Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen “zákon”), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyly splněny, zejména není dána příčinná souvislost mezi postupem žalované a vznikem škody žalobkyni.
Z hlediska objektivní odpovědnosti se o vztah příčinné souvislosti jedná, jestliže škoda vznikla následkem škodné události, tedy je-li doloženo, že nebýt škodné události, ke škodě by nedošlo. Nesprávný postup orgánu státu tedy musí vždy být se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.
Za zjištěného skutkového stavu (který není předmětem přezkumu dovolacího soudu) je zřejmé, že před tím, než žalobkyně devizové hodnoty na účet společnosti MI ve dnech 5. - 15. 3. 1999 složila, neměla ČNB žádné informace ani signály o tom, že by společnost MI porušovala devizové předpisy (předchozí inzeráty v novinách přímou nabídku služeb makléře a brokera působících a obchodujících na mezinárodním devizovém trhu neobsahovaly), a ze strany ČNB nebyl tudíž dán důvod k provedení devizové kontroly ve společnosti MI, v jejímž rámci by při zjištěném porušení devizových předpisů ze strany této společnosti jí mohla být ČNB uložena pokuta či by jí bylo přikázáno ukončit činnost. Ani přijetí těchto zákonem stanovených opatření ze strany ČNB vůči společnosti MI by - v případě porušení devizových předpisů - ovšem nemohlo vést k zabránění vzniku tvrzené majetkové újmy žalobkyni, tj. nevydání jí složených devizových hodnot, které na účet této společnosti složila již v březnu 1999 (tedy ještě před tím, než vůbec ke kontrolní činnosti ČNB, jíž je vytýkána nesprávnost postupu, mohlo dojít) a o jejichž výběr žalobkyně požádala dne 2. 5. 2000. Uložení těchto opatření by totiž samo o sobě nemohlo vést k tomu, aby žalobkyni byly devizové hodnoty společností MI vráceny, neboť byla-li by jí ČNB uložena pokuta, vykonávala by nadále svoji činnost, a pokud by jí bylo přikázáno činnost ukončit, nemohlo by toto opatření vést k tomu, aby složené devizové hodnoty byly žalobkyni vyplaceny, nehledě na to, že tato společnost již sama dne 9. 5. 2000 ukončila činnost, resp. uzavřela své kanceláře. Nelze tudíž přisvědčit námitce dovolatelky, že příčinou vzniku tvrzené majetkové újmy na její straně, spočívající v tom, že jí nebyly vráceny devizové hodnoty, které složila na účet společnosti MI, byla nečinnost ČNB při provádění devizové kontroly v této společnosti.
Z hlediska řešení právní otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem a jeho závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v posuzované věci splněny, tedy napadený rozsudek není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Otázka, „zda uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vylučuje až do skončení trestního řízení možnost poškozeného požadovat náhradu podle zák. č. 82/1998 Sb.“ nemá v dané věci zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k tomu, že na závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku nemá žádný vliv.
Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.