25 Cdo 1992/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Zemědělského družstva Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M.
V., zastoupenému opatrovnicí E. J., právně zastoupenému advokátem, o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, eventuálně o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 318/2000, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.
května 2001, č. j. 5 Co 892/2002 - 106, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května
2001, č. j. 5 Co 892/2002 - 106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, č. j. 6
C 318/2000 - 92, zamítl žalobu (poté, kdy připustil její změnu), aby „soud
přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 82/2 o velikosti 3+1, I. kategorie s
příslušenstvím, nacházejícího se v přízemí domu čp. 82 v Z. (kat. území Z.), ze
dne 7. 4. 2000, kterou dal žalobce žalovanému, přičemž tříměsíční lhůta počne
běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a
aby žalovaný byl povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po
uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší“, a rovněž zamítl i eventuální
žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci
předat do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 7. 2000, č. j. 6 C
318/2000 - 26, jímž žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení
bytu žalovaným bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2000, č. j. 5 Co
2378/2000 - 54, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud v novém řízení vycházel ze
zjištění, že žalovaný se svojí tehdejší manželkou užívali předmětný byt ve
vlastnictví žalobce od května 1988 na základě dohody o předání a převzetí bytu,
aniž by této dohodě, uzavřené s žalobcem, předcházelo vydání rozhodnutí o
přidělení bytu. Žalovanému proto nevzniklo právo užívání tohoto bytu, a tedy
ani právo nájmu. Pokud se žalobce eventuálním návrhem domáhal vyklizení bytu
žalovaným, dospěl soud prvního stupně - vzhledem ke zjištění, že žalovaný v
bytě již po dobu 12 měsíců před podáním žaloby nebydlí a je nezvěstný a že byt
je užíván jeho bývalou manželkou - k závěru, že na straně žalovaného není dána
pasivní věcná legitimace.
K odvolaní žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 5.
2001, č. j. 5 Co 892/2001 - 106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaný je povinen označený byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů
od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů; v dalším zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud
vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho
závěrem, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. S poukazem na ust. 126
odst. 1 obč. zák. a na závěry uvedené v R 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek dovodil, že i když žalovaný v předmětném bytě nebydlí, nelze jen z
tohoto důvodu mít za to, že jej právně neužívá, neboť byt žalobci jako
vlastníkovi řádně nepředal, ani mu neodevzdal klíče od tohoto bytu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud sice na danou věc správně
aplikoval § 126 odst. 1 obč. zák., toto ustanovení však nesprávně vyložil.
Poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno, že v předmětném bytě dlouhodobě
nebydlí a nemá v něm ani žádné své věci, a že jej užívá jeho bývalá manželka.
Za tohoto stavu věci žalovaný nezasahuje do výkonu vlastnického práva žalobce a
v řízení o vyklizení bytu není proto pasivně věcně legitimován. Názor
odvolacího soudu, že žalovaný byt neuvolnil právně, když žalobci byt nepředal a
neodevzdal mu od něj klíče, je nesprávný, neboť žalovanému právo byt užívat
nevzniklo, a to ani odvozeně. Pasivně věcně legitimovány mohou být pouze osoby,
které v bytě v současné době bydlí, tedy bývalá manželka žalovaného, nikoliv
však žalovaný. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc
byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěry odvolacího
soudu a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, neboť uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust.
§ 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, je opodstatněné.
I když žalovaný v dovolání výslovně uplatnil dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, jedná se vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného
závěru o pasivní legitimaci žalovaného ve sporu.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek
pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není
žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu vedená nemůže být
proto úspěšná.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
V citovaném ustanovení je zakotvena ochrana vlastnického práva proti
neoprávněným zásahům; tato ochrana se poskytuje v občanském soudním řízení
žalobou vindikační (reivindikační) a žalobou negatorní. U nemovitostí plní
funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení (např. bytu, domku, či jiné
nemovitosti). Není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě
vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku.
Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) podle § 126 odst. 1
obč. zák. může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a
dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje
(srov. např. rozhodnutí publikované ve Sborníku III. bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR na str. 273, které je nadále uplatnitelné, neboť obsah ustanovení § 126
odst. 1 obč. zák. je téměř totožný s obsahem ust. § 132 obč. zák. před novelou
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že předmětný byt, který je
ve vlastnictví žalobce, užíval žalovaný se svojí tehdejší manželkou od května
1988 na základě dohody o předání a převzetí bytu uzavřené s žalobcem, jíž
nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu. Od jara 1999 (žaloba byla podána dne
13. 4. 2000) žalovaný byt neužívá, neboť se z něj odstěhoval (původně ke své
matce, u níž se však již delší dobu nezdržuje), je nezvěstný, a v dubnu 2000 se
do předmětného bytu opětovně nastěhovala bývalá manželka žalovaného spolu se
svojí nezl. dcerou.
I když odvolací soud v posuzované věci správně vycházel z § 126 odst. 1 obč.
zák., nelze se s jeho závěrem o pasivní věcné legitimaci žalovaného ve sporu
ztotožnit. V řízení bylo sice zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného
bytu, avšak nebylo prokázáno, že žalovaný do výkonu vlastnického práva žalobce
neoprávněně zasahuje; naopak ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný byt
neužívá od jara 1999 a nemá v něm ani své věci, takže jeden z předpokladů
vindikační žaloby (žaloby na vyklizení) nebyl naplněn. Je tedy zřejmé, že
žalovaný není vůči žalobci nositelem hmotněprávní povinnosti vyplývající z §
126 odst. 1 obč. zák. Názoru odvolacího soudu, že žalovaný byt „neuvolnil
právně“, když žalobci byt nepředal a neodevzdal mu od něj klíče, nelze rovněž
přisvědčit z toho důvodu, že žalovaný předmětný byt od roku 1988 užíval bez
právního důvodu, neboť se do něj se svojí bývalou manželkou nastěhoval, aniž mu
bylo vydáno rozhodnutí o přidělení tohoto bytu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v otázce pasivní
věcné legitimace na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.). Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil krajskému soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu