25 Cdo 1954/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce V. z. p. Č. r., proti žalovanému O. M., zastoupenému advokátem, o
63.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C
4538/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 5. října 2004, č. j. 11 Co 375/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
15% úrokem z prodlení od 26. 12. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1, 2 o. s. ř., neboť žalovaný do
protokolu, sepsaného dožádaným soudem, nárok žalobce v celém rozsahu uznal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 10.
2004, č. j. 11 Co 375/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve
výroku o soudním poplatku, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska § 205b
o. s. ř. a odvolání žalovaného shledal důvodným pouze ve výroku o poplatkové
povinnosti. Dovodil, že veškeré předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání na
základě procesního úkonu žalovaného – uznání nároku jsou splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že v daném případě
nelze hovořit o platně učiněném uznání zažalované pohledávky, neboť on svým
projevem vůle vázal uznání pohledávky podmínkou, zda mu bude přiznán invalidní
důchod, příp. zda mu bude umožněno dluh splácet, a protože zákon neumožňuje
vázat uznání nároku podmínkou, soud porušil
§ 153a o. s. ř. Dovolatel dále uvádí, že i pokud by vydání rozsudku pro uznání
bylo namístě, odvolací soud podle § 212a odst. 4 o. s. ř. měl přezkoumat
napadený rozsudek i z důvodů uvedených v § 205b o. s. ř., což odvolací soud
neučinil, neboť náležitě nezkoumal podmínky řízení, zda nerozhodoval věcně
nepříslušný soud prvního stupně, atd. Za otázku zásadního právního významu
považuje určení, zda platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat v případě, že
uznání žalovaného je vázáno splněním podmínky, a dále zda platí, že i při
vydání rozsudku pro uznání je odvolací soud povinen zkoumat odvolací důvody
podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., i když je žalovaný v odvolání neuvádí.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve
smyslu ust. § 241 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
popř. právní otázka, kterou dovolatel v dovolání označil, má po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního
řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován,
rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu
žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen
navrhne-li to žalobce.
Podle ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve
věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 ).
Uznání nároku zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem
sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu, zda jsou žalobní tvrzení podložena
důkazy či nikoliv. Pro odvolací řízení platí podle ustanovení § 205b o. s. ř.,
že odvolacím důvodem jsou jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a
skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady
pro vydání rozsudku pro uznání. Podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání
proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit
jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud
prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce
(přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát. Vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s.
ř. lze tedy rozsudek pro uznání přezkoumat jen z hlediska zákonem stanovených
předpokladů pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.), a jsou-li tyto předpoklady
splněny, právní posouzení se týká jen otázky, zda nejde o věc, v níž nelze
uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., příp.
zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze
zákona.
Námitce dovolatele, že jeho uznání nároku není platné, neboť uznání pohledávky
vázal na podmínku, že mu bude přiznán invalidní důchod, popř. mu bude umožněno
dluh splácet, nelze přisvědčit. Z protokolu ze dne 9. 9. 2003, sepsaného
dožádaným soudem, vyplývá, že žalovaný uvedl: “pohledávku uznávám, ale chci
podotknout, že jsem nemajetný a nemám, z čeho bych uvedenou pohledávku uhradil.
Ve výkonu trestu nejsem prac. zařazen, a to z důvodu mého špatného zdrav. stavu
a nemám žádné finanční prostředky….Pokud po výstupu z výkonu trestu seženu
práci, případně pokud budu uznán část. invalidním a bude mi přiznán inv.
důchod, jsem ochoten uvedenou částku splácet.“
Uznání nároku v daném případě je jednoznačně vyjádřeno a nejedná se o situaci,
že by tento procesní úkon – jakožto předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání
byl podmíněn, tedy vázán na splnění nějaké podmínky. Jestliže žalovaný
pohledávku uznal a vyjádřil ochotu ji splácet, pokud „sežene práci“ nebo bude
pobírat invalidní důchod, jde o jeho vyjádření k možnostem uspokojení
pohledávky, nikoliv vyjádření podmínky, na níž je uznání nároku vázáno.
K další námitce dovolatele je třeba poukázat na to, že odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí výslovně citoval § 205b a § 205 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. a dovodil, že i z hlediska citovaných ustanovení jsou předpoklady pro
vydání rozsudku pro uznání splněny s tím, že žalovaný ani žádný z odvolacích
důvodů v § 205b o. s. ř. neuvádí. Soud z úřední povinnosti kdykoliv za řízení
přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci
samé (§ 103 o. s. ř.), a tedy i odvolací soud přezkoumává z úřední povinnosti i
podmínky řízení uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., i když je
odvolatel neuvedl jako odvolací důvody. Ostatně v daném případě ani dovolatel
netvrdí, že podmínky řízení chybějí a že by to odvolací soud přehlédl.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, otázka platnosti podmíněného uznání nároku ani
otázka rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu není v daném případě otázkou
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Protože není
důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní
stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 234b
odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů řízení a žalobci
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18 . května 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu