25 Cdo 1998/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem Praha
5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s.,
Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747/5, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 33/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011,
č.j. 20 Co 576/2010-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
od 20. 3. 2007 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že dne 11. 4. 2000 kolem 23.15 hod. osobní vozidlo, jehož
provozovatel byl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho
provozem, v důsledku neopatrnosti řidičky narazilo zezadu do žalobce jedoucího
na kole. Žalobce utrpěl těžké poranění hlavy, pro léčení následků úrazu
přerušil na tři roky studium Fakulty elektrotechnické ČVUT a dokončil ho až dne
13. 2. 2007. Žalovaná pojišťovna zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na
výdělku za dobu od 1. 3. 2004 do 28. 2. 2007 částku 397.409,- Kč. Odpovědnost
provozovatele vozidla za škodu, která spočívá ve ztrátě na výdělku za uvedené
období, dovodil soud podle § 427 odst. 1 a 2 a § 447 odst. 1 a odst. 3 písm. a)
obč. zák., neboť v této době nebýt prodělaného zranění by žalobce byl
absolventem vysoké školy a měl by příjem ze zaměstnání odpovídající jeho
dosažené odborné kvalifikaci. Povinnost žalované pojišťovny k plnění vyplývá z
ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.
Při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku soud vycházel z průměrné hrubé
mzdy osob se stejnou kvalifikací v prvním čtvrtletí roku 2004, zohlednil
nedostatek praxe žalobce a dospěl k závěru, že žalobcova pravděpodobná mzda by
se pohybovala v prvním decilu zjištěných hodnot. Od valorizovaného
pavděpodobného výdělku odečetl žalobcův invalidní důchod. Uzavřel, že žalovaná
při výpočtu výše žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku
postupovala správně a provedenou úhradou ve výši 397.409,- Kč byl žalobcův
nárok zcela uspokojen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č.j. 20
Co 576/2010-45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu
na výdělku, vzniklý v důsledku pozdějšího ukončení studia ve smyslu § 447 odst.
3 písm. a) obč. zák., se logicky odvíjí od ztráty výdělku za první tři roky
zaměstnání, a nikoli za jakékoliv tři roky pracovní činnosti. Při určení výše
ztráty pravděpodobného výdělku je tak třeba vyjít z nástupních platů v daném
oboru, jak byly zjištěny ze statistických údajů, protože taková jeho výše se
jeví jako nejpravděpodobnější. Soud odmítl vycházet z příjmu, který žalobce po
ukončení studia skutečně získal, neboť se tak stalo se značným časovým odstupem
a s určitou mírou nahodilosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že
náhrada ušlé mzdy by neměla vycházet z nástupního průměrného platu, ale z
průměrného platu v oboru. Poukazuje na skutečnost, že prodloužením délky studia
o tři roky mu vznikla ztráta na výdělku za dobu tří průměrných let, které tak
nebude moci realizovat z důvodu odchodu do starobního důchodu, tedy celková
délka jeho pracovního procesu se zkrátila o tři roky, čímž přijde o výdělek za
poslední léta výkonu praxe, v nichž předpokládá - s ohledem na získané
zkušenosti - vyšší výdělek. Odmítá úvahy soudů v tom směru, že nelze
automaticky předpokládat zvýšení jeho mzdy v průběhu odpracovaných let a že je
neprojednatelný nárok za blíže neurčené tři roky výkonu práce. Poukazuje na
judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá požadavek úplné a spravedlivé
kompenzace majetkové újmy poškozeného. Požaduje, aby vyčíslení ztráty na
výdělku vycházelo z výdělků, kterých ve skutečnosti po ukončení studia dosáhl.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších instancí zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané
věci, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno
uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je
tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále
použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11). Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje řešení otázky výše náhrady za ztrátu
na výdělku u osoby, jíž se v důsledku poškození zdraví prodloužilo studium a
odložil počátek výdělečné činnosti. Tato otázka dosud nebyla na obdobném
skutkovém základě dovolacím soudem řešena.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem
dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo
částečného invalidního důchodu (§ 447 odst. 1 obč. zák.).
Náhrada za ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy měla
skončit povinná školní docházka, studium anebo příprava pro povolání, po dobu,
o kterou se následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho
povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání [§ 447 odst. 3
písm. a) obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2007].
Podle ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí
občanský zákoník (dále jen „nařízení“), se průměrným výdělkem rozumí průměrný
výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely.
Podle § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006
jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se
místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek se zjistí
z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě
z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl.
Podle § 355 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1.
2007 jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů,
použije se pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z
hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období,
popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne
zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke
mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné
hodnoty.
Ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. a § 355 zákona č. 262/2006 Sb.,
která rámcově stanoví způsob určení pravděpodobného výdělku, kterého by
zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“ patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11.
2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005).
Období, za které náleží náhrada, určuje jednoznačně ustanovení § 447 odst. 3
písm. a) obč. zák. jako období, jehož počátek je vymezen dnem skončení studia,
a které trvá po dobu, o kterou se následkem úrazu studium prodloužilo.
Odvolací soud stanovil výši pravděpodobného výdělku volnou úvahou na základě
zjištěných statistických údajů, neboť ji nelze exaktně zjistit. Zohlednil výši
průměrného hrubého měsíčního výdělku u osob se stejnou kvalifikací,
dosahovaného v 1. čtvrtletí roku 2004 zvýšeného podle nařízení vlády č. 67/2005
Sb. a 534/2005 Sb., přihlédl též k délce praxe, která by byla u žalobce jako
absolventa nulová. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tak při
stanovení výše náhrady vycházel z ustanovení § 447 odst. 3 písm. a) obč. zák.,
které upravuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu prodloužení
studia v důsledku nastalého úrazu, tedy v daném případě po dobu od 1. 3. 2004
do 28. 2. 2007, nikoliv náhradu za ztrátu na výdělku za jakákoliv v budoucnu -
z důvodu předchozího úrazu - neodpracovaná tři léta.
Soudům obou stupňů lze tedy přisvědčit, pokud dovodily, že uplatněný nárok je
nutno vyčíslit s využitím pravděpodobného výdělku, jehož by dosahoval poškozený
v době bezprostředně následující po ukončení studia, k němuž by došlo nebýt
úrazu, a nikoli v době jakýchkoli tří let jeho pracovní činnosti. Za logickou a
přesvědčivou lze považovat též úvahu, že vzhledem k časovému odstupu od
rozhodného období i určité (značné) míře nahodilosti nelze vycházet z příjmu,
kterého žalobce skutečně dosáhl po nástupu do zaměstnání. Dovolatelův opačný
názor neodpovídá zákonné konstrukci náhrady za ztrátu na výdělku, jež sice
vychází z hodnot hypotetických, nicméně usiluje o vyčíslení ztráty na výdělku,
která se jeví jako nejpravděpodobnější. Je tedy nutno souhlasit i se závěrem
odvolacího soudu, že žalobci se dostalo plné a spravedlivé náhrady škody, která
je v souladu s požadavky vyslovenými judikaturou Ústavního soudu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo z hlediska dovoláním předestřené právní otázky nesprávné,
proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy vzhledem
k výsledku řízení žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a
žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu