25 Cdo 1957/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně U. p., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. C., o
28.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8
C 95/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 26. ledna 2006, č. j. 20 Co 458/2005-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 28.538,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, žalovaný jako řidič vozidla zavinil dne 28.
3. 2003 dopravní nehodu, při které poškodil betonový plot. Žalobkyně uhradila
poškozenému v rámci pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla
škodu ve výši 71.344,- Kč. Žalovaný dopravní nehodu nenahlásil na Policii ČR. Z
tohoto důvodu se po něm žalobkyně domáhala práv z pojištění odpovědnosti z
provozu vozidel podle ust. § 10 odst. 1 písm. d) zák. č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), podle
něhož má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil,
pokud nesplnil povinnost podle zvláštního předpisu ohlásit dopravní nehodu,
která je škodnou událostí. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že pojištěným
je zaměstnavatel žalovaného, se kterým byla uzavřena pojistná smlouva.
Žalobkyně tak může uplatňovat své nároky pouze vůči němu, nikoli vůči
žalovanému, který je pouze zaměstnancem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1.
2006, č. j. 20 Co 458/2005-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a dospěl k názoru, že odpovědnost žalovaného zaměstnance
je vyloučena ustanovením § 420 odst. 2 obč. zák. Pojistnou smlouvu jako
pojistník uzavřel zaměstnavatel žalovaného a pouze po něm může žalobkyně žádat
náhradu toho, co za něho plnila. Pouze s ním je žalobkyně v právním vztahu. Byl
to zaměstnavatel žalovaného, kdo porušil právní povinnost tím, že neohlásil
dopravní nehodu, jež je škodnou událostí. Žalovaný pak může odpovídat za škodu
pouze svému zaměstnavateli na základě pracovněprávních předpisů.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a které podává z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu shledává v
tom, zda žalovaný je jako řidič vozidla pojištěným ve smyslu § 2 písm. f) zák.
č. 168/1999 Sb. Namítá, že z tohoto ustanovení vyplývá, že pojištěným není
pouze pojistník, ale rovněž žalovaný, který byl při dopravní nehodě řidičem
vozidla, jehož provozem vznikla škoda. Dle jejího názoru vedle zaměstnavatele
žalovaného jako provozovatele vozidla, který odpovídá za škodu objektivně podle
§ 427 obč. zák., odpovídá za vznik předmětné škody rovněž žalovaný jako řidič
vozidla, a to subjektivně. S ohledem na § 10 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. má
potom žalobkyně právo požadovat uhrazení toho, co za pojištěného plnila, rovněž
vůči žalovanému, jakožto pojištěnému, tedy osobě, na jejíž odpovědnost za škodu
se pojištění vztahuje. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za
nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud nevyložil, z jakého důvodu nepovažuje
žalovaného za pojištěného ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb., a nevypořádal se s
odvolacími námitkami žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu
na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkami
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle § 1 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, nestanoví-
li tento zákon jinak, může na pozemní komunikaci provozovat vozidlo pouze ten,
jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla je pojištěna
podle tohoto zákona. Podle § 2 písm. f) zákona je pojištěným ten, na jehož
odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje. Podle § 6 zákona se
pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu
způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
Pojištění se tak vztahuje jak na odpovědnost osoby provozovatele vozidla podle
§ 427 a násl. obč. zák., tak i na osoby odpovídající za škodu podle § 420 obč.
zák., např. na řidiče vozidla.
Podle § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou, anebo
fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této
činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona
neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím
dotčena.
Odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval ust. § 420 odst. 2 obč. zák.
Žalovaný jako zaměstnanec neodpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla při
výkonu jeho zaměstnání. Rozsah pojištění podle ust. § 6 zák. č. 168/1999 Sb. se
na něj nemůže vztahovat, není tedy ani pojištěným podle ust. § 2 odst. písm. f)
tohoto zákona a tudíž ani osobou povinnou k náhradě vyplacené částky
pojistitelem podle § 10 tohoto zákona.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jestliže žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jejími
odvolacími námitkami a že jeho rozhodnutí není přezkoumatelné, uplatňuje tak
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím
řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Jelikož dovolání není podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud touto
námitkou zabývat.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy
zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu