25 Cdo 1948/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce I. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému označenému jako „M. ú. F. – M., vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 12 C 261/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2008, č. j. 57 Co 20/2007-75, takto:
Dovolání se zamítá.
261/2005-38, zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalovaný subjekt je správním úřadem, nikoli právnickou osobou, a nemá tak způsobilost být účastníkem řízení. Ačkoliv žalobce po podání žaloby soudu sdělil, že žalovaného označuje jako „Česká republika – M. ú. ve F. – M.,“, není v takto vadně zahájeném řízení možná záměna či přistoupení účastníka do řízení podle § 92 o.s.ř. ani oprava žaloby podle § 43 o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 8. 2008, č. j. 57 Co 20/2007-75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť je orgánem města (obce), jemuž ani podle § 5 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, či jiného obecně závazného právního předpisu, není přiznána způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, nemá tedy samostatnou právní subjektivitu ve smyslu § 19 o.s.ř., a tudíž nemůže v občanském soudním řízení vstupovat do procesních vztahů. Jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto bylo namístě řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani okolnost, že žalobce doplnil v průběhu řízení přesné označení žalovaného, neboť již v žalobě žalobce jasně a určitě označil žalovaného názvem a sídlem; od počátku tedy bylo nesporné, že žalovaným je osoba nezpůsobilá být účastníkem řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. V něm namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru; s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 26/1977 a sp. zn. Cpjf 145/1978 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/03 a I. ÚS 139/99 tvrdí, že je zcela zřejmé, že podání mělo vadu, avšak okresní soud žalobce nevyzval k odstranění vad podle § 43 odst. 1 o.s.ř., ačkoliv tento postup byl podle názoru Ústavního soudu jeho povinností a řízení z důvodu, že za žalovaného označil pouze organizační složku Statutárního města Frýdek – Místek, v rozporu se shora uvedenými judikáty zastavil. Podle žalobce je zcela zřejmé, že se v žalobě spletl v označení žalovaného, neboť vycházel z toho, jak se sám žalovaný při jednání s ním písemně prezentoval. Žalobce je přesvědčen, že je schopen označit žalovaného zcela přesně – S. m. F. – M.. Dále namítá, že mu nebyla dána možnost hájit se u odvolacího řízení, když odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, a domnívá se, že rozhodoval místně nepříslušný soud. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř. a že je podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), tedy fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v občanskoprávních vztazích vyplývá z ustanovení § 7 obč. zák.), právnické osoby (srov. § 18 odst. 1 obč. zák.), a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem občanskoprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 21 obč. zák.) a jedná za něj příslušná organizační složka státu. Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
V oblasti územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která je veřejnoprávní korporací a může mít vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající [srov. čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění do 31. 12. 2005 (vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 25. 4. 2005 a doplněna dne 20. 12. 2005) - dále též jen „zákon o obcích“]. Výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti je rada obce (§ 99 odst. 1 zákona o obcích). Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo úřad městské části nebo magistrát (§ 5 odst. 2 zákona o obcích v případě statutárního města) - dále též jen „obecní úřad“ - je orgánem obce (města), který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly, které mu uložilo zastupitelstvo obce nebo rada obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti a který vykonává přenesenou působnost podle § 61 odst. 1 písm. a) s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce, a rozhoduje o poskytování informací žadateli podle zvláštního zákona (srov. § 109 odst. 3 zákona o obcích).
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. V tomto zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech není obsaženo žádné ustanovení, které by obecnímu úřadu (m.) jako organizační jednotce obce (s. m.) tuto způsobilost přiznávalo. Ze zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní úřad se v soukromoprávních vztazích nemůže samostatně zavazovat. Obecní úřad není schopen ani samostatně plnit závazky z občanskoprávních vztahů (vlastní majetek a finanční zdroje má pouze obec a nikoliv obecní úřad); soudní rozhodnutí, kterým by byla uložena obecnímu úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné vykonat.
Z uvedeného vyplývá, že ani zvláštní předpis (zákon o obcích) nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost vystupovat v občanskoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.
Podle § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Jestliže byl označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). Tento nedostatek nelze odstranit ani postupem podle § 43 o.s.ř.
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku státu nebo organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997) a rovněž tak uvedené platí i v případě, označil-li žalobce za účastníka řízení organizační jednotku (orgán) právnické osoby.
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu jeho podání ze dne 25. 4. 2005 - označil v žalobě za žalovaného „M. ú. F. – M.“. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v tomto podání řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu podání nevyplývá, že by v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobce netvrdil ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v podání se ani nenaznačuje, že by se žalobce svého nároku domáhal proti jinému subjektu), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá; podání žalobce neobsahovalo v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný „M. ú. ve F. – M.“ neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).
Na těchto závěrech nemohou nic změnit odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou rozhodnutími sp. zn. IV. ÚS 22/03 a I. ÚS 139/99, neboť výše uvedené závěry dovolacího soudu jsou v zásadě konformní s jinými rozhodnutími Ústavního soudu, např. s nálezem ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297, či usnesením ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 343/05). Ostatně i v jednom z posledních rozhodnutí k této otázce (ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2690/08) Ústavní soud zdůrazňuje (bod 23.), že postupy podle § 43 o.s.ř. k odstranění vad žaloby jsou použitelné tam, kde označení organizační složky státu jako žalovaného je v rozporu s obsahem žaloby, která vymezuje uplatněný nárok vůči státu. O takový případ se zde však nejedná, neboť z obsahu žaloby se nepodává, že by žalobce za odpovědný subjekt považoval stát; výhrady směřují proti postupu úřadu samotného a jednotlivých úředníků. Pozdější „upřesnění“ žalovaného na stát, navíc v dovolání zpochybněné sdělením, že žaloba směřuje proti statutárnímu městu, nezakládá odlišné vymezení subjektu odpovědného podle hmotného práva od subjektu označeného procesně jako žalovaný, a tedy postup podle § 43 o.s.ř. nepřichází v úvahu.
Namítá-li dovolatel, že mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem, neboť rozhodl ve věci samé bez jednání (jde o tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř.), je třeba uvést, že rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. je rozhodnutím procesní povahy, jímž se řízení končí, nikoliv rozhodnutím ve věci samé; nelze potom spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem v okolnosti, že v předmětné věci rozhodl odvolací soud bez nařízení jednání, když k takovému postupu byl oprávněn podle § 214 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K dovolatelem vznesené námitce místní nepříslušnosti soudu prvního stupně, dovolací soud poukazuje na skutečnost, že svou místní příslušnost zkoumá soud z vlastní iniciativy jen do té doby, než začne jednat o věci samé, poté zkoumá místní příslušnost jedině k námitce účastníka uplatněné při prvním úkonu, který mu přísluší v řízení před soudem prvního stupně (§ 105 odst. 1 o.s.ř.); námitka později vznesená je neúčinná a soud k ní nepřihlíží, stejně tak jako k námitce podané žalobcem, neboť ten vyjádřil svou volbu podáním žaloby.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu