25 Cdo 1957/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti
žalované J. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 34.404,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 C 169/97,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince
1999, č. j. 10 Co 593/99 – 96, takto:
I. Dovolání žalované se z a m í t á.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.700,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na
účet advokátky.
objednané zboží do 28 dnů od zaplacení kupní ceny a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 26. 3. 1994
kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-120 UNIVERSAL a D-420-20 SYNCRO-CLIK,
přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 2.047,-
DEM ve 24 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 25. 5. 1994 v určené výši
v DEM přepočtem na Kč prodejním kurzem ČNB v den platby. Účastníci dále
ujednali, že „v případě porušení smluvních povinností kupujícím je kupující
povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží dle § 544 obč.
zák.“. Dále bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila jen první splátku kupní ceny
ve výši 3.700,- Kč a poté žalobce požádala o odklad splácení dalších splátek, s
čímž žalobce dopisem ze dne 10. 6. 1994 projevil souhlas. Tuto smlouvu posoudil
okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní podle § 588 a § 613 obč. zák.,
která neobsahuje ujednání o možnosti kupujícího od smlouvy jednostranně
odstoupit; námitky žalované, že smlouva je neplatná podle § 49a a § 39 obč.
zák. nepovažoval za opodstatněné. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na
zaplacení požadované, dosud nezaplacené, části kupní ceny je opodstatněný.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č. j.
10 Co 593/99 - 96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání, neboť
otázku „zda neschválení typových smluv podle § 23 zákona na ochranu
spotřebitele je takovým porušením zákona, které způsobuje jejich neplatnost
podle § 39 obč. zák.“ považoval po právní stránce za zásadního významu. Krajský
soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil
zprávou Ministerstva průmyslu a obchodu ČR z 2. 3. 1993, z níž zjistil, že k
žádosti žalobce ze dne 11. 2. 1993 o schválení přiložené typové kupní smlouvy s
odkazem na § 23 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, mu bylo sděleno,
že „v současné době“ nelze schvalování typových smluv realizovat, neboť
příslušnost orgánů k provádění dohledu stanoví teprve zákon parlamentu, a další
zprávou téhož ministerstva, z níž zjistil, že v roce 1994 nebyl ustaven
příslušný orgán, který by s odkazem na ust. § 23 zákona č. 634/1992 Sb., ve
znění před novelou, schvaloval či posuzoval typové smlouvy. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platným právním
úkonem podle § 588 a § 613 obč. zák. Ohledně námitky žalované, že kupní smlouva
je neplatná podle § 39 obč. zák., protože jako typová nebyla schválena podle
ust. § 23 zák. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 1. 7. 1995, krajský soud
dovodil, že neobdržel-li žalobce ke své žádosti o schválení typové kupní
smlouvy vyjádření ústředního orgánu, bylo to sice důvodem k udělení sankce
podle tohoto zákona, avšak neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. tato
okolnost způsobit nemohla, protože obsah kupní smlouvy účastníků ze dne 26. 3.
1994, která splňuje všechny náležitosti, zákonu neodporuje.
Proti tomuto rozsudku podala včas dovolání žalovaná, v němž nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva účastníků je platným právním
úkonem, neboť má za to, že nerespektování vůle zákonodárce o schválení typové
smlouvy jako podmínky jejího používání, jež je vyjádřena v zákoně na ochranu
spotřebitele, „ je jednáním, které svým obsahem a účelem odporuje zákonu,
případně zákon obchází, tak jak má na mysli ust. § 39 obč. zák“. Dále vyslovuje
nesouhlas se způsobem, jakým žalobce zboží prodává, a poukazuje na směrnici
vydanou Radou evropských společenství 85/577/EEC na ochranu spotřebitele ve
věci smluv uzavíraných mimo obchodní provozovny – prostory, na základě níž
většina států evropského společenství přijala v roce 1986 zákony na ochranu
spotřebitele, podle nichž má kupující možnost od smlouvy odstoupit „pouhým
jednoduchým prohlášením“. Protože žalobce neprodává zboží v obchodních
provozovnách, nýbrž na tzv. domácích párty, při nichž „zákazník bývá obětí
obchodníka“, je podle názoru dovolatelky třeba pečlivě hodnotit „kvalitu“
takového právního úkonu, který v rámci států Evropské unie je považován již od
samotného počátku za nemorální; z tohoto pohledu je též nutno nahlížet na kupní
smlouvu účastníků, a to zejména proto, že na území ČR obdobný zákon na ochranu
spotřebitele v té době nebyl přijat. Jestliže však zákon č. 634/1992 Sb. až do
30. 6. 1995 v ust. § 23 odst. 3 stanovil, že schválení typové smlouvy je
podmínkou jejího používání, je zcela nerozhodné, z jakých důvodů nebyla typová
smlouva žalobce schválena, neboť mu nic nebránilo ji nepoužívat.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil se
závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalované
bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst.
1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1
o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., není
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241
odst. 3 písm.d/ o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný
skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je spatřována v tom, že
kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 26. 3. 1994 je platným právním úkonem.
Podle § 588 obč. zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu
povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět
koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. pro jeho
nedovolenost tedy nastává v těchto případech: 1/ právní úkon svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2/ právní úkon
obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis) 3/ právní úkon se příčí
dobrým mravům (contra bonos mores).
Námitku dovolatelky, že kupní smlouva účastníků je neplatná podle
§ 39 obč. zák. proto, že typová kupní smlouva používaná žalobcem nebyla podle §
23 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1995, schválena
příslušným ústředním orgánem státní správy, nelze považovat za opodstatněnou.
Podle tohoto ustanovení se typovou smlouvou rozumí formulář smlouvy, která má
být uzavírána ve více případech, pokud je obvyklé, že spotřebitel obsah
smlouvy při jejím uzavírání podstatným způsobem neovlivňuje. Schválení typové
smlouvy je podmínkou jejího používání. Při schvalování posuzují
příslušné orgány soulad typové smlouvy s ustanoveními právních předpisů.
Jestliže příslušné orgány nerozhodnou o žádosti o schválení typové smlouvy do
30 dnů, platí, že typovou smlouvu schválily.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že absolutní neplatnost
uzavřené kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. nezpůsobuje sama o sobě okolnost,
že typová smlouva užívaná žalobcem nebyla schválena příslušným ústředním
orgánem státní správy. Schválení typové smlouvy podle cit. ustanovení zákona o
ochraně spotřebitele bylo sice do uvedeného data podmínkou jejího používání z
hlediska veřejnoprávní ochrany spotřebitele, avšak zákon na ochranu
spotřebitele s neschválením typové smlouvy neplatnost smlouvy uzavřené na
předtištěném formuláři nespojoval, a porušení této podmínky bylo možno podle
tohoto zákona pouze sankcionovat ve formě pokuty. Ať již však smlouva byla
uzavřena s použitím předtisku typové smlouvy či nikoliv, je vždy třeba platnost
právního úkonu podle § 39 obč. zák. zkoumat z hlediska, zda právní úkon svým
obsahem či účelem odporuje zákonu nebo jej obchází. Odvolací soud v posuzované
věci dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků obsahuje všechny podstatné
náležitosti uvedené v ust. § 588 obč. zák. (§ 613 obč. zák.) a že svým obsahem
neodporuje zákonu; s tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje a pro úplnost
dodává, že předmětná smlouva neodporuje zákonu ani svým účelem a nelze ani mít
za to, že by zákon obcházela, či že by byla v rozporu s dobrými mravy. Navíc ze
skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce o schválení typové smlouvy příslušné
ministerstvo požádal, avšak orgán, který měl o žádostech o schvalování typových
smluv rozhodovat, nebyl ustaven; je tudíž třeba vycházet z ust. § 23 odst. 3
zák. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1995, podle kterého
nerozhodly-li příslušné orgány o žádosti o schválení typové smlouvy do 30 dnů,
platilo, že typovou smlouvu schválily.
K námitce dovolatelky o nesouladu předmětné kupní smlouvy s právními normami
vydanými v zemích EU, je třeba uvést, že platnost kupní smlouvy účastníků
uzavřené dne 26. 3. 1994 je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, event.
dalších právních předpisů, ve znění účinném v té době, a nikoliv podle právních
předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropského společenství, jejichž členem
Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla (a není ani
doposud), takže jimi nemohla být vázána. Směrnici Rady 85/577/EHS z 20. 12.
1985, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní
provozovnu, na níž dovolatelka poukazuje ve svém dovolání, recipovala do
českého právního řádu až novela občanského zákoníku (z. č. 376/2000 Sb.) účinná
od 1. 1. 2001 úpravou tzv. spotřebitelských smluv (§ 52 a násl. obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/
o.s.ř. není dán. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou vad uvedených v ust. § 237
odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalované podle ust. § 243b odst. 1,
části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem
za 1 úkon v částce 1.625,- (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad
hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm.k/ a § 13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu