené JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti a) J. H. a b) ESTATE INVESTMENT LLC, se sídlem 1821 Logan Avenue, Cheyenne, WY 82001, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, jako vedlejších účastníků na straně žalobkyně, o 71.276.108,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 249/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2012, č. j. 51 Co 527/2011-323, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
71.276.108,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně 14. 1. 1992 za cenu 10.749.000,- Kč vydražila podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, areál OBP Pod nemocnicí v Rakovníku a poté, co zjistila, že získaná parcela č. 1615/4 v k. ú. Rakovník spadá pod režim zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění do 27. 2. 1992, požádala Okresní pozemkový úřad Rakovník o stanovisko, zda dojde k jejímu vydání oprávněným osobám.
Po sdělení, že se tak nestane, uzavřela žalobkyně s Českou spořitelnou dvě smlouvy o poskytnutí úvěru (v únoru 1992 ve výši 10.749.000,- Kč a v dubnu 1994 ve výši 6.000.000,- Kč), které byly zajištěny zástavním právem k předmětnému pozemku a k hospodářským budovám na něm stojícím. Dne 18. 7. 1994 Okresní úřad Rakovník rozhodl o tom, že vlastníky zmíněné pozemkové parcely jsou oprávněné osoby, které podle zákona o půdě uplatnily svůj restituční nárok, což bylo potvrzeno i rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.
3. 1995, č. j. 19 Ca 252/94-33, jenž dospěl k závěru, že uskutečněná dražba je neplatným právním úkonem. Žalobkyně se rozhodla ukončit svou podnikatelskou činnost, a jelikož nebyla schopna uhradit své závazky plynoucí z uzavřených smluv o úvěru, Česká spořitelna je vypověděla a vyzvala žalobkyni k zaplacení. Na základě dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky ze dne 22. 1. 2010 vyplatila žalovaná žalobkyni 6.105.694,- Kč jako část ceny vydraženého areálu po odpočtu ceny žalobkyní spotřebovaného majetku.
Soud posoudil věc po právní stránce tak, že ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, není vyjádření Okresního pozemkového úřadu Rakovník z roku 1992 o tom, že vydražená parcela nebude v restituci vydána, úředním postupem správního orgánu. Odpovědnost žalované se řídí obecnou úpravou, a to zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“); žalovaná nesprávným prohlášením porušila prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. a § 420 odst. 1 obč. zák. Na vzniku škody spočívající v nákladech, které byly vynaloženy na pořízení úvěrů a především na následné řešení problémů s neschopností je uhradit, se ovšem podílela sama žalobkyně, protože již při převzetí pozemku a před vyjádřením pozemkového úřadu věděla o uplatnění restitučního nároku a vzhledem k tehdy platné právní úpravě mohla a měla vědět, že převod vlastnického práva v rámci provedené dražby je absolutně neplatným právním úkonem.
Jestliže za této situace přesto uzavřela úvěrové smlouvy, její spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. zcela vylučuje odpovědnost žalované. Žaloba požadující vrácení finančních prostředků investovaných do rekonstrukce byla zamítnuta pro úspěšně uplatněnou námitku promlčení; investice byly vynaloženy nejpozději v roce 1995 a žaloba byla podána 9. 11. 2005, tedy po uplynutí jak objektivní, tak subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 8. 2012, č. j. 51 Co 527/2011-323, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za
správné považoval i jeho právní posouzení věci. Ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. na daný případ aplikovat nelze, ustálená judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že na rozhodování o privatizaci se nevztahují ustanovení o správním řízení, když postup při privatizaci není výkonem státní správy nebo úředním postupem, nelze proto, než aplikovat obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu. Odvolací soud také souhlasil s posouzením spoluzavinění na vzniku škody soudem prvního stupně, neboť žalobkyně o uplatnění restitučního nároku věděla v lednu 1992 a již v době předání vydraženého areálu si měla být vědoma, že předmětný pozemek podléhá režimu § 5 odst. 2 zákona o půdě, tedy že jej až do doby vydání věci nelze převést do vlastnictví jiného a veškeré takové právní úkony jsou neplatné.
Jestliže i přesto činila další úkony spočívající v nakládání s tímto pozemkem, včetně zaplacení kupní ceny, odpovídá si za následně vzniklé škody sama. Soud prvního stupně se též řádně vypořádal s promlčením nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně má být nižšími soudy vyřešená právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak“. Namítá především, že v dané době nevěděla a ani nemohla vědět, že předmětné pozemky spadají pod režim zákona o půdě. Vyjádření Okresního pozemkového úřadu Rakovník žádnou konkrétní informaci o uplatnění restitučního nároku neobsahovalo, při předávání vydražené provozní jednotky jí byla poskytnuta pouze zcela vágní a neurčitá informace, že by v souvislosti s restitucemi mohly nastat problémy, a o výzvě oprávněné osoby k vydání majetku se dozvěděla až z dopisu Okresního úřadu Rakovník ze dne 22. 6. 1992. Závěr odvolacího soudu o jejím spoluzavinění škody podle § 441 obč. zák. proto není správný, a vzhledem k tomu navrhuje, aby byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve svém vyjádření s rozsudky soudů obou stupňů zcela ztotožnila a poukázala na to, že žalobkyně ve svém dovolání pouze opakuje skutková tvrzení, která již byla uvedena v žalobním návrhu i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 8. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Z obsahu dovolání, které směřuje proti celému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, se nepodávají žádné námitky proti právnímu posouzení otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ani k otázce spoluzpůsobení (spoluzavinění) vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák. ovšem dovolatelka neformuluje žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadní po právní stránce. Zpochybňuje totiž skutkové závěry ohledně okamžiku, kdy se dozvěděla o uplatnění restitučního nároku na vydání předmětného pozemku a o tom, že jej nemohla nabýt platně. Nenapadá tedy právní posouzení věci, nýbrž skutkový stav, na jehož základě odvolací soud aplikoval ustanovení § 441 obč. zák., a uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž ovšem nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. založit.
Protože námitky uplatněné žalobkyní v dovolání nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu