25 Cdo 1965/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o 23.226,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 126/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2005, č. j. 56 Co 586/2005-93,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 23.226,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení poté, co jeho rozsudek ze dne 2. 10. 2003, č. j. 23 C
126/2003-41, jímž žalobě vyhověl, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 31. 1. 2005, č. j. 56 Co 350/2004-64. Žalobce se domáhal po státu
náhrady škody (ušlého zisku) v souvislosti s výkonem vazby. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že žalobce byl vazbě od 9. 1. 2001 do 28. 5. 2001 v
souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1,
2, 3 písm. c) trestního zákona. Toto trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu,
že je nepochybné, že se nestal skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno.
Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že
pro náhradu škody podle § 30 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve
vazbě, nýbrž je též třeba, aby žalobce prokázal, že byl v době vzetí do vazby
výdělečně činný, případně sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání
nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo, případně byl
připraven k jiné výdělečné činnosti, kterou nemohl realizovat právě jen z
důvodu vzetí do vazby. Žalobce však neprokázal, že v době zadržení a vzetí do
vazby pobíral podporu v nezaměstnanosti nebo měl nějaký výdělek, případně měl
nastoupit do zaměstnání, či byl připraven k jiné výdělečné činnosti, kterou
nemohl právě z důvodu zadržení realizovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 56
Co 586/2005-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Tvrzení žalobce, že ve
V. B. byl poživatelem sociálních dávek či podpory žadatelů o azyl, nebylo
prokázáno a tato skutečnost by ani sama o sobě neosvědčovala splnění podmínek
pro nárok na náhradu škody podle § 30 zák. č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a které podává z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Namítá, že ustanovení § 30 zák. č. 82/1998 Sb. obsahuje
vlastní úpravu nároku na náhradu ušlého zisku, přičemž subsidiární ustanovení
občanského zákoníku lze použít jen tehdy, pokud to poškozený navrhne. Jestliže
však žalobce nárokuje úhradu paušální platby, pak subsidiární úpravu občanského
zákoníku použít nelze. Pro úplnost žalobce uvádí, že byl deportován z V. B. a
následně ihned vzat do vazby a z tohoto důvodu ani fakticky neměl možnost
výdělku na území České republiky. Na území V. B. pobíral sociální dávky či
podporu žadatelů o azyl. Tyto dávky či podporu je třeba považovat za výdělek.
To, že uchazeči o azyl pobírají na území V. B. dávky či podporu, je obecně
známo a není třeba to dokazovat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. § 242 odst. 3 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., není důvodné.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 31. 10. 2004)
právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byly vazba
vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl
obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle § 30 zák. č. 82/1998 Sb. se náhrada ušlého zisku poskytuje ve výši 5000
Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo
ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada
ušlého zisku podle zvláštních předpisů.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž
se nelze zprostit, při současném splnění tří podmínek: 1) rozhodnutí o vazbě,
ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2) vznik
škody a 3) příčinná souvislost mezi rozhodnutí o vazbě a vznikem škody.
Důkazní břemeno o splnění těchto podmínek leží na žalobci. To platí i v případě
nároku na náhradu ušlého zisku v souvislosti s výkonem vazby podle § 30 zák. č.
82/1998 Sb. Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce stanovil
pro tento účel, aniž by bylo třeba provádět dokazování k výši vzniklé škody, má
garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody. Avšak nárok na
náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny
všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových
hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se
tak stalo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Žádnou fikci ani
domněnku existence ušlého zisku zákon nestanoví. To vyplývá i z důvodové zprávy
k zákonu, dle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby
nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel.
Jelikož odvolací soud dospěl k názoru, že k náhradě škody podle ustanovení § 30
zák. č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě,
nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala, pokud by
žalobce do vazby vzat nebyl, spočívá jeho rozhodnutí na správném právním
posouzení věci.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v
dovolání správné, Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 2, věta první,
o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu