25 Cdo 1930/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalované: J. M., o 323 054 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 533/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 21 Co 26/2023-132, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 9 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
323 054 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody vyšel soud ze zjištění, že dne 14. 11. 2018 cestovala žalovaná metrem bez platného jízdního dokladu a při kontrole fyzicky napadla revizory a způsobila jim zranění. Za toto jednání byla pravomocně uznána vinnou přestupkem. Žalovaná částka pak představuje vyplacené pojistné plnění (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a bolestné), které žalobkyně vyplatila poškozeným revizorům.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř., neboť žalovaná se k jednání soudu nedostavila, přestože jí bylo řádně a v zákonné lhůtě doručeno předvolání k jednání, jež obsahovalo všechna potřebná poučení, žalobkyně vydání kontumačního rozsudku navrhla a skutková tvrzení v žalobě postačují k závěru o důvodnosti nároku na náhradu škody. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že omluva žalované k prvnímu jednání nebyla důvodná, neboť předvolání k prvnímu jednání (nařízenému na den 10.
3. 2022) bylo žalované doručeno dne 4. 2. 2022, žalovaná omluvu (a současně žádost o odročení jednání) osobně doručila soudu dne 15. 2. 2022, přičemž z jejího textu nebyl zřejmý důvod, pro který by se nemohla dostavit na jednání, jež se mělo konat 40 dní po vystavení pracovní neschopnosti. Žalovaná požádala o odročení jednání proto, že je po operačním zákroku, perspektiva léčení je dlouhodobá, a uvedla, že dá soudu zprávu, až se její stav zlepší. K tomu připojila Potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu vystavené dne 31.
1. 2022, z něhož nic dalšího nevyplývalo. Tuto omluvu vzhledem k termínu nařízeného jednání nepovažoval soud za dostatečnou, neboť z ní nebylo možno zjistit, o jak dlouhou pracovní neschopnost se jedná, ani zda brání tomu, aby se zúčastnila soudního jednání či se vyjádřila k žalobě. Proto žalované sdělil, že z předloženého Potvrzení nelze zjistit, kdy lze očekávat ukončení dočasné neschopnosti, a že vzhledem k tomu, že jednání se koná za tři týdny, nelze jej bez dalšího odročit a upozornil ji, že neuvádí ani nic o tom, že by jí zdravotní stav neumožňoval vyjádřit se k žalobě.
Na toto sdělení však žalovaná nereagovala (na poště byla pro ni uložena dne 3. 3. 2022 a žalovaná si ji vyzvedla až 11. 3. 2022); neprokázala, že její zdravotní stav vyžadující pracovní neschopnost trval i v den jednání u soudu prvního stupně. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že za daných okolností byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná byla do té doby v řízení nečinná. Nereagovala na předžalobní výzvu ze dne 20.
5. 2021, ani na žalobu a vyjádření k žalobě nepodala ani poté, kdy byla současně s předvoláním k vyjádření vyzvána, aniž by soudu sdělila, co jí brání se k věci vyjádřit.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 976/2019, 30 Cdo 3825/2007, 26 Cdo 3443/2010, 26 Cdo 3638/2013, 33 Cdo 2979/2013, 2 Cdon 1027/96, 2 Cdon 447/96 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 428/04, IV. ÚS 63/05, IV. ÚS 2785/07, IV. ÚS 377/10, I. ÚS 2656/12 a IV. ÚS 3143/15 namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaná se z jednání řádně omluvila, nebyla nečinná a požádala o odročení nařízeného jednání.
Domnívá se, že soud měl přihlédnout k její neznalosti práva, k tomu, že v rozhodné době nebyla zastoupena profesionálem v oboru poskytování právních služeb i k její snaze soudu sdělit, že se z objektivních důvodů nebude moci předmětného jednání zúčastnit. Dne 1. 2. 2022 prodělala operaci na stomatologické klinice a po následných kontrolách další operaci dne 6. 4. 2022. Včas předložila „Potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu“ vystavené praktickým lékařem pro dospělé, neboť uchazečům o zaměstnání nelze vystavit běžné „Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti“.
K tíži jí rovněž nelze klást, že si výzvu soudu vyzvedla až dne 11. 3. 2022, neboť zásilka byla k vyzvednutí poštou připravena až dne 3. 3. 2022. Procesní pochybení soudu prvního stupně, který přípis vypravil až po 15 dnech, nemůže být bráno jako její procesní nečinnost a důvod pro uplatnění ustanovení § 153b o. s. ř., které dává soudu pouze možnost v krajních případech takto rozhodnout a které navíc ani nevyžaduje, aby omlouvající se osoba důvod pro neúčast na jednání také doložila (stačí pouze, aby jej konkrétně tvrdila).
Jelikož soud porušil Ústavou zaručené právo na ústní projednání a osobní přítomnost žalované u jednání, navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání s tím, že v jednání dovolatelky, která nereagovala na její výzvy ani výzvu soudu a rovněž si neověřila, zda bylo její žádosti o odročení jednání vyhověno, nespatřuje žádnou relevantní procesní aktivitu. Poukázala na to, že žalovaná omluvu z ústního jednání z důvodů prodělaného operačního zákroku doručila na podatelnu soudu osobně a na to, že z ní není zřejmé, že by jí zdravotní stav bránil podat vyjádření k věci. V dovolání citovanou judikaturu pak označila za nepřiléhavou.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
5. Obecně platí, že při posuzování, zda vydat rozsudek pro zmeškání podle § 153b o. s. ř., musí soudy v každém jednotlivém případě brát v úvahu všechny relevantní skutečnosti, např. povahu předmětu sporu nebo předchozí procesní aktivitu žalovaného, tj. zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně apod. K vydání tzv. kontumačního rozsudku by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje.
Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že omluva účastníka ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné konkrétní okolnosti mu brání v účasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou kolizi nebylo možné vyřešit jinak (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5049/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 4.
2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, publikované pod C 13981 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, dále ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě.
Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a § 3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že omluva žalované z jednání, které se mělo konat až za 23 dnů, není důvodná, neboť nebyla natolik konkrétní, aby z ní bylo možno dovodit, zda zdravotní stav žalované skutečně brání dostavit se ve stanoveném termínu na jednání soudu. „Pracovní“ neschopnost jí byla vystavena 31. 1. 2022 a v omluvě bylo bez bližších okolností uvedeno pouze, že je po operačním zákroku (jak vyplývá z dovolání, stomatologické operaci se podrobila 1. 2. 2022, tedy více než měsíc před termínem jednání).
Z potvrzení lékaře z 31. 1. 2022 vyplývá, že v té době žalovaná nemůže plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání (tedy aktivně vykonávat činnosti s hledáním zaměstnání spojené), což ale samo o sobě neznamená, že se nemůže dostavit k soudnímu jednání a účastnit se ho. Ze zdravotního hlediska totiž není obecně pracovní neschopnost důvodem pro neúčast na soudním jednání, tím je až aktuální nepříznivý zdravotní stav, který však žalovaná nijak netvrdila ani neprokázala, zvlášť když omluvu doručila soudu osobně 15.
2. 2022 (tedy více než tři týdny před termínem jednání). Za těchto okolností, a to i s přihlédnutím k tomu, že dosud ve sporu zcela pasivní žalovaná v omluvě, jež byla z hlediska zdravotních obtíží nekonkrétní, uvedla, že „až se její zdravotní stav zlepší, dá o tom soudu zprávu“, měl soud prvního stupně důvodné pochybnosti o tom, že v době nařízeného jednání bude žalované zdravotní stav bránit v účasti u jednání. Proto žalovanou vyzval, aby svou omluvu doplnila. Tento postup je zcela v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000. Žalovaná však svou omluvu nedoplnila (výzvu soudu, která byla na poště připravena k vyzvednutí dne 3. 3. 2023, si převzala až dne 11. 3. 2022, tedy po jednání). Za těchto okolností nelze závěru odvolacího soudu, že omluva z jednání nebyla důvodná, ničeho vytknout. Jednání soudu dne 10. 3. 2022 tak proběhlo v souladu s procesními předpisy bez účasti žalované, jež se bez důvodné omluvy k jednání nedostavila, neboť jak uvedl ve svém rozhodnutí i odvolací soud, je věcí účastníka přesvědčit se, zda jeho návrhu na odročení jednání bylo vyhověno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97, Soudní rozhledy č. 12, 2000, s. 367). Námitka dovolatelky ohledně doby vypravení výzvy je bez významu, neboť výzva byla na poště uložena s dostatečným předstihem před jednáním (7 dní), a pokud by si ji vyzvedla, mohla svou omluvu upřesnit.
7. Námitce dovolatelky, že rozsudek pro zmeškání neměl být vydán i proto, že v řízení byla aktivní a měla zájem se ho účastnit, nelze přisvědčit. Jedinou procesní aktivitou, kterou žalovaná za celou dobu řízení projevila, byla totiž jen a pouze omluva k jednání spojená se žádostí o jeho odročení. Žalovaná nereagovala na předžalobní výzvu, žalobu, ani výzvu soudu, aby se k žalobě (alespoň) vyjádřila. Takový přístup rozhodně nelze považovat za procesně aktivní a nevyplývá z něho, že žalovaná měla skutečný zájem účastnit se probíhajícího řízení. Její nezájem o řízení vyplývá i z toho, že přestože věděla, že je soudní jednání nařízené na den 10. 3. 2022 a týden předtím jí přišla zásilka od soudu, nezajímala se o ni a vyzvedla si ji až po soudním jednání (11. 3. 2022).
8. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, věcí se z rozhodných hledisek zabýval a podrobně vyložil, které okolnosti jej vedly k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny. Dovolání žalované proto podle § 237 o. s. ř. není přípustné.
9. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
11. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu