25 Cdo 2029/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., družstvu, o
zaplacení 461.696,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na
zaplacení 550.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C
163/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.
března 2003, č. j. 23 Co 22/2003-301, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2003, č. j. 23 Co
22/2003-301, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně
částky 365.156,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se
zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn ohledně částky 57.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 444.596,- Kč s příslušenstvím, sestávající
z částky 147.003,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované
bezplatným užíváním jeho nemovitosti v době od 1. 11. 1993 do 18. 7. 1996, z
částky 257.593,- Kč na náhradě škody způsobené žalovanou na nemovitosti tím, že
ji po dobu užívání řádně neudržovala, a z částky 57.000,- Kč za náklady
potřebné k obnovení odběru elektrického proudu v objektu. Žalovaná se vzájemným
návrhem domáhala náhrady investic, které do objektu vložila, a to ve výši
550.000,- Kč, představující rozdíl tržní ceny nemovitosti mezi stavem v roce
1975 a stavem současným.
Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 10. 1998, č. j. 8 C 197/96-95,
jímž bylo uloženo žalobci, aby zaplatil žalované částku 72.104,- Kč (po
započtení vzájemných nároků), byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, č. j. 23 Co 121, 122/99-132, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. 9. 1999, č. j. 8 C 197/96-178,
uložil žalobci, aby zaplatil žalované částku 195.867,- Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1996, č. j. 23 Co 57/96-57, bylo
určeno, že kupní smlouva ze dne 31. 7. 1975, jíž J. T. (otec žalobce) prodal
žalované dům čp. 13 v B., s parcelami a příslušenstvím za cenu ve výši 97.628,-
Kč, je neplatná. Dne 18. 7. 1996 žalovaná předala nemovitosti žalobci, který se
stal jejich vlastníkem po smrti otce (29. 1. 1993) a který jí vrátil částku
odpovídající výši kupní ceny. Dále bylo zjištěno, že žalovaná neprováděla řádně
běžnou údržbu nemovitosti, avšak v letech 1977 – 1979 provedla rozsáhlou
modernizaci a rekonstrukci objektu s investicí částky 443.154,- Kč, provozovala
v objektu pohostinství až do roku 1991, poté nemovitosti do 31. 5. 1995
pronajímala a po tomto datu až do předání nemovitostí objekt nikdo nevyužíval.
Soud dovodil, že vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy jsou si účastníci povinni
vrátit plnění a vypořádat vzájemné finanční nároky s tím související podle §
457 a § 458 obč. zák. Podle posudku M. S., znalce z oboru ekonomika, odvětví
ceny a odhady nemovitostí a z oboru stavebnictví, stavby obytné, průmyslové a
zemědělské, by hodnota nemovitostí při zachování jejich původního stavu při
běžné údržbě k době jejich vydání žalobci činila 972.510,- Kč, vzhledem k
provedeným investicím však při zanedbané údržbě ze strany žalované činí
1.901.752,- Kč, přičemž při běžné řádné údržbě a při zohlednění provedených
investic by cena nemovitostí dosahovala 2.159.345,- Kč. Žalobce má proto právo
na náhradu za znehodnocení objektu způsobeného nedostatečnou údržbou ve výši
257.593,- Kč (rozdíl mezi částkami 2.159.345,- Kč a 1.901.752,- Kč), na
zaplacení nájemného ve výši 39.540,- Kč, které žalovaná prokazatelně přijala za
pronájem nemovitostí, a na náklady za zřízení nového odběrného místa elektřiny
ve výši 57.000,- Kč, celkem tedy 354.133,- Kč. Žalobce by měl žalované zaplatit
929.242,- Kč (rozdíl mezi současnou hodnotou objektu při zanedbané údržbě ve
výši 1.901.752,- Kč a hodnotou objektu při zachování původního stavu při běžné
údržbě 972.510,- Kč), avšak vzhledem k požadavku žalované na zaplacení částky
pouze 550.000,- Kč, soud po vzájemné kompenzaci uvedených pohledávek účastníků
uložil žalobci, aby žalované zaplatil částku 195.867,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, č.
j. 23 Co 704/99-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, řízení o odvolání
žalované po zpětvzetí zastavil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
mezi účastníky a vůči státu a nepřipustil proti rozsudku dovolání. Po doplnění
dokazování výslechem znalce vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho závěry o důvodnosti nároků žalobce i žalované podle
ustanovení § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák. i s provedenou kompenzací
pohledávek. Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že by po vydání
nemovitostí (od 18. 7. 1996) vynaložil nutné náklady v souvislosti s jejich
vydáním, jeho nárok tedy nemůže být posuzován z hlediska ustanovení § 458 odst.
3 obč. zák. Námitku promlčení, kterou opakovaně žalobce uplatňoval, neshledal
odvolací soud opodstatněnou s odůvodněním, že účastníci jsou povinni vzájemně
si vrátit vše, co dostali podle neplatné smlouvy, přičemž vzhledem ke včasnému
uplatnění žaloby neměla žalovaná možnost namítat promlčení; proto podle § 107
odst. 3 obč. zák. nemůže být přihlédnuto ani k námitce promlčení ze strany
žalobce.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 8. 2002, č. j. 25 Cdo
2148/2000-251, rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že v
případě neplatné kupní smlouvy, jíž měla být převedena nemovitost, jsou
plněními, která jsou si její účastníci ve smyslu § 457 obč. zák. povinni vydat,
ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení
kupní ceny a jen k takto vymezenému plnění se vztahuje ustanovení § 107 odst. 3
obč. zák. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. tedy nelze aplikovat na námitky
promlčení směřující proti nárokům jiným, byť s nároky podle ustanovení § 457
obč. zák. souvisejí, nejde zde totiž o nároky vzájemně podmíněné nárokem
druhého účastníka neplatné kupní smlouvy, nýbrž o nároky samostatné. Nároky,
které účastníci v řízení proti sobě uplatnili, jsou již nároky odlišnými,
nepodléhajícími režimu ustanovení § 457 obč. zák. Především je zřejmé, že
žalovaná uplatnila nárok na náhradu nákladů (investic), které vynaložila na
nemovitosti žalobce; tomuto nároku neodpovídá žádná vzájemně podmíněná
povinnost žalované, kterou by žalobce uplatňoval. Požadoval-li totiž žalobce
úhradu částek odpovídajících výši nájemného za užívání nemovitosti žalovanou v
době tří let před jejím vydáním, jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení
získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák., a
požadavky na úhradu částky odpovídající znehodnocení nemovitosti za dobu
užívání a částky potřebné k obnově elektrického připojení jsou nároky na
náhradu škody podle § 420 obč. zák.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č. j. 8 C 163/2002-264,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 461.696,- Kč s
příslušenstvím, zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 550.000,- Kč
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Po
shrnutí skutkových zjištění v dané věci a s odkazem na závazný právní názor
Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že podaná žaloba je ve všech uplatněných
nárocích důvodná. Žalobce prokázal existenci nároku na náhradu škody v částce
257.593,- Kč, když vyjádřením účastníků, dobovými fotografiemi a zejména pak
znaleckým posudkem M. S. bylo prokázáno, že stav nemovitosti byl v červenci
roku 1996 zchátralý, společným znakem všech závad přitom byla dlouhodobě
zanedbávaná údržba ze strany žalované. Vznik škody, zavinění žalované i
příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zanedbáním údržby jsou podle soudu
zřejmé, výše škody byla stanovena znaleckým posudkem. Žalobce rovněž prokázal
nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému
nájemnému za období od 1. 11. 1993 do 18. 7. 1996, kdy mu byla nemovitost
předána. V tomto směru není podle soudu rozhodné, zda žalovaná v uvedeném
období objekt sama využívala k podnikatelské činnosti, nebo jej pronajímala;
podstatné je, že v této době žalovaná s nemovitostí disponovala, měla možnost
ji pronajmout a získat tak nájemné v částce vyčíslené znalcem, naopak žalobce v
tomto období neměl žádnou možnost s nemovitostí disponovat. Žalobci byly
přiznány též požadované náklady, které bude nucen vynaložit na obnovu odběrného
místa elektřiny v částce 57.000,- Kč, neboť bylo prokázáno, že v objektu po
celou předchozí dobu byl instalován elektroměr, který v době, kdy byla
nemovitost žalobci fakticky předána, byl odmontován. Ohledně vzájemného návrhu
žalované dospěl soud k závěru, že je promlčen ve smyslu ustanovení § 107 odst.
1, 2 obč. zák. a vzájemné pohledávky účastníků proto nelze kompenzovat. V
projednávané věci promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalované počala běžet
nejpozději ode dne, kdy došlo k fyzickému předání nemovitosti (18. 7. 1996),
zatímco žalovaná uplatnila vzájemný návrh u soudu dne 7. 9. 1998, tedy po
marném uplynutí subjektivní dvouleté lhůty.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2003, č. j. 23
Co 22/2003-301, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak,
že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 39.540,- Kč s
příslušenstvím, žalobu na zaplacení částky 422.156,- Kč s příslušenstvím
zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů mezi účastníky i vůči státu. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně
správně a úplně zjistil skutkový stav, na jeho základě však dovodil ne zcela
správné závěry. Získala-li žalovaná za dobu před vydáním nemovitosti žalobci v
souvislosti s její držbou nějaký majetkový prospěch, jednalo se o bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. v podobě plnění, které obdržela z
pronájmu nemovitosti v období do 31. 5. 1995, tzn. částka 39.540,- Kč. Odvolací
soud dovodil, že žalovaná se bezdůvodně neobohatila již tím, že s nemovitostí
disponovala a měla možnost ji pronajmout a získat tak nájemné ve výši vyčíslené
znalcem, neboť pouhá možnost nemovitost pronajmout nebo ji fakticky využívat
sama o sobě žádný majetkový prospěch žalované nepřinesla a nevzniklo jí tak ani
žádné bezdůvodné obohacení, vyjma skutečně získaného nájemného (tj. plnění bez
právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák.). Ohledně nároku na náhradu škody
způsobené znehodnocením nemovitosti dospěl odvolací soud k závěru, že i když
nebyla nemovitost za dobu jejího užívání žalovanou vždy řádně udržována,
nevedla tato skutečnost k faktickému snížení její hodnoty oproti předešlému
stavu, tzn. oproti hodnotě, jakou by měla při řádné údržbě od doby převodu na
základě neplatné kupní smlouvy. Okolnost, že nárok žalované na vydání
bezdůvodného obohacení, jež žalobce získal zhodnocením nemovitosti provedenými
stavebními úpravami, je promlčen, nebrání závěru, že nemovitost byla působením
žalované zhodnocena, takže závěr o vzniku škody zanedbáním řádné údržby
nemovitosti nemá oporu v provedeném dokazování. Konečně při rozhodování o
nároku na náhradu škody ve výši 57.000,- Kč, která měla žalobci vzniknout
vynaložením předpokládaných nákladů na obnovení dodávky elektřiny o původním
příkonu, soud prvního stupně pochybil, pokud tuto částku žalobci přiznal, aniž
by ji žalobce vynaložil, a dostatečně si ani neujasnil, zda jsou v tomto
případě splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. V
řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná tím, že z bezpečnostních důvodů nechala
odpojit dodávku elektřiny do prázdného, fakticky neužívaného objektu, porušila
nějakou právní povinnost. Naopak za daných okolností lze tento její krok
považovat za postup v souladu s ustanovením § 415 obč. zák. S odkazem na
závazný právní názor dovolacího soudu potvrdil odvolací soud správnost závěru
soudu prvního stupně o promlčení nároku žalované na náhradu investic do
nemovitosti za dobu od roku 1975 do jejího předání žalobci ve výši 550.000,-
Kč, který uplatnila vzájemným návrhem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Podle dovolatele si jednak odvolací soud
neujasnil, v jakém rozsahu napadla žalovaná rozsudek soudu prvního stupně a v
jakých mezích měl být přezkoumán, když žalovaná zejména nenavrhla změnu výroku,
jímž byl zamítnut její protinávrh na zaplacení částky 550.000,- Kč. Žaloba na
zaplacení částky 257.593,- Kč přitom byla zamítnuta jen s ohledem na vzájemný
návrh žalované, v němž uplatnila částku vyšší a soud důvodnost vzájemného
návrhu uznal. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že
důvodný nárok na náhradu za znehodnocení způsobené nedostatkem běžné údržby
nemovitosti je třeba zamítnout jen s ohledem na vzájemný návrh žalované a proto
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V posledním odvolacím řízení vycházel
odvolací soud z nezměněného skutkového stavu věci a výslovně znovu potvrdil
závěr o nedostatku řádné údržby, v rozporu s předchozími závěry a zjištěním
znalce S. však konstatoval, že tato skutečnost k faktickému snížení ceny
nemovitosti nevedla. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud znovu směšuje
nárok na znehodnocení domu nedostatečnou údržbou s údajným zhodnocením
stavebními úpravami, které provedla žalovaná. Znovu pomíjí, že jde o dva
samostatné nároky s odlišnými právními předpoklady a odlišným právním režimem
včetně promlčení, a každý z obou nároků je třeba posuzovat odděleně a
samostatně, což vyplývá i z odůvodnění zrušujícího rozsudku dovolacího soudu.
Odvolací soud sice opustil nesprávný závěr o nepromlčení nároku žalované za
údajné znehodnocení domu podle § 458 odst. 3 obč. zák., nezabýval se však již
tím, zda takový nárok vůbec vznikl, a neprovedl sice započtení výslovně,
fakticky ho však zopakoval tím, že zhodnocení opět zohlednil (snížil o ně
znehodnocení nemovitosti). Také nárok žalobce na zaplacení částky 57.000,- Kč
(náhrada za odpojení elektřiny) byl uznán důvodným již rozsudky před
rozhodnutím Nejvyššího soudu. Odvolací soud sice cituje definici škody, podle
dovolatele z ní však nevychází: majetkový stav vlastníka domu se odpojením
elektřiny snížil o částku nutnou k obnovení odběru v rozsahu ke dni odpojení
(uvedení do předešlého stavu), což platí bez ohledu na to, zda vůbec a v jakém
rozsahu byl odběr elektřiny obnoven. Protiprávnost zásahu do cizí věci
odpojením elektřiny je podle dovolatele zřejmá a úvahy odvolacího soudu o
nutnosti takového zásahu z bezpečnostních důvodů jsou nedoloženou spekulací,
kterou netvrdila ani žalovaná. Dovolatel znovu poukázal na to, že žalovaná
získala bezdůvodné obohacení odpovídající nájemnému, které my musela platit,
kdyby měla nemovitost pronajatou, bez ohledu na to, zda objekt využívala či
nikoliv; tuto možnost a tedy hodnotu žalovaná měla, přičemž není rozhodné, zda
ji realizovala. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, odkázala na svá dřívější
vyjádření a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., je zčásti důvodné.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, jíž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 422.156,-
Kč s příslušenstvím, která sestává z částky 257.593,- Kč představující nárok na
náhradu škody znehodnocením nemovitosti způsobené nedostatečnou údržbou, z
částky 57.000,- Kč potřebné k obnově elektrického připojení a z částky
107.563,- (po odečtení již pravomocně přisouzených 39.540,- Kč) odpovídajících
výši nájemného za užívání nemovitosti žalovanou v době tří let před jejím
vydáním.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Již v rozsudku ze dne 29. 8. 2002, č. j. 25 Cdo 2148/2000-251, Nejvyšší soud
České republiky konstatoval, že původem sporu byla neplatná kupní smlouva,
přičemž plnění, která podle ní obdrželi prodávající a kupující (převod
vlastnického práva oproti zaplacení kupní ceny), byla vzájemně dobrovolně
vydána a nestala se ani předmětem tohoto řízení. Nároky, které účastníci v
řízení proti sobě uplatnili, jsou již nároky odlišnými, nepodléhajícími režimu
ustanovení § 457 obč. zák.; požadavek žalobce na úhradu částky odpovídající
znehodnocení nemovitosti neprováděním běžné údržby je nárokem na náhradu škody
podle § 420 obč. zák. a jeho výše odpovídá rozdílu hodnoty nemovitosti mezi
skutečným stavem, v němž se nacházela k době vydání, a předpokládaným stavem, v
němž by byla při řádném provádění běžné údržby. Situace je zde komplikována
tím, že žalovaná sice nemovitost neprováděním údržby znehodnotila, avšak na
druhé straně ji zhodnotila tím, že ji přestavěla; nárok na náhradu těchto
nákladů (investic), který žalovaná uplatnila vzájemným návrhem, je nárokem na
vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše je představována nikoliv hodnotou
vynaložených prostředků, nýbrž rozdílem mezi hodnotou nemovitosti před
provedením úprav a po něm (srov. zprávu o zhodnocení stavu rozhodování soudů
České socialistické republiky ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu
občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj
34/74, publikovanou pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1975). Je tedy zřejmé, že jde o dva odlišné nároky účastníků, které se
odvíjejí od odlišného skutkového základu a které mají i rozdílnou právní
kvalifikaci. Vzájemný návrh žalované byl zamítnut pro promlčení, aniž by
správnost tohoto výroku byla předmětem dovolacího přezkumu.
Za situace, kdy soudy obou stupňů dovodily promlčení nároku žalované na vydání
částky odpovídající zhodnocení nemovitosti, nebylo namístě se při rozhodování o
výši nároku žalobce na náhradu za znehodnocení objektu zabývat okolností, že
žalovaná nemovitost zhodnotila provedením stavebních úprav; nesprávně tedy
odvolací soud při posuzování výše škody způsobené neprováděním běžné údržby
přihlížel k tomu, že nemovitost byla investicemi žalované oproti předchozímu
stavu zhodnocena. Tímto postupem totiž proti nároku žalobce započetl nárok
žalované, který jí nebylo možno v řízení přiznat, protože byl promlčen (srov.
ustanovení § 581 odst. 2 věty první obč. zák., podle nějž započíst nelze
pohledávky promlčené). Ze skutkových zjištění vyplynulo (jejich správnost není
v dovolání zpochybňována a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), že neprováděním
běžné údržby ze strany žalované došlo ke znehodnocení nemovitosti. Jeho rozsah
odpovídá rozdílu hodnot mezi skutečným stavem nemovitosti k době vydání a
předpokládaným stavem, v němž by se nemovitost nacházela při řádném provádění
běžné údržby. Podkladem pro zjištění tohoto rozdílu byl znalecký posudek M. S.,
znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí a z oboru
stavebnictví, stavby obytné, průmyslové a zemědělské, který tento rozdíl
vyčíslil. Nelze proto považovat za správný názor odvolacího soudu, že soud
prvního stupně neměl pro závěr o znehodnocení nemovitosti oporu v provedeném
dokazování. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním
z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož
i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč.
zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to
dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být
poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat (ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v
podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje
peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění
získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti spočívá obohacení v
možnosti užívat cizí věc bez placení úhrady za užívání, které přirozeně nelze
jako spotřebované plnění v podobě užívání věci vrátit. Povinná osoba je proto
povinna vydat bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není
předpisem stanovena, určí ji soud na základě finančního ocenění prospěchu,
který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu; důvodně se tedy tato náhrada
poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Bezdůvodné obohacení v takovém
rozsahu vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka
dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl
ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik
intenzivně ji skutečně využíval
(v jakém rozsahu, časovém období apod.), to vše samozřejmě v cenové úrovni
odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném místě a čase vynaložit, aby si
(zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru,
stavebního stavu, vybavení apod.
Názor odvolacího soudu, že v souvislosti s užíváním nemovitosti žalovanou má
žalobce právo na zaplacení částky, odpovídající nájemnému, které žalovaná jako
uživatelka nemovitosti inkasovala od třetí osoby za nájem (podnájem), není
správný a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak
naplněn i ve vztahu k části výroku odvolacího soudu týkajícího se nároku
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala užíváním
nemovitosti v době od 1. 11. 1993 do 18. 7. 1996. Část výroku, jíž odvolací
soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 39.540,- Kč s příslušenstvím a
která se týká části žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení za užívání
nemovitosti (byť ji odvolací soud přiznal z jiných důvodů), je dovoláním
nedotčena.
Při posuzování nároku na náhradu nákladů spojených s obnovením připojení
elektrického proudu do objektu je dovolateli třeba v obecné rovině přisvědčit v
tom, že u škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované musí být při
stanovení rozsahu náhrady (§ 442 odst. 1 obč. zák.) přihlédnuto k obvyklé
(tržní) ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky
vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající
zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu, přičemž není podstatné,
zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv; výši škody totiž nelze činit
závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje,
prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou
nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 publikovaný pod č. 25 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990). Nelze však přehlédnout,
že v dané věci v souvislosti s obnovením odběru elektrické energie nejde o
nárok na náhradu škody skutkově odůvodněný tím, že se odpojením elektřiny
snížila hodnota nemovitosti, nýbrž žalobce požaduje náhradu částky, kterou je
nutno vynaložit na to, aby se nemovitost znovu stala odběrním místem (výši této
částky vyčíslil sám dodavatel elektrické energie tak, že jde o poplatek za
zřízení nového odběrního místa a provozní náklady s tím spojené). Z toho je
zřejmé, že se nejedná o případ snížení majetkového stavu (vzniku škody na
nemovitosti) tím, že došlo k přerušení dodávky elektrického proudu; je tedy
správný závěr odvolacího soudu, že ke škodě v majetkové sféře žalobce, za níž
požaduje náhradu, nemohlo dojít dříve, než vynaložil své prostředky na zařízení
nového připojení. Protože není splněna jedna ze základních podmínek
odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (vznik
škody), nemohl odvolací soud tento nárok přiznat. Za této situace není
zapotřebí zabývat se dovolacími námitkami proti závěru odvolacího soudu, že
žalovaná odpojením elektrického proudu neporušila žádnou právní povinnost.
V části výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky
57.000,- Kč s příslušenstvím, je tedy rozsudek odvolacího soudu správný a
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, pokud směřovalo proti
této části rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože ovšem jinak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba ohledně
částky 257.593,- Kč (nárok na náhradu škody znehodnocením nemovitosti způsobené
nedostatečnou údržbou) a z částky 107.563,- (po odečtení přisouzených 39.540,-
Kč za užívání nemovitosti žalovanou v době tří let před jejím vydáním), a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§
243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Petr V o j t e
k, v. r.
předseda senátu