25 Cdo 2093/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce M. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. K., zastoupenému
advokátem, o 283.063,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C
75/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
března 2000, č. j. 18 Co 600/99-102, takto:
Rozsudek Městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 3.
1999, č. j. 5 C 75/96-72, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ohledně částky
270.563,- Kč a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 283.063,- Kč sestávající z částky
243.154,- Kč za užívání nebytových prostor v domě čp. 81 v M. žalovaným po
dobu 592 dnů (od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994), z částky 32.409,- Kč na
zaplacených úrocích z úvěru žalovaného a z částky 7.500,- Kč na nákladech
registrace zástavní smlouvy. Nárok odůvodnil tím, že dne 13. 4. 1992 uzavřel s
B. d. S., a. s. (dále též jen \"banka\") zástavní smlouvu, jejímž předmětem byl
uvedený dům, na zajištění závazku žalovaného, který si smlouvou o úvěru ze dne
14. 4. 1992 od téže banky půjčil částku 750.000,- Kč a následně ji předal
žalobci. Nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 1992 žalobce pronajal žalovanému na dobu
pěti let předmětné nebytové prostory za nájemné stanovené částkou 2.000,- Kč
měsíčně s tím, že žalovaný bude splácet zmíněný úvěr; žalobci předaná částka
750.000,- Kč byla označena za částečné plnění nájemného předem. Žalovaný však
podmínky úvěrové smlouvy neplnil a žalobce, aby předešel postižení své zástavy,
za něj bance uhradil celkovou zbývající částku ve výši 782.409,- Kč. Protože
dne 3. 6. 1994 účastníci uzavřeli dohodu o ukončení nájmu k 15. 6. 1994,
dovozuje žalobce, že žalovaný je povinen vydat mu prospěch získaný užíváním
nebytových prostor a nahradit škodu vzniklou uhrazením úroků z úvěru a
zaplacením notářských poplatků. Po zahájení řízení vzal žalobce žalobu zpět
ohledně částky 5.000,- Kč.
Poté, co rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 10. 1996,
č. j. 5 C 75/96-9, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, č.
j. 39 Co 478/97-23, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 3. 1999, č. j. 5 C
75/96-72, žalobu na zaplacení částky 278.063,- Kč zamítl, ohledně částky
5.000,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru,
že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce plnil za žalovaného z titulu
ručitelského závazku ani že by vůbec zajišťoval pohledávku za žalovaným ručením
(§ 546 obč. zák. a násl.), neboť zástavní smlouva je neplatná. Žalobce jednak
ke dni uzavření zástavní smlouvy (13. 4. 1992) nebyl výlučným vlastníkem celé
nemovitosti a spoluvlastníkův souhlas nebyl prokázán, jednak nebyl doložen
vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Podle zástavní smlouvy mezi
bankou a žalobcem má navíc zajišťovaná pohledávka ve výši 750.000,- Kč vyplývat
z úvěrové smlouvy uzavřené dne 6. 4. 1992, ačkoliv žalovaný uzavřel s bankou
úvěrovou smlouvu až dne 14. 4. 1992. Žalobce od žalovaného převzal od banky
získanou částku 750.000,- Kč jako část nájemného za užívání nebytových prostor
a použil ji k vyplacení dědického podílu. Podle soudu prvního stupně je však
neplatná i nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1992, neboť byla uzavřena bez souhlasu
příslušného orgánu (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) a nerozlišuje
výši a splatnost nájemného za pronájem nebytových prostor a za prostory určené
k bydlení. Důvodným neshledal soud ani nárok na náhradu škody ve výši 7.500,-
Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2000, č. j. 18
Co 600/99-102, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky
270.563,- Kč změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku
270.563,- Kč, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; v zamítavém výroku ohledně
částky 7.500,- Kč a ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 5.000,- Kč
zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vyšel ze
skutkového zjištění, že počátkem roku 1992 potřeboval žalobce peníze na
vyplacení spoluvlastnického podílu dědicům po zemřelém bratrovi a po dohodě se
žalovaným od něj dne 18. 5. 1992 převzal částku 750.000,- Kč, kterou žalovaný
získal z úvěru od banky. Vzhledem k uzavření nájemní smlouvy k nebytovým
prostorům v nemovitosti žalobce měla být tato částka zálohou na nájemné, které
se podle smlouvy ze dne 1. 9. 1992 žalovaný zavázal hradit měsíčními platbami
ve výši 2.000,- Kč s tím, že zároveň bude splácet svůj úvěr u banky ve výši
750.000,- Kč včetně příslušenství. Nájemní poměr mezi žalobcem a žalovaným byl
ukončen dohodou ze dne 3. 6. 1994 s účinností ke dni 15. 6. 1994 a dne 4. 10.
1994 žalobce zaplatil bance částku 782.409,- Kč, aby zabránil případnému
propadnutí zástavy a narůstání úroků, neboť žalovaný dluh z úvěru řádně
nesplácel. Odvolací soud dospěl k závěru, že obdržel-li žalobce částku
750.000,- Kč jako nájemné za nájem nemovitosti v M., pak zaplacením částky
782.409,- Kč bance za žalovaného přišel o celé předem zaplacené nájemné a v
důsledku toho žalovaný předmětnou nemovitost po dobu 592 dnů užíval téměř
zadarmo, resp. za 2.000,- Kč měsíčně. Dále soud dovodil, že žalobce zaplacením
úvěru za žalovaného plnil za druhého to, co by po právu měl plnit on sám, takže
žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 782.409,- Kč (§ 454 obč. zák.),
a že není rozhodné, kolik na uvedený dluh mezitím zaplatil žalovaný a kolik
činily úroky. Ve smyslu § 454 obč. zák. by žalobce podle odvolacího soudu mohl
na žalovaném požadovat zaplacení celé částky 782.409,- Kč, kterou za něj
zaplatil, přitom požaduje pouze 238.154,- Kč představujících nájemné za dobu
592 dnů, kdy nemovitost užíval, a úroky ve výši 32.409,- Kč. Odvolací soud
dovodil, že bez ohledu na platnost uzavřené nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992
je částka požadovaná žalobcem adekvátní, neboť nájemné vyplývající ze smlouvy
je přiměřené, a v případě, že by žalovaným nebylo uhrazeno, vzniklo by mu v
tomto rozsahu bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. Otázku, zda byla
platně uzavřena zástavní smlouva, odvolací soud nepovažoval za relevantní.
Pohledávka žalobce nemůže být podle odvolacího soudu promlčena, neboť k
bezdůvodnému obohacení žalovaného došlo dne 4. 10. 1994, kdy žalobce bance
zaplatil zbytek úvěru, přičemž žaloba byla podána 1. 4. 1996, tedy před
uplynutím promlčecí lhůty podle § 107 obč. zák.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, podal žalovaný dovolání a namítá, že rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávně dovodil, že částka 750.000,- Kč
byla poskytnuta jako záloha na nájemné, ačkoliv nebyla vyvrácena možnost, že se
jednalo o zúročitelnou zálohu nebo půjčku. Jestliže žalobce od 15. 4. 1992 do
15. 9. 1994 tuto částku užíval na úkor žalovaného bezúročně, získal při 15 %
úroku za dva a půl roku nejméně 281.250,- Kč, o které se neoprávněně obohatil.
Žalovaný přitom platil po celou dobu trvání nájmu od 1. 9. 1992 do 15. 5. 1994
stanovené nájemné, tedy část nájemného ve výši 2.000,- Kč a zbývající část
bance v rámci smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 1992, proto za předmětných 592 dnů
zaplatil podle smlouvy o úvěru částku 265.661,- Kč, a celkově na nájemném podle
smlouvy 310.000,- Kč. Pokud by žalovaný měl platit žalobci znovu účtovanou
částku 242.720,- Kč, byl by žalobce neoprávněně obohacen – i přes skutečnost,
že navíc původní pětiletou nájemní smlouvu ke škodě žalovaného zrušil. Žalobce
se v dohodě o skončení nájmu zavázal spolupracovat při úhradě dluhu žalovaného
a nemůže tedy požadovat zaplacení celé částky 782.409,- Kč, kterou na úvěrovou
smlouvu zaplatil, ani úhradu části příslušenství, pokud si naopak neoprávněně
přisvojil úroky z jistiny úvěru za dva a půl roku. Žalobce by se bezdůvodně
obohatil, jestliže by k úrokům z částky 750.000,- Kč získal ještě úhradu
nájemného za 592 dnů po 410,- Kč. Vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy je
třeba řešit vztahy mezi účastníky v souladu s ustanovením § 456 obč. zák. jako
bezdůvodné obohacení. V daném případě podle dovolatele zůstaly ke kompenzaci
dvě částky: za „odbydlené“ nájemné a za úroky z jistiny úvěru, které ve smyslu
§ 458 obč. zák. představují užitky z bezdůvodného obohacení. Jedná se o částku
243.154,- Kč, která je v žalobě ještě zvýšena o 32.409,- Kč, jako platbu za
úroky z částky 270.563,- Kč (po odečtení splátky 5.000,- Kč), proti částce
281.250,- Kč, tedy s přebytkem ve výši 37.096,- Kč na straně žalovaného, o
který se obohatil žalobce. Protože tyto pohledávky účastníků jsou vzájemně
kompenzovatelné, zajišťuje jejich kompenzace na základě uplatněné námitky
žalovaného, aby nedošlo k bezdůvodnému obohacení některého z účastníků. Podle
dovolatele je žalobce neoprávněně zvýhodněn při sumách 270.563,- Kč vůči
281.250,- Kč o 10.687,- Kč a při sumě samotného nájmu ve výši 243.154,- Kč vůči
281.250,- Kč dokonce o 38.096,- Kč. Dovolatel navrhl, aby dovolací rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních
právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc podle § 242 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je založen na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. Nesprávné právní
posouzení věci může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud nepřihlédl odpovídajícím
způsobem k důsledkům neplatnosti nájemní smlouvy na vzájemné vztahy účastníků;
pro vztahy účastníků je přitom platnost smlouvy rozhodující. Soud prvního
stupně dospěl ke správnému závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových
prostor uzavřené účastníky dne 1. 9. 1992 s tím, že při uzavření smlouvy jednak
chyběl předchozí souhlas příslušného orgánu podle § 3 odst. 2, 4 zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jednak je ujednání o výši
nájemného neurčité (§ 3 odst. 3, 4 tohoto zákona), neboť nerozlišuje nájemné za
nájem nebytových prostor od nájemného za prostory určené k bydlení; dovolatel
tento právní závěr nezpochybňuje. Právní názor odvolacího soudu, že platnost
smlouvy není pro rozhodnutí významná, je nesprávný, protože v případě
neplatnosti smlouvy je třeba aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Podle § 457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458
odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení s předmětem
bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo
obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat
vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli. Problémy s vydáním předmětu
bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy jde u obou
účastníků o plnění ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které
má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění jednoho či obou
účastníků má charakter nehmotný, takže takové plnění nelze vydat (ustanovení §
458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů).
Citované ustanovení výslovně stanoví, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada,
která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V
případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených
platbách nájemného (včetně přijatých záloh) a obohacení nájemce v tom, že
užíval cizí věc. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované
nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu
vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud
její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§ 136
o.s.ř.). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který
účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl
povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada
poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
V tomto směru vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný užíval předmětné
nebytové prostory v době od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994, přičemž na nájemném
uhradil předem zálohu ve výši 750.000,- Kč (charakter a účel této platby
potvrdil sám žalovaný podpisem „dohody o složení části úhrady nájemného“ ze dne
18. 5. 1992 a k jeho námitce, že o zálohu nešlo, kterou uplatnil teprve v
dovolání, dovolací soud nepřihlédl vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení nelze
podle § 243a odst. 2 věty první o.s.ř. uplatňovat nové skutečnosti či důkazy) a
po dobu užívání platil 2.000,- Kč měsíčně. Přijetí uvedených peněžitých plnění
na základě neplatné smlouvy zakládá bezdůvodné obohacení na straně žalobce,
které je povinen vydat, a to oproti vydání prospěchu, jehož dosáhl žalovaný
užíváním nebytových prostor a jehož výši lze zjistit jako obvyklé nájemné,
které by v daném místě a čase byl povinen platit za nájem takové nemovitosti,
nikoliv jako nájemné, které účastníci v neplatné smlouvě sjednali. Tyto právní
následky neplatnosti nájemní smlouvy nastávají bez ohledu na to, jak žalobce s
částkou 750.000,- Kč naložil a bez ohledu na to, že za žalovaného uhradil dluh
(jeho část) bance. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že
žalobce zaplacením úvěru bance přišel o zaplacené nájemné a že žalovaný v
důsledku toho užíval nemovitost téměř zadarmo (s výjimkou částky 2.000,- Kč
měsíčně), ani s tím, že se odvolací soud ohledně hodnoty užívání nemovitosti
spokojil s konstatováním, že částka požadovaná žalobcem se mu jeví jako
přiměřená i pro případ, že by nájemné nebylo žalovaným uhrazeno, a jestliže se
vůbec nezabýval výší obvyklého nájemného v daném případě.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na
současném splnění dvou podmínek : a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu
plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b)
splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit.
Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného
subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že
jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy
věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze
zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným
předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním
spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě
nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem,
který za jiného plní, plnění poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění
v době, kdy právní povinnost toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu
zcela či zčásti již neexistovala (např. zanikla splněním, v důsledku
rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala se apod.), nelze hovořit o tom, že
by plněním jiného vznikl povinnému prospěch spočívající v nezmenšení jeho
majetku (vždyť při neexistenci povinnosti mu takové zmenšení ani nehrozilo).
Této právní konstrukci odpovídá i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu
za bezdůvodné obohacení - ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat
nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné
obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby
vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky, které mu v souvislosti s předmětnou
povinností příslušely vůči věřiteli, tedy například i námitku zániku dluhu,
jeho promlčení apod.
V posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkový stav v tomto směru
dovolatel nenapadá a skutková zjištění odvolacího soudu tak nepodléhají
dovolacímu přezkumu), že žalobce dne 4. 10. 1994 zaplatil bance částku
782.409,- Kč na úhradu dluhu, který vůči bance měl žalovaný na základě smlouvy
o úvěru ze dne 14. 4. 1992. Žalobce tedy za žalovaného splnil jeho dluh, ač sám
takovou povinnost neměl. Ani v případě platnosti zástavní smlouvy by žalobce
jako zástavce ke splnění dluhu žalovaného zavázán nebyl, neboť jeho povinnost
odpovídala jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho
zajišťovací a uhrazovací funkci ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj
závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní (zákon nárok věřitele na přímý postih,
tzv. regres, vůči zástavnímu dlužníku nezakládá). Tím spíše pak samozřejmě
žalobce nebyl povinen uhradit cizí dluh, jestliže byla zástavní smlouva
shledána neplatnou (rovněž tento právní závěr soudu prvního stupně dovolatel
nezpochybňuje), přičemž neurčité ujednání v čl. III dohody o skončení nájemního
vztahu ze dne 3. 6. 1994 o tom, že účastníci budou při úhradě dluhu
spolupracovat, mu takovou povinnost nezaložilo. V každém případě je tedy třeba
nároky plynoucí z úhrady dluhu bance žalobcem ve prospěch žalovaného posuzovat
podle ustanovení § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení.
Zároveň je zřejmé, že v rozsahu, v němž povinnost žalovaného vůči bance ze
smlouvy o úvěru neexistovala (zanikla), nemohl žalobce za něj plnit, co měl
žalovaný plnit po právu sám, neboť by tak plnil na povinnost, kterou žalovaný
vůbec neměl. Bezdůvodné obohacení tedy může být žalobci vydáno jen do výše jím
uskutečněného plnění, pokud tak došlo ke splnění dluhu žalovaného vůči bance
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. října 1999, 25 Cdo 1449/98,
podle nějž odpovědnost za bezdůvodné obohacení je vyloučena, jestliže povinnost
toho, kdo po právu měl plnit sám, již neexistovala v době, kdy za něj bylo
plněno). Jestliže tedy v daném případě žalobce bance zaplatil v době, kdy dluh
žalovaného již částečně zanikl splněním, vznikl žalobci nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vůči žalovanému jen v rozsahu, v němž tímto plněním za
žalovaného dluh skutečně splnil; zbývající plnění, které případně banka od
žalobce obdržela na již splněnou část dluhu žalovaného, by pak představovalo
bezdůvodné obohacení na straně banky získané plněním bez právního důvodu.
Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu o tom, že
pro závěr o rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného není významné,
zda a v jaké části žalovaný sám svůj dluh vůči bance splnil. V důsledku tohoto
nesprávného právního názoru si odvolací soud neopatřil potřebná skutková
zjištění a nezabýval se tím, zda a v jaké části žalovaný svůj dluh vůči bance z
úvěrové smlouvy splnil k okamžiku zaplacení jeho dluhu žalobcem a v jaké výši
tak žalovanému skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák.
Kromě toho pro posouzení nároků z neplatné nájemní smlouvy je třeba na straně
žalovaného zjistit hodnotu užívání nemovitosti zjištěné shora popsaným
způsobem, od níž se odečte výše žalobcem přijatých plateb nájemného včetně
záloh (kompenzace vzájemných nároků v rámci ustanovení § 457 obč. zák. se
provádí bez návrhu). K námitkám dovolatele nutno dodat, že k případnému
započtení peněžitých nároků na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč.
zák. (nelze vyloučit, že bezdůvodné obohacení zde nevzniklo žalovanému, nýbrž
žalobci) oproti nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák.
lze přihlédnout jen na základě námitky započtení.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. byl naplněn, Nejvyšší soud České republiky proto
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 1
část věty za středníkem o.s.ř.); vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl
i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu