25 Cdo 1994/2004

25 Cdo 1994/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní

věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice -

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu

škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 110/2001, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna

2004, č. j. 58 Co 172/2994 - 74, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Žalobkyně - jako dědička po svém otci F. K. - se domáhala proti

státu (mimo jiných nároků, o nichž již bylo v daném řízení pravomocně

rozhodnuto) podle zákona č. 58/1969 Sb. zaplacení částky 100.000,- Kč jako

„přiměřeného odškodnění za nezákonné odnětí veškerého majetku“ jejímu otci, k

němuž došlo nesprávným úředním postupem bývalé Státní bezpečnosti dne 1. 12.

1948, spočívajícím v tom, že majetek, nacházející se v domě čp. 684 v K. ul. v

S., byl po zatčení otce žalobkyně odňat a uskladněn bez řádného soupisu a není

známo, kde se nachází. Poté, co otec žalobkyně byl v roce 2000 rehabilitován,

požádala o vydání věcí, nebylo jí však vyhověno, neboť není známo, kde se

nacházejí, a úspěšná nebyla ani její žádost o poskytnutí odškodnění za majetek

jejího zemřelého otce adresovaná Ministerstvu financí podle zákona č. 87/1991

Sb.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 21 C 110/2001 -

64, žalobu, „aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,-

Kč jako přiměřené odškodnění“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho

předchozí rozsudek ze dne 15. 8. 2002, č. j. 21 C 110/2001 - 17, jímž byla

zamítnuta žaloba, aby „žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni

110.000,- Kč jako náhradu ušlé mzdy, částku 4.500,- Kč jako náhradu nákladů

vazby, částku 500,- Kč jako náhradu nákladů trestního řízení, částku 250.000,-

Kč jako přiměřené zadostiučinění v souvislosti s nezákonným odnětím svobody a

částku 100.000,- Kč jako přiměřené odškodnění za nezákonné odnětí veškerého

majetku“ a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl rozsudkem

Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, č. j. 29 Co 406/2002 - 34, v

zamítavém výroku ohledně částky 365.000,- Kč potvrzen, ve výroku o zamítnutí

žaloby co do dále požadované částky 100.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů

řízení byl zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Soud

prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec žalobkyně bydlel v domě, který

vlastnila společnost W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost,

československá větev v P., v němž měl veškerý svůj majetek. Dne 1. 12. 1948 byl

tento dům obsazen Státní bezpečností, otec žalobkyně byl spolu s dalšími

osobami zadržen, obviněn z trestného činu podle § 2 odst. 3, § 32 odst. 2 a §

42 zák. č. 231/1948 Sb. a předán do vyšetřovací vazby, v níž byl protiprávně

držen do 15. 7. 1949. Po jeho zatčení nedošlo k řádnému soupisu majetku, který

se v domě nacházel, věci byly zabaveny a složeny do úschovy a z domu byla

zřízena ubytovna pro příslušníky Státní Bezpečnosti. Po zastavení trestního

stíhání byl otec žalobkyně z vazby propuštěn, ale okamžitě znovu zatčen a

odvezen do tábora na nucené práce, odkud byl propuštěn v roce 1950. Dne 4. 2. 1952 byl znovu uvězněn a dne 4. 7. 1952 ve věznici zemřel. Zbylé věci, které se

v domě nacházely a jež patřily společnosti W. T. B. a. T. S., byly dne 11. 8. 1952 sepsány, následně došlo k jejich realizaci, tj. byly prodány, a část

nábytku byla odprodána jako palivové dříví. Dále bylo zjištěno, že usnesením

Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, byl otec

žalobkyně podle zák. č. 119/1990 Sb. rehabilitován a žalobkyně jako dědička

obdržela polovinu z celkového odškodnění ve výši 11.625,- Kč (druhou polovinu

obdržel její bratr). Soud prvního stupně dovodil, že došlo-li ke škodné

události v roce 1948, nelze postupovat podle zák. č. 58/1969 Sb., nýbrž podle

zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, ve znění účinném do 30. 9. 1949. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje ustanovení o náhradě škody

způsobené nesprávným úředním postupem, je na daný případ třeba aplikovat ust. §

1295 až 1301 tohoto zákona o náhradě škody a ohledně promlčení ust. § 1489,

podle kterého platilo, že každá žaloba za odškodnění se promlčuje ve třech

letech od doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a o osobě škůdcově, nechť byla

škoda způsobena porušením povinnosti smluvní nebo bez vztahu k nějaké smlouvě. Nezvěděl-li poškozený o škodě a osobě škůdcově nebo vzešla-li škoda zločinem,

zanikne žalobní právo po 30 letech.

Obvodní soud dospěl k závěru, že právo na

náhradu škody v daném případě zaniklo, neboť otec žalobkyně, ani ona sama,

tento nárok neuplatnili v třicetileté „prekluzivní lhůtě“. Dále poukázal na to,

že z tvrzení žalobkyně ani jednoznačně nevyplývá, které věci byly ve

vlastnictví jejího otce, neboť z jí předloženého soupisu věcí zabavených v

objektu dne 11. 8. 1952 vyplývá, že byl sepsán a zabaven majetek W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost čsl. větev v P., a není tudíž

zřejmé, které věci byly ve vlastnictví otce žalobkyně, a prokázána tak není ani

výše škody. Pokud žalobkyně svůj nárok dovozovala ze zákona č. 141/1950 Sb.,

zaujal soud názor, že v dané věci jej aplikovat nelze, když k tvrzenému

nesprávnému úřednímu postupu došlo v roce 1948.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j.

58 Co 172/2004 - 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění

obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil,

že na nárok žalobkyně je třeba aplikovat ust. § 1489 zák. č. 946/1811 ř. z.,

obecného zákoníku občanského, neboť jak ust. § 860 obč. zák. nyní účinného

občanského zákoníku, tak občanský zákoník z roku 1950 na použití promlčecích

dob podle tohoto zákona odkazují, přičemž počátek běhu lhůt, jakož i promlčecí

doby, spojují s okamžikem vzniku škody, tj. v daném případě se dnem 1. 12.

1948. Za správný proto městský soud považoval závěr soudu prvního stupně, že

„došlo k prekluzi práva“ žalobkyně na náhradu škody podle ust. § 1489 obecného

zákoníku občanského, když otec žalobkyně, ani ona sama, nárok neuplatnili v

třicetileté promlčecí době, a toto právo tak zaniklo. K odvolacím námitkám

žalobkyně dále odvolací soud uvedl, že i když z provedeného dokazování není

zřejmé, zda otec žalobkyně jako poškozený o škodě a o osobě škůdcově věděl,

uplatní se i v takovém případě třicetiletá doba (v pochybnostech soud vychází

ze závěru pro poškozeného příznivějšího). Městský soud nepovažoval za

opodstatněnou ani námitku žalobkyně, jestliže v souvislosti s rozhodnutím

bývalého Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24,

dovozovala, že „promlčecí doba měla být posouzena jako tříletá“, jež počala

běžet od okamžiku soudní rehabilitace jejího otce dne 26. 1. 2000. Dovodil, že

vědomost o osobě škůdce nesouvisí se soudní rehabilitací otce žalobkyně a s

prokazováním jeho neviny v trestním řízení; navíc žalobkyně osobu škůdce znala,

jak je to patrné z jejích žalobních tvrzení.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Za zásadního významu po právní stránce považuje „otázku

posouzení nároku na náhradu škody, která vznikla nesprávným úředním postupem za

účinnosti občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z., ale nesprávný úřední postup

byl prokázán teprve nedávno“. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že „na

věc je třeba uplatnit třicetiletou promlčecí lhůtu“ podle ust. § 1489 zák. č.

946/1811 ř. z., která počala běžet od 1. 12. 1948, kdy otec žalobkyně byl

nezákonně zbaven majetku. Namítá, že oba soudy přehlédly ust. § 1 odst. 1 písm.

b) zák. č. 198/1993 Sb., podle něhož po celou třicetiletou dobu, kdy „údajně“

měla běžet promlčecí doba, „vládl v Československu režim, který „systematicky a

trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval

některé...náboženské skupiny občanů“ (to se týkalo i skupiny, s níž byl spojen

otec žalobkyně). Tehdejší režim byl ve své podstatě „zločinný, nelegitimní a

zavrženíhodný“. Navíc v letech 1948 - 1978 neexistoval úřední doklad o tom, že

postup úřadu vůči otci žalobkyně byl skutečně „zločinný, nelegitimní

a...zavrženíhodný“. Tímto dokladem se stalo až vydání rehabilitačního usnesení

Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2000, sp. zn. Rt 1/2000. Proto má

žalobkyně za to, že „jakékoli lhůty pro „odškodňovací řízení“ lze počítat až

od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále dovolatelka vyslovila názor, že pokud by

nárok na náhradu škody uplatnila v době od 1. 12. 1948 do 1. 12. 1978,

vystavovala by se další perzekuci, a že v daném případě jsou rozhodnutí soudů

obou stupňů v rozporu s článkem 4 odst. 4 a článkem 36 odst. 3 Listiny

základních práv svobod. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a

aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným

advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo

soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím

soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může

být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho

mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve

smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní

právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v

dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V dané věci dovolatelka považuje po právní stránce za zásadní otázku „posouzení

nároku na náhradu škody, která vznikla nesprávným úředním postupem za účinnosti

občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z., ale nesprávný úřední postup byl prokázán

teprve nedávno“, a nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že její nárok

zanikl uplynutím třicetileté doby podle ust. § 1489 obecného zákoníku

občanského, která počala běžet 1. 12. 1948. Nejprve je proto nezbytné posoudit

otázku, kterým právním předpisem se uplatněný nárok řídí. Vzhledem k tomu, že

posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné

(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k

závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl

dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Obecně je třeba vycházet z toho, že hmotněprávní norma určuje, jaká subjektivní

práva, jakého obsahu a za jakých podmínek mohou fyzickým a právnickým osobám

vznikat, měnit se a zanikat. K tomu, aby vzniklo subjektivní právo, což je

předpokladem vzniku hmotněprávního nároku, je třeba, aby nastala určitá

skutečnost, na kterou právní norma vznik toho kterého konkrétního subjektivního

práva váže. Jednou ze základních zásad občanského práva hmotného je, že vznik

právních vztahů i nároky z nich vzniklé se vždy posuzují podle právních

předpisů účinných v době, kdy nastala právní skutečnost, s níž právní norma

spojuje vznik nároku (srov. § 868 obč. zák. v nyní účinném znění). Výjimka z

této zásady by musela být stanovena přímo právním předpisem.

Současná právní úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným

úředním postupem orgánu státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti (notářský řád), ani předchozí úprava podle zákona č. 58/1969

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho

nesprávným úředním postupem (které jsou k občanskému zákoníku ve vztahu legis

specialis), nemá zpětnou účinnost, jak výslovně stanoví ust. § 27 a 28 odst. 2

zák. č. 58/1969 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 1969, a ust. § 36 zák. č.

82/1998 Sb. Podle ust. § 27 zákona č. 58/1969 Sb. se odpovědnost podle tohoto

zákona vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po

dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni

nesprávným úředním postupem. Podle dosavadních předpisů (§ 421 občanského

zákoníku) se rovněž rozhodne o nárocích na náhradu škody způsobené nesprávným

úředním postupem, k němuž došlo před počátkem účinnosti tohoto zákona (§ 28

odst. 2 tohoto zákona). Vzhledem k tomu, že k odnětí movitých věcí otci

žalobkyně bývalou Státní bezpečností bez řádného soupisu mělo dojít dne 1. 12.

1948, je aplikace těchto norem, která tehdy ještě nebyly ani vydány, vyloučena.

Namítaná okolnost, že teprve dnem právní moci usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 26. 11. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, jímž byl otec žalobkyně rehabilitován

podle zákona č. 119/1990 Sb., „bylo prokázáno, že se bývalá Státní bezpečnost

dopustila nesprávného úředního postupu“, proto pro posouzení, kterým právním

předpisem se uplatněný nárok řídí, není významná.

Názor odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobkyně nelze posuzovat podle

zákona č. 58/1969 Sb., je správný.

Ztotožnit se však nelze s názorem odvolacího soudu, že uplatněný nárok

žalobkyně se řídí obecnými předpisy, tj. tehdy platným zákonem č. 946/1811 ř.

z., obecným zákoníkem občanským (který na našem území platil od 1. 6. 1811 do

31. 12. 1950).

Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti

němu, na nějž dovolatelka poukazuje, deklaruje v ust. § 1 odst. 1 písm. b), že

komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, systematicky a trvale

porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé

politické, sociální a náboženské skupiny občanů, a v ust. § 2 odst. 1, že

zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený

na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v

Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní

a je zavrženíhodný. Právě pro případy, kdy stát v období od 25. 2. 1948 do 1.

1. 1990 (tzv. rozhodné období) převzal majetek občanů, je pro uplatnění jejich

nároků stanoven zvláštní režim tzv. restitučními zákony. Podle § 23 odst. 2

zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.,

zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených

výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i

způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zvláštním předpisem je zákon č.

87/1991 Sb.

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „restituční zákon“), se podle § 1 vztahuje na zmírnění

následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a

pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými ve shora uvedeném období v

rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů

vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských

práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických,

hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona zmírnění následků majetkových a jiných křivd

způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními

postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v

poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popř. v

úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně výslovně

stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které

tento zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu

porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

V ust. § 3 odst. 2 písm. c) zákon vymezuje podmínky, za nichž jsou oprávněnými

osobami děti (a manžel) osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v

případech uvedených v § 6 zákona; v ust. § 6 odst. 2 uvádí případy, kdy stát

převzal věc bez právního důvodu.

Vzhledem k tomu, že restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě

povahu legis specialis, mají - pokud jde o vztahy jimi upravené - přednost před

obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které zákon o mimosoudních

rehabilitacích označil za osoby oprávněné, platí při uplatňování a uspokojování

majetkových nároků ve vztahu mezi nimi a státem - v případech vymezených v ust.

§ 6 - zvláštní režim stanovený tímto zákonem, a to bez ohledu na to, který

předpis (obecný či restituční) je pro ně příznivější.

V případech, na které dopadá restituční zákon, se proto nelze domáhat vydání

věci obecnou reivindikační žalobou či žalobou na náhradu škody, ale pouze za

podmínek a způsoby, které tento zvláštní předpis stanoví, a rovněž nelze nárok

na peněžitou náhradu za věci, jež přešly na stát některým ze způsobů v této

normě uvedených, posuzovat podle obecné právní úpravy občanského zákoníku,

neboť zvláštní předpis upravuje i podmínky a rozsah finančních náhrad

poskytovaných státem. Totéž ostatně platí i pokud by šlo o nároky podle zákona

č. 58/1969 Sb., neboť i ve vztahu k tomuto předpisu je restituční zákon zákonem

speciálním. Pro vztahy osobně a věcně restitučním zákonem vymezené platí jeho

zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení

jiných či dalších nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje, a to

bez ohledu na to, zda, popř. s jakým výsledkem byl restituční nárok oprávněnou

osobou uplatněn.

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Praze

ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, bylo rozhodnuto mimo jiné, že F. K., je

účasten rehabilitace podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, z důvodu, že byl – jak to vyplývá z obsahu spisu OrI 393/49

bývalého Státního soudu v Praze - před tímto soudem stíhán pro trestný čin

podle § 2 odst. 3, § 32 odst. 2 a § 42 zák. č. 231/1948 Sb.; nebyla na něj sice

podána obžaloba, ale v souvislosti s tímto trestním stíháním byl nezákonně

zbaven osobní svobody, případně majetku, a protože šlo o stíhání pro trestné

činy uvedené v § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 119/1990 Sb., bylo třeba v tomto

případě použít obdobně ustanovení tohoto zákona a podle cit. ustanovení jej

rehabilitovat.

Jestliže movitý majetek otce žalobkyně převzal v tzv. rozhodném období stát

způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 2 restitučního zákona, je žalobkyně při

uplatnění svého nároku vázána restitučním zákonem (podle kterého ostatně nárok

na poskytnutí finanční náhrady uplatnila u Ministerstva financí ČR, nebylo jí

však vyhověno) a nemůže uplatňovat jiné nároky, než které jí restituční zákon

přiznává. Vydání věcí movitých upravuje ust. § 5 restitučního zákona, jenž v

odst. 1 stanoví, že povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě,

jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem s

tím, že jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá.

Poskytnutí finanční náhrady za věci movité restituční zákon umožňuje pouze za

podmínek uvedených v § 13 odst. 2, tedy v případech, kdy do vlastnictví státu

přešel celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, na základě

soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popřípadě na základě

rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona (srov. též ust. § 20 odst. 2

restitučního zákona). V jiných věcech nelze peněžitou náhradu za věci movité

poskytnout.

Je tedy zřejmé, že žalobkyně jako oprávněná osoba podle restitučního zákona

nemůže s nárokem na peněžitou náhradu za věci, jež byly odňaty jejímu otci,

uspět (jak jí ostatně sdělilo i Ministerstvo financí ČR, na něž se obrátila s

žádostí o poskytnutí finanční náhrady), neboť restitučními zákony byla

sledována náprava či zmírnění pouze některých majetkových křivd minulého režimu

při splnění určitých podmínek, a vyloučení z restituce nelze obejít tím, že by

bylo uplatněno právo na náhradu škody žalobou podle obecné právní úpravy

občanského zákoníku (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 6. 2005, sp.

zn. IV. ÚS 313/04, které lze použít obdobně), a to ani podle obecného zákoníku

občanského č. 946/1811 ř. z., jenž na danou věc aplikoval odvolací soud, či

podle občanského zákoníku č. 141/1950, event. podle předpisů pozdějších.

Z uvedeného vyplývá, že žalobu bylo třeba zamítnout nikoliv z důvodu promlčení

nároku žalobkyně podle ust. § 1489 obecného zákoníku občanského, nýbrž proto,

že žalobkyně jako oprávněná osoba se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického

práva podle obecných předpisů, a to ani žalobou na náhradu škody, a její nárok

tudíž podle obecné právní úpravy občanského zákoníku posuzovat nelze, a podle

restitučního zákona žalobkyni nárok na poskytnutí finanční náhrady za movité

věci odňaté jejímu otci nevznikl.

Ačkoliv napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení, je věcně správný, a jeho zrušení dovolacím soudem se

závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku

nemohlo přivodit jiný výsledek. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně

zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na

výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a

žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2005

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu