25 Cdo 2073/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení 114.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 123/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 39 Co
371/2005-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 114.524,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 2. 7. 1993 podal u Krajského
obchodního soudu v Ú. n. L. žalobu na zaplacení dlužné částky proti svému
dlužníku. K prvnímu úkonu v tomto řízení došlo po čtyřech letech, k vydání
platebního rozkazu téměř po 5 letech a k vyhlášení vyhovujícího rozsudku po 9,5
letech, přičemž nešlo o skutkově složitou věc. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že došlo k průtahům řízení, které je možné považovat za nesprávný
úřední postup, neshledal však existenci příčinné souvislosti mezi tímto
nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť neuspokojení pohledávky
žalobce nebylo zapříčiněno pouze dlouhodobou nečinností soudu, ale i nečinností
samotného žalobce, který nevyužil veškerých právních možností. Rovněž nebylo
prokázáno, že by po soudním uplatnění nároku žalobcem mohlo dojít k uspokojení
jeho pohledávky z majetku dlužníka (tedy - nebýt průtahů – že by dlužník byl
schopen plnit).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 39
Co 371/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, řízení doplnil zjištěním, že dlužník žalobce (obchodní společnost) je
stále zapsán v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ú. n. L., a dospěl
k závěru, že okolnost, že účastník soudního řízení pro nečinnost soudu nedosáhl
včasného vydání soudního rozhodnutí, je sice nepříznivým důsledkem nesprávného
úředního postupu, sama o sobě však škodu ve smyslu § 422 odst. 1 obč. zák.
nepředstavuje. O majetkovou újmu, která je odškodnitelná, jde tehdy, promítla-
li se skutečnost, že požadované rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, do
majetkové oblasti účastníka. Tam, kde je požadována náhrada škody spočívající v
tom, že původně solventní dlužník v průběhu nepřiměřeně dlouhého nalézacího
řízení ztratil způsobilost pohledávku uspokojit, vzniká poškozenému škoda jen
tehdy, jestliže bylo spolehlivě prokázáno, že pohledávku za dlužníkem skutečně
měl. O škodě lze hovořit pouze v případě, měl-li nesprávný úřední postup dopad
do majetkové sféry poškozeného, totiž, že vymáhaná pohledávka již nemůže být
uspokojena žádným způsobem, tedy ani výkonem rozhodnutí. Žalobce sice tvrdil,
že požádal soud o prohlášení o majetku dlužníka ve smyslu § 260a o. s. ř.,
avšak toto své tvrzení ničím neprokázal. Současně nebylo zjištěno, že by podal
návrh na výkon rozhodnutí nebo na exekuci prostřednictvím soudního exekutora
ohledně přisouzené pohledávky. Žaloba je tak předčasná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz jím
předloženou listinou (žádost o pomoc soudu podle § 260a o. s. ř. s kopií
podacího lístku o odeslání zásilky) a své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce
neprokázal tvrzení o doručení žádosti podle § 260a o. s. ř. soudu. Otázku
zásadního právního významu spatřuje v tom, zda k důkazu o doručení listiny
soudu postačí kopie zásilky, potvrzení provozovatele poštovní služby o převzetí
zásilky k doručení na adresu příjemce a potvrzení, že tato zásilka byla
příjemci doručena, nebo zda za doručenou zásilku lze považovat jen takovou, na
níž je vyznačeno podací razítko soudu. Další otázku zásadního právního významu
spatřuje v tom, za jaké důkazní situace lze pohledávku považovat za
nevymahatelnou. Vzhledem k tomu, že žalobce by musel uplatnit všechny druhy
exekucí, aby mohl spolehlivě prokázat, že pohledávku nelze žádným způsobem, ani
výkonem rozhodnutí, uspokojit, je dle názoru žalobce na státu, aby prokázal
opak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní
právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění,
jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkami
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění
tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
V tomto řízení byl uplatněn nárok na náhradu škody, spočívající ve ztrátě
pohledávky žalobce vůči jeho dlužníkovi vlivem průtahů v soudním řízení. V
takovém případě škoda vzniká tehdy, pokud existující původně vymahatelná
pohledávka není dlužníkem uspokojena a stane se v průběhu nalézacího řízení,
jehož délku poznamenaly průtahy, objektivně nevymahatelnou, což znamená, že
dlužník, jenž byl po dobu, kterou lze považovat za přiměřenou ke skončení
řízení (danou konkrétními okolnostmi od zahájení nalézacího řízení ve vztahu
mezi věřitelem a dlužníkem), schopen svůj dluh vůči věřiteli plnit, se stal v
období následujícím insolventním, přičemž nebýt průtahů v řízení, mohl se
věřitel domáhat nuceného plnění dluhu. Je tedy nutné splnění tří základních
předpokladů pro vznik škody: existence pohledávky věřitele, schopnost dlužníka
(byť nuceně) plnit dluh věřiteli v době odpovídající délce nalézacího řízení
neovlivněného průtahy a insolventnost dlužníka v období následujícím, přičemž
všechny tři musí být splněny kumulativně. Odpovědnost za vznik škody,
spočívající v tom, že pohledávka žalobce za jeho dlužníkem nebyla a nemůže být
splněna, lze totiž dovozovat za situace, že tato újma z právního vztahu mezi
žalobcem a dlužníkem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění již nemůže
být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto
lze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za
škodu, až když majetková újma věřiteli skutečně vznikla. Jak vyplývá z
výsledků řízení, ze shora uvedených předpokladů vzniku škody byl prokázán pouze
jediný (existence pohledávky).
V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že
mu škoda vznikla, přičemž škoda musí být prokázána nejpozději v době, kdy soud
o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na
náhradu škody platí ust. § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je
rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To platí i v řízení o odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jedná se přitom o otázku
skutkovou, která musí být v řízení prokázána, přičemž skutečnost, že se
pohledávka žalobce stala nevymahatelnou, se nepresumuje, jak se mylně domnívá
dovolatel.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jestliže žalobce namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz předloženou listinou,
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá,
neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Dovolatelem
předestřená otázka, co postačí k prokázání doručení listiny soudu, otázkou
zásadního právního významu v dané věci být nemůže už z toho důvodu, že samotné
doručení návrhu na předvolání povinného k prohlášení o majetku podle § 260a a
násl. o. s. ř. soudu insolventnost dlužníka nedokládá.
Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání
proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto
je dovolací soud odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu