25 Cdo 1946/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Č.
k. p., zastoupené Č. p. a. s., o 245.781,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 1170/94, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1998 č. j. 8 Co
2269/98-256, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
245.781,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co
jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 3. 1997 č. j. 2 C 1170/94-125, jímž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 245.781,- Kč, ohledně
částky 62,- Kč byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, byl k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 1997 č. j. 8 Co 1353/97-162 zrušen s
výjimkou výroku o zamítnutí žaloby a věc vrácena k dalšímu řízení s pokynem k
doplnění dokazování ohledně existence jiné škody ve formě ušlého zisku. Soud
prvního stupně po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 9.
1993 cestoval z místa svého bydliště na obchodní schůzku se zástupcem
společnosti E. spol. s r.o. T., která se měla uskutečnit mezi 9:30 a 10:30 hod.
v T. a při níž měl jako zprostředkovatel podle smlouvy
o zprostředkování ze dne 23. 8. 1993 doručit zástupci svého obchodního partnera
závazné objednávky a kupní smlouvy na dodávky motorové nafty třetím osobám.
Osobní účast žalobce na této schůzce přitom byla nutná, protože se jednalo o
poslední možný termín uzavření smluv s dodavateli.. V blízkosti obce H., okr.
J. H., v 7:40 hod. však bylo osobní motorové vozidlo žalobce poškozeno při
dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný. V důsledku toho byla žalobci
znemožněna účast na uvedené schůzce a právě pro jeho absenci nemohly být
objednávky a kupní smlouvy akceptovány. Ze znaleckého posudku znalce z oboru
ekonomika, odvětví účetní evidence, vyplynulo, že pokud by odběratelé koupili
objednaných 702.230 litrů motorové nafty, žalobci by náležela provize ve výši
245.781,- Kč. Soud dovodil, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu
ve smyslu § 420 obč. zák., když žalovaný jako viník dopravní nehody
porušil právní povinnost uloženou vyhláškou č. 99/1989 Sb. Žalobce se v
důsledku toho nemohl dostavit na přesně stanovenou obchodní schůzku, jejíž
termín nebylo možno přesunout, ani nebylo možné listiny zaslat jinou formou,
např. faxem; v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany
žalovaného mu tedy vznikla škoda (majetková újma) v podobě ušlého zisku podle §
442 odst. 1 obč. zák. Pokud by totiž nedošlo k dopravní nehodě zaviněné
žalovaným a žalobce by mohl doručit listiny na schůzku, splnil by podmínky
smlouvy o zprostředkování a získal by dohodnutou provizi. Pouze v důsledku
škodné události se majetkový stav žalobce nerozmnožil o hodnoty, které by bylo
možno očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 10. 1998 č. j. 8 Co 2269/98-256 změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 245.781,- Kč
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, avšak neztotožnil se s jeho
právními závěry, především ohledně existence příčinné souvislosti mezi
protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou ve formě ušlé provize
žalobce. Podle odvolacího soudu je při běžném pojetí kauzality potřeba v
řetězci příčin a následků izolovat příčinu nejbližší vzniku škody.
Bezprostřední příčinou ztráty provize u žalobce nebylo protiprávní jednání
žalovaného vedoucí ke vzniku dopravní nehody, ale zpoždění žalobce a
nepodepsání kupních smluv z jeho strany. S odkazem na rozhodnutí publikované
pod R 7/79 dovodil odvolací soud, že nezískání provize je sice důsledkem
dopravní nehody, nikoliv však důsledkem natolik bezprostředním, aby byla dána
příčinná souvislost. Podle odvolacího soudu by se ušlý zisk měl zásadně
vztahovat k objektu poškození (R 61/70), tedy za situace, kdy nedochází k další
škodě (např. na zdraví) ke vzniku škody pouze na automobilu. Ztráta provize z
neuzavřených kupních smluv v důsledku zpoždění vzniklého autonehodou je podle
odvolacího soudu již natolik časově i věcně vzdáleným důsledkem škodné
události, že za tento ušlý zisk žalovaný neodpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a s odkazem na
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. namítá, že při zkoumání příčinné
souvislosti v konkrétním posuzovaném případě by měl být izolován jev ze
všeobecné souvislosti jevů a měla by tak být položena otázka, zda by následek
nastal i bez protiprávního jednání žalovaného, tedy v případě, že by k dopravní
nehodě vůbec nedošlo. Podle dovolatele se nejedná o příčinu a následek
časově a věcně vzdálený, ale s ohledem na sled událostí naopak aktuální.
Dovolatel se jako podnikatel stal zaviněním třetí osoby účastníkem dopravní
nehody na odlehlém místě bez možnosti spojení a v souladu s příslušnými
právními předpisy byl povinen vyčkat příjezdu policejních příslušníků a
podrobit se standardnímu vyšetřování nehody. Tuto skutečnost nelze vyloučit z
řetězce příčin a následků a je tedy zřejmé, že pro daný případ je příčinou
každý jev, bez něhož by následek nenastal (conditio sine qua non). K tíži
žalobce by mohly jít události vis maior, ne však protiprávní chování třetí
osoby. Judikatura ze sedmdesátých let, na kterou odvolací soud v odůvodnění
rozsudku odkazoval, neodpovídá podle dovolatele dynamice současné doby
pracující s novými právními instituty, komplexem nových právních vztahů a tedy
i s novou skupinou škodních událostí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm
podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Jelikož podle § 29 odst. 1
věty první a druhé zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb.,
práva a povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem
1. ledna 2000 na Č. k. p. a že tato práva a povinnosti uplatňuje a vykonává
jménem a na účet K. Č. p. a. s., jednal Nejvyšší soud jako s vedlejším
účastníkem řízení na straně žalovaného s Č. k. p. zastoupenou Č. p., a.
s. Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je
důvodné.
304
Odvolací soud správně vycházel z toho, že jednou z podmínek odpovědnosti za
škodu podle § 420 obč. zák. je vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním
jednáním škůdce a škodou. O vztah příčinné souvislosti se jedná,
vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání
a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li
doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou
vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody
může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin,
která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu
podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo
následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci
příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a
následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina
bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně
příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není
rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za
souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když
nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozhodnutí publikované pod
č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Existenci
příčinné souvislosti tedy nelze vztahovat pouze k příčině „nejbližší\"
způsobenému následku, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním
škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce
nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost
je přerušena i v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je
skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného
právního důvodu. Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí publikovaném pod č. 7 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, tuto obecnou zásadu
formuloval na skutkovém základě, kdy někdo utrpěl škodu v důsledku reakce
(šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu
z něhož (srov. § 448 obč. zák.) odpovídá.
V dané věci se však o uvedené případy přerušení příčinné souvislosti
nejedná. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že
bezprostřední příčinou ušlého zisku žalobce byla okolnost, že nedošlo k
uzavření smluv, na jejichž základě měl získat určitý prospěch; nedostavil se
totiž na obchodní schůzku k tomu nezbytnou. Dále není pochyb o tom,
že žalobce se hodlal této schůzky zúčastnit, avšak zabránilo mu v tom poškození
vozidla při dopravní nehodě zaviněné žalovaným právě při cestě do určeného
místa. Poškození vozidla žalobce tedy není novou a v rámci řetězce příčin a
následků natolik izolovanou skutečností, která by do působení příčin a následků
vstoupila nezávisle na jednání žalovaného. Zároveň nepředstavuje ani takový
samostatně odškodnitelný následek ve smyslu citovaného rozhodnutí, aby nemohl
obstát jako jedna z příčin v řetězci vedoucím ke vzniku škody. Je totiž třeba
odlišit následek spočívající ve fyzickém poškození věci (škoda vzniklá
zmenšením majetkového stavu poškozeného, který musel vynaložit prostředky na
uvedení věci v předešlý stav) od následku projevujícího se tím, že věc (bez
ohledu na rozsah poškození) byla vyřazena z provozu a nemohla sloužit účelu,
pro který ji poškozený právě používal, případně v dohledné době používat
hodlal. Právě posledně uvedený následek zaviněného poškození věci tkvící v
nefunkčnosti věci je příčinou toho, že poškozený přichází o prospěch, jehož by
jinak za obvyklých okolností dosáhl, pokud by k poškození věci nedošlo a on ji
mohl užívat (srov. opět rozhodnutí publikované pod č. 7 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, podle nějž škůdce v takovém případě
odpovídá vedle ušlého zisku též za případnou skutečnou škodu spočívající v
nákladech, které poškozený musel vynaložit na zajištění jiné obdobné věci
potřebné k tomu, aby mohl vykonávat svoji činnost). S přihlédnutím ke
konkrétním skutkovým zjištěním v posuzované věci je proto třeba dovodit, že ani
okolnost, že žalovaný zároveň odpovídá za škodu na vozidle žalobce, nevylučuje
příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ústícím v poškození vozu,
jímž cestoval žalobce k obchodnímu jednání, a škodou, která žalobci v podobě
ušlého zisku vznikla tím, že nedošlo k uzavření smluv, z nichž mu měl vzniknout
prospěch; znemožnil-li totiž žalovaný zaviněným poškozením vozidla žalobci, aby
se dostavil k jednání nezbytnému k uzavření smluv, odpovídá i za ušlý zisk,
pokud vznikl absencí žalobce u obchodního jednání. Z pohledu příčinné
souvislosti je porušení právní povinnosti ve věcné i časové souvislosti se
vznikem škody.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné
souvislosti není správný; dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je
tedy naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu
zru-šil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního ří-zení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. května 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu