25
Cdo 197/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. F. N., zastoupeného Mgr. Janem Kindlem, advokátem se sídlem v
Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a
obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 200/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 24 Co
218/2009-185, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 24 Co
218/2009-185, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. března 2009, č.
j. 9 C 200/2008-162, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k
dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 330.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhrady škody, která měla podle
žaloby vzniknout tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí živnostenského úřadu
byla žalobci v období od 1. 12. 2006 do 1. 11. 2007 znemožněna podnikatelská
činnost, vyzval soud žalobce k doplnění žalobních tvrzení a předložení důkazů o
tom, že uplatnil vůči žalované žádost o náhradu škody. Žalobce nedoložil, že by
podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (dále též jen „zákon“), uplatnil svůj nárok na náhradu škody u
příslušného úřadu, soud proto již dále neprováděl důkazy stran uplatněného
nároku a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyla splněna podmínka
předběžného projednání nároku u žalované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 24
Co 218/2009-185, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 7. 2009, č. j. 24
Co 218/2009-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že žalobce nesplnil
hmotněprávní podmínku stanovenou v § 14 odst. 3 zákona spočívající v předběžném
uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím u
příslušného úřadu, jímž je v daném případě Ministerstvo průmyslu a obchodu [§
14 odst. 1 za použití § 6 odst. 1 a 2 písm. b) zákona], neboť nárok uplatnil
přímo u soudu, přičemž ani po výzvě a poučení soudu prvního stupně podle § 118a
odst. 1 a 3 o.s.ř. neprokázal, že by tak učinil. S poukazem na speciální úpravu
obsaženou v § 14 a 15 zákona odvolací soud odmítl názor žalobce, že nárok na
náhradu škody byl uplatněn u žalované nejpozději doručením žaloby, které má
hmotně právní účinky požadovaného uplatnění nároku, neboť zákon stanoví
zvláštní postup uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu a nepřipouští z
něho výjimku; smyslem tzv. předběžného uplatnění nepochybně je poskytnout státu
možnost posoudit oprávněnost nároku a uspokojit jej, aniž by bylo třeba podávat
žalobu. Jestliže tedy žalobce nedodržel zákonný postup pro uplatnění nároku,
nemohla být žaloba již z tohoto důvodu úspěšná a soud nebyl oprávněn zabývat se
vlastními předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatel namítá, že způsob, jakým se
soudy obou stupňů vypořádaly s procesní povinností důkazní, resp. s povinností
prokázat tvrzené skutečnosti, je v rozporu s principy vyjádřenými příslušnými
ustanoveními občanského soudního řádu. Podle dovolatele byl nárok u žalované
uplatněn nejpozději doručením žaloby, které má hmotněprávní účinky požadovaného
uplatnění nároku, a žaloba byla podána důvodně. Navíc podle dovolatele je
nedostatek uplatněného nároku, tak jak vyžaduje ustanovení § 14 odst. 1 zákona,
odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který bylo možné v průběhu řízení
zhojit, žalobce mohl být soudem prvního stupně vyzván v rámci jeho poučovací
povinnosti k uplatnění svého nároku a v případě nevyhovění pak bylo možné
pokračovat v řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť přijetím
názoru žalobce, že nárok byl uplatněn u žalovaného nejpozději doručením žaloby,
by docházelo k obcházení smyslu zákonem stanovené specifické úpravy formy
jedině možného uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu spočívající v
jednoznačně stanoveném pořadí posloupnosti jednotlivých procesních úkonů. Úvaha
žalobce o doručení žaloby, jež má hmotněprávní účinky požadovaného uplatnění
nároku, je neudržitelná a činila by specifickou právní úprava nadbytečnou.
Současně namítá, že nejsou splněny ani hmotněprávní předpoklady pro přiznání
žalobcem požadované náhrady škody, když Obecní živnostenský úřad postupoval v
souladu se zákonem a mezi jeho postupem a tvrzeným vznikem škody nelze dovodit
příčinnou souvislost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), rozhodnutí
přezkoumal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť odvolací soud vyložil ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb. nesprávně a v rozporu s ustálenou soudní praxí; z tohoto důvodu je pak i
důvodné.
Podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.,
nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle § 14 odst. 2
byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost
poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto
případě zachovány. Podle § 14 odst. 3 uplatnění nároku na náhradu škody podle
tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u
soudu.
Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze
tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního
orgánu je sice obligatorní podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, neboť
poškozený se může se svým nárokem obrátit na soud pouze tehdy, jestliže do
šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok příslušným úřadem plně
uspokojen, jde však o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko
procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska.
Jak ostatně již dříve soudní praxe dovodila a jak vyplývá z ustanovení § 14
odst. 3 zákona, byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného
projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný
nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 103 a 104 o.s.ř. a namístě je
postup soudu podle § 104 odst. 2 o.s.ř., jenž v případě neodstranění tohoto
nedostatku vede k zastavení řízení (srov. např. Zprávu o zhodnocení dalších
poznatků soudů o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, publikovanou pod
č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, rozsudek téhož
soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, uveřejněný tamtéž pod č. 28,
ročník 1978, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1891/2007, publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník 2010). Od těchto závěrů nemá
dovolací soud důvod se odchýlit.
Jestliže v projednávané věci nárok na náhradu škody odůvodněné nezákonným
rozhodnutím nebyl před podáním žaloby u soudu předběžně projednán u příslušného
ministerstva, měl soud po marném opatření k odstranění tohoto nedostatku
postupovat podle § 104 odst. 2 o.s.ř. a řízení zastavit; jelikož však namísto
toho o žalobcově nároku věcně rozhodl a žalobu zamítl, vyložil ustanovení § 14
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., nesprávně.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho
rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu