Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), (dále též jen “zákon”), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním
postupem způsobena škoda.
Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech
předpokladů : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na
závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
nebyly splněny, zejména není dána příčinná souvislost mezi postupem žalované a
vznikem škody žalobkyni.
Z hlediska objektivní odpovědnosti se o vztah příčinné souvislosti jedná,
jestliže škoda vznikla následkem škodné události, tedy je-li doloženo, že nebýt
škodné události, ke škodě by nedošlo. Nesprávný postup orgánu státu tedy musí
vždy být se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.
Za zjištěného skutkového stavu (který není předmětem přezkumu dovolacího soudu)
je zřejmé, že před tím, než žalobkyně devizové hodnoty na účet společnosti MI
ve dnech 5. - 15. 3. 1999 složila, neměla ČNB žádné informace ani signály o
tom, že by společnost MI porušovala devizové předpisy (předchozí inzeráty v
novinách přímou nabídku služeb makléře a brokera působících a obchodujících na
mezinárodním devizovém trhu neobsahovaly), a ze strany ČNB nebyl tudíž dán
důvod k provedení devizové kontroly ve společnosti MI, v jejímž rámci by při
zjištěném porušení devizových předpisů ze strany této společnosti jí mohla být
ČNB uložena pokuta či by jí bylo přikázáno ukončit činnost. Ani přijetí těchto
zákonem stanovených opatření ze strany ČNB vůči společnosti MI by - v případě
porušení devizových předpisů - ovšem nemohlo vést k zabránění vzniku tvrzené
majetkové újmy žalobkyni, tj. nevydání jí složených devizových hodnot, které na
účet této společnosti složila již v březnu 1999 (tedy ještě před tím, než vůbec
ke kontrolní činnosti ČNB, jíž je vytýkána nesprávnost postupu, mohlo dojít) a
o jejichž výběr žalobkyně požádala dne 2. 5. 2000. Uložení těchto opatření by
totiž samo o sobě nemohlo vést k tomu, aby žalobkyni byly devizové hodnoty
společností MI vráceny, neboť byla-li by jí ČNB uložena pokuta, vykonávala by
nadále svoji činnost, a pokud by jí bylo přikázáno činnost ukončit, nemohlo by
toto opatření vést k tomu, aby složené devizové hodnoty byly žalobkyni
vyplaceny, nehledě na to, že tato společnost již sama dne 9. 5. 2000 ukončila
činnost, resp. uzavřela své kanceláře. Nelze tudíž přisvědčit námitce
dovolatelky, že příčinou vzniku tvrzené majetkové újmy na její straně,
spočívající v tom, že jí nebyly vráceny devizové hodnoty, které složila na účet
společnosti MI, byla nečinnost ČNB při provádění devizové kontroly v této
společnosti.
Z hlediska řešení právní otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem a
jeho závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 13 zákona č.
82/1998 Sb. nebyly v posuzované věci splněny, tedy napadený rozsudek není
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Otázka, „zda uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vylučuje až do
skončení trestního řízení možnost poškozeného požadovat náhradu podle zák. č.
82/1998 Sb.“ nemá v dané věci zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. vzhledem k tomu, že na závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku nemá
žádný vliv.
Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné, Nejvyšší soud je podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.