ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Stodolní 741/15, proti žalovanému statutárnímu městu Havířov,
se sídlem magistrátu v Havířově, Svornosti 86/2, o zaplacení 200.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp.
zn. 166 C 198/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. 9. 2012, č. j. 11 Co 485/2012-249, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2012, č. j.
11 Co 485/2012-249, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně
důvodnosti základu žalobního nároku v rozsahu 50 %, se zamítá; jinak se
dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 10. 5.
2012, č. j. 166 C 198/2009-206, rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu
škody je důvodný v rozsahu 50 %. Vyšel ze zjištění, že 3. 3. 2009 stekla masa
vody z roztátého sněhu z pozemku žalovaného na níže položený pozemek žalobkyně,
kde jí podmočila rodinný dům, čímž došlo ke znehodnocení izolace, vzlínání vody
do prvního patra pod nepodsklepenou částí domu, zvlhnutí omítek a ve sklepě k
poškození dveří, jejich zárubní a tam uloženého stavebního materiálu.
Hydrogeologické a odtokové poměry na pozemku žalovaného jsou dány přírodním
zvrásněním země bez vlivu člověka, vzhledem k jeho poloze stékala voda na
pozemek žalobkyně zcela volně, o čemž žalovaný věděl, ale až v září a říjnu
2010 provedl úpravu obou pozemků, aby dalšímu stékání vody zabránil. Svou
pozdní činností tak porušil prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč.
zák. a je odpovědný ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., neboť v dané
věci byla prokázána škoda i příčinná souvislost mezi ní a protiprávním jednáním
žalovaného. Soud nicméně ve smyslu § 441 obč. zák. dospěl k závěru, že škoda
byla způsobena i jednáním samotné poškozené, která také věděla o vznikající
škodě, přesto neučinila nic, čím by hrozící škodu odvrátila, čímž také porušila
zásadu obecné prevence podle § 415 obč. zák. Podíly obou účastníků na vzniku
škody jsou tudíž stejné.
Krajský soud v Ostravě k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 6. 9.
2012, č. j. 11 Co 485/2012-249, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel
ze znaleckého posudku Ing. Karla Chodury, na jehož základě měl za prokázáno, že
mechanismus poškození domu žalobkyně je jednoznačně ovlivněn zcela chybějícími
svody atmosférických srážek a nefunkční obvodovou drenáží u tohoto domu.
Založení a provedení stavby žalobkyně nezohledňuje přírodní vlivy a riziko
nátoku dešťových vod z výše položených pozemků, a to například ve srovnání se
sousedními stavbami, kde škody tímto způsobem nevznikají; nebyla proto
prokázána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením právní
povinnosti ze strany žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které zdůvodňuje tím, že
řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a tím, že napadené rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Namítá, že ve věci nebyly
provedeny všechny navržené důkazy, nebyla proto správně zhodnocena drenážní
opatření a izolování poškozeného domu, stejně jako skutečnost, že po opatřeních
žalovaného už k zaplavování jejího pozemku nedochází. Tvrzení, že žalobkyně od
počátku svého vlastnictví neučinila žádná účinná opatření k zabránění stékání
vod, ačkoliv tak reálně učinit mohla, také nemá jakoukoli oporu v provedeném
dokazování. Dovolatelka trvá na tom, že škodu nezavinila, a navrhuje, aby byl
jak rozsudek odvolacího soudu, tak mezitímní rozsudek soudu prvního stupně
zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně v rozsahu, jímž napadá měnící část výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak není
důvodné, ve zbývajícím rozsahu není přípustné. Vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl, že základ žalobního
nároku je důvodný z 50 %, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím pouze
v rozsahu zbývajících 50 % nároku, z jedné poloviny šlo naopak o potvrzení
zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, takže přípustnost dovolání zde může
být dána jen na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto
ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí
právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první
o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v
dovolání uplatněných.
Namítá-li dovolatelka, že škodu nezavinila, opomíjí, že odvolací soud
své rozhodnutí nezaložil na otázce spoluzavinění poškozené ve smyslu ustanovení
§ 441 obč. zák., tedy na tom, zda sama porušila právní povinnost či nikoli, ale
na posouzení otázky příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou, jež byla v
řízení nespornou, a tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného. Převážná část
námitek dovolatelky zpochybňuje skutkové závěry ohledně příčin zaplavování
jejího pozemku; namítá-li, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně i
nesprávně zjištěného stavu věci, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jím ovšem
nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve smyslu § 237
odst. 3 o.s.ř. založit, a Nejvyšší soud proto dovolání v části, kde je napadena
potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu, podle ustanovení § 218 písm. c)
ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
V části, kde je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. uplatnitelný. Za skutkové zjištění,
které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
o.s.ř.), je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu
v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního)
práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové
zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V).
Odvolací soud v posuzované věci provedl při jednání kromě jiného i důkaz čtením
znaleckého posudku Ing. Karla Chodury, z nějž vyplývá, že stékání dešťové vody,
kterou není pozemek žalovaného při vyšších srážkách schopen akumulovat, je
výsledkem vzájemného umístění pozemků, tedy přírodních sil a dalších okolností,
nikoliv důsledkem činnosti člověka. Ani úpravy pozemků, z nichž dešťová voda
přirozeným způsobem odtéká, nemohou výrazněji zvýšit jejich akumulační
kapacitu. Poškození domu žalobkyně bylo proto podle znalce vyvoláno především
chybějícími svody dešťových srážek a nefunkčností obvodové drenáže na jejím
pozemku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na
základě jakých úvah dospěl k těmto skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud
neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco
podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické
rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na
základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k
prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit.
Za tohoto skutkového stavu nelze vytýkat odvolacímu soudu právní závěr, že
žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, která by byla ve vztahu příčinné
souvislosti se vznikem škody na domě žalobkyně (§ 420 odst. 1 obč. zák. –
vzhledem k přechodnému ustanovení § 3028 odst. 3 věta první, resp. § 3079 odst.
1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, dále též jen
„o. z.“, posuzuje se daný případ podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a která by vedla ke vzniku jeho odpovědnosti
za škodu. Tento závěr ostatně koresponduje i s obecnou zásadou, že vlastník
pozemku není povinen činit opatření proti přírodnímu působení a proti
přirozenému stékání dešťové vody na sousední pozemek, jak ji výslovně upravuje
od 1. 1. 2014 i ustanovení § 1019 odst. 1 věty druhé o. z.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání v části,
kde je napadena měnící část rozhodnutí odvolacího soudu, podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím
řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu