25 Cdo 1978/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně R.A.P. p., s. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované K. p.,
a.s, zastoupené advokátem, o 27.500.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 2 Cm 67/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. 9 Cmo 287/2006-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobkyně se na základě pojistné smlouvy domáhala na pojišťovně nevyplacené
části pojistného plnění s tím, že v důsledku požáru došlo k poškození její
budovy, v níž byl uskladněn materiál v celkové hodnotě 26.000.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č. j. 2 Cm 67/2001-215, ve
znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 2 Cm 67/2001-228, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.747.630,- Kč s 2% úrokem z
prodlení od 15. 4. 2005 do zaplacení, žalobu na zaplacení částky 22.118.037,-
Kč s příslušenstvím, úroku z prodlení ve výši 18% z částky 4.034.168,- Kč od
31. 5. 1998 do 15. 4. 2005 a úroku z prodlení ve výši 16% z částky 1.747.630,-
Kč od 15. 4. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl tak poté, co na pojistném plnění za poškozenou budovu skladu byla
žalobkyni pravomocně přiznána částka 1.148.482,- Kč s příslušenstvím (částečným
rozsudkem ze dne 4. 11. 2003, č. j. 2 Cm 67/2001-85, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j. 2 Cm 67/2001). Soud vycházel
ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 27. 11. 1997 pojistnou smlouvu, jejímž
předmětem bylo pojištění budovy ve Z. a vlastních zásob na pojistnou částku 50
mil. Kč, mimo jiné i pro riziko vzniku požáru. Dne 16. 2. 1998 došlo v důsledku
požáru k poškození této budovy a zásob, žalobce dne 24. 2. 1998 uplatnil u
pojišťovny právo na pojistné plnění, pojišťovna skončila šetření dne 30. 3.
2005 a následně vyplatila za poškozené zásoby částku 2.286.543,- Kč a v tomto
rozsahu bylo řízení zastaveno. Výši dále požadovaného pojistného plnění soud
stanovil úvahou ve smyslu ust. § 136 o. s. ř., když z výpovědi soudního znalce
Ing. Z. F., CSc., ustanoveného k objasnění tržní hodnoty zboží, vyplynulo, že
není dostatek informací ke zjištění tržní ceny, a ani ostatní znalecké posudky
předložené v řízení nejsou spolehlivým podkladem pro toto zjištění. Vzhledem k
tomu, že žalobkyně nedoložila řádně rok výroby poškozených předmětů, i s
ohledem na pravděpodobnou sníženou prodejnost tohoto zboží, vyšel soud při
stanovení výše pojistného plnění v souladu s čl. 7 pojistných podmínek z
dolního kraje intervalu časové hodnoty zboží (4.034.173,- Kč), kterou určil
přibližným cenovým rozmezím ustanovený znalec Ing. F. Protože pojišťovna již
vyplatila žalobkyni částku 2.286.543,- Kč, přiznal soud dále pojistné plnění ve
výši 1.747.630,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2007, č. j. 9 Cm 287/2006-253, rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. K námitkám v odvolání uvedl, že postup soudu podle ust. §
136 o. s. ř. je na místě v situaci, kdy právní základ nároku je bezpečně
prokázán, ale určení výše nároku činí potíže, přičemž základem úvahy soudu je
zjištění výchozích skutečností, které v daném případě vyplývají zejména ze
znaleckých posudků a listinných důkazů. Dovodil-li soud prvního stupně, že
právní základ nároku je nesporný, avšak nelze na základě provedených důkazů
jednoznačně vymezit rozsah pojistného plnění, neboť znalecký posudek Ing. K.,
doc. M. a další předložené posudky nedávají spolehlivý podklad pro určení výše
škody, nepochybil, vzal-li tyto skutečnosti za základ vlastní úvahy včetně té,
že sortiment poškozeného zboží byl téměř neprodejný. Odvolací soud i s ohledem
na trestní řízení probíhající v době šetření pojišťovny se ztotožnil s
vyhodnocením počátku prodlení s úhradou pojistného plnění a námitky žalobkyně v
tomto směru neshledal důvodnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust.
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v
posouzení výše škody, kterou soud určil vlastní úvahou za situace, kdy zamítl
návrhy žalobce na další dokazování. Nebyl proveden zejména důkaz obsahem
trestních spisů o trestním stíhání jednatele žalující společnosti, v němž se
nacházejí též výpovědi znalců včetně Ing. F., jehož výpověď je v rozporu s
posudkem, z něhož Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel. Soudům
vytýká, že nezkoumaly přiměřenost doby šetření pojistné události, a proto
chybně stanovily výši příslušenství žalované pohledávky. Poukazuje na odhady
výše škody ve všech třech znaleckých posudcích s tím, že soud měl vycházet z
posudku ing. K., který je jedině správný. Nesouhlasí s hodnocením těchto
posudků a namítá, že soudy se nevypořádaly s dalšími návrhy na doplnění
dokazování, které směřovaly k „důkazní hodnotě těchto znaleckých posudků“.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka namítá spíše nesprávné
hodnocení důkazů, příp. to, že soudy neprovedly další navržené důkazy.
Poukazuje na to, že tyto výhrady představují dovolací důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., ke kterým nelze při posuzování
přípustnosti podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout. Navrhla
proto, aby Nejvyšší soud ČR dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť žádná z dovolatelem
vymezených otázek není způsobilá založit přípustnost pro zásadní právní význam
ve smyslu § 237 odst. 3. o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §
241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Žalobkyně spatřuje otázku zásadního právního významu ve stanovení výše nároku.
Určení výše škody, která je východiskem i pro výši pojistného plnění, se odvíjí
od konkrétních skutkových okolností toho kterého případu, a nejde tedy o otázku
zobecnitelnou pro širší okruh případů, která by byla způsobilá založit
přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.
Rozsah škody na požárem poškozených či zničených předmětech závisí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz
znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř.,
tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti.
Hodnotí se především přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Pokud
soud dospěl k závěru, že ani v jednom z posudků, jimiž byl proveden důkaz,
nebyla spolehlivě stanovena výše škody s ohledem na stáří předmětů, časový
odstup od škodné události a pravděpodobnou neprodejnost tohoto zboží,
nepochybil, určil-li konečnou výši nároku podle své úvahy ve smyslu ust. 136 o.
s. ř. na základě údajů čerpaných ze znaleckého posudku, který vyhodnotil jako
nejpřesvědčivější, a svůj postup též náležitě odůvodnil. Účelem dovolacího
řízení není podrobný přezkum kvantifikace rozsahu škody postupem podle ust. §
136 o. s. ř., a nelze proto této otázce přisuzovat zásadní právní význam.
Výhradou nesprávného hodnocení důkazů dovolatelka soudům vytýká nesprávná
skutková zjištění (o výši škody způsobené požárem na uskladněném zboží). Tato
námitka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce,
neboť se týká hodnocení důkazů a skutkových zjištění, a je tak uplatňován
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod
uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř.
Stejně tak výhrada neprovedení dalších důkazů k otázce výše škody a rovněž
námitka, že nebyl proveden důkaz obsahem trestního spisu, což je podle
dovolatelky vadou řízení, nemůže představovat otázku způsobilou založit
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nehledě k tomu, že důkaz celým trestním
spisem se neprovádí, závisí potřebnost či účelnost navrženého dokazování na
posouzení konkrétních okolností případu a konkrétního průběhu soudního řízení,
přičemž zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného i na jiné
obdobné případy, je v podstatě vyloučeno (nemá tzv. judikatorní přesah).
Nejde-li o otázku, kterou lze mít za zásadně významnou, k případným vadám
řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.
Pokud jde o námitky týkající se výše přisouzeného příslušenství pohledávky v
závislosti na skončení šetření pojistné události pojišťovnou, pro závěr o
nepřiměřenosti doby šetření, jak jej namítá dovolatelka, není ve spise skutkový
podklad, a tudíž ani tato námitka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným a nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
Ze uvedených důvodu je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5,
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na
náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1
úkon v částce 10.000,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, §
14 odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od
1. 9. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 3. 4. 2007/, a snížená na
polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k
dovolání bylo sepsáno dne 10. 7. 2007), v částce 300,- Kč; celkem má tedy
žalovaný právo na částku 10.300,- Kč. Výsledná částka 10.300,- Kč byla následně
zvýšena o 19% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalované je
plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem
12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu