25 Cdo 2101/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované S. a ú. s. B., státní
příspěvkové organizaci, (nyní S. a ú. s. B., příspěvková organizace S. k. se
sídlem tamtéž), zastoupené advokátkou, za vedlejší účasti Č. K., pojišťovny a.
s., agentury s. Č. – j., na straně žalované, o zaplacení částky 422.400,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 843/98, o
dovolání žalované a žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.
ledna 2000, č. j. 25 Co 406/99-100, takto :
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobce se zamítá.
Okresní soud v Benešově mezitímním rozsudkem ze dne 4. 2. 1999,
č. j. 5 C 843/98 - 68 vyslovil, že nárok žalobce vůči žalované je co do
právního základu zcela opodstatněn s tím, že o jeho výši a o nákladech řízení
bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 25. 3.
1996 ve večerních hodinách řídil svůj osobní automobil Nissan ZX Twin Turbo z
P. do T. Okolo 21,00 hod. v blízkosti obce M. na 40,4 km silnice I. třídy E ...
v místě, kde z vedlejší komunikace vytékající voda na vozovku v
několikametrovém pruhu přimrzala, dostal žalobce smyk, vjel do levého jízdního
pruhu a narazil do zde stojícího vozidla Ford Granada majitele J. V., který na
témže místě dostal smyk o chvíli předtím. Soud dospěl k závěru, že za škodu na
vozidle žalobce odpovídá žalovaná podle § 9a odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o
pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších změn a doplňků,
jako správce komunikace z titulu objektivní odpovědnosti za škodu vzniklou
závadou ve sjízdnosti, jíž ojedinělé místo pokryté náledím na jinak suché
vozovce bezpochyby je. Místo, kde došlo k dopravní nehodě, bylo sice v obou
směrech (na 38,3 a 41 km) opatřeno dopravními značkami A22 - jiné nebezpečí s
dodatkovou tabulkou E6b - námraza a E4 - 3 km, avšak správce komunikace se
odpovědnosti nezprostí tím, že na začátku zimy opatří nebezpečná místa na
silnicích dopravními značkami, nebo tím, že bez zjištění, zda závady může
odstranit, na ně předepsaným způsobem upozorní. Kromě toho žalovaná již v 18,40
hod. dne 25. 3. 1996 věděla z kontrolní jízdy o tom, že v prostoru před M., kde
problémy s vytékající vodou trvaly již delší dobu, je silnice v délce asi 10
metrů vlhká, přičemž vzhledem k naměřeným teplotám v daném místě a čase mohlo k
mrznutí vody na silnici dojít kolem 19,00 hod. Soud z toho dovodil, že žalovaná
se podle tzv. liberačních důvodů uvedených v § 9a odst. 2 silničního zákona
odpovědnosti nezprostila, neboť bylo v mezích jejích možností na sporný úsek
buď předepsaným způsobem upozornit (umístěním přenosné dopravní značky
přikazující snížení rychlosti jízdy a označením náledí) nebo provést posyp.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2000, č. j. 25
Co 406/99-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uplatněný nárok
žalobce vůči žalované je co do právního základu opodstatněn z jedné poloviny, a
v dalším jej potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu
prvního stupně, že ojedinělé náledí vzniklé zmrznutím vody stékající na
vozovku, je závadou ve sjízdnosti silnice podle § 12 odst. 2 písm. c) vyhlášky
č. 35/1984 Sb. a že žalovaná se objektivní odpovědnosti za škodu podle § 9a
odst. 2 silničního zákona nezprostila, neboť neprokázala, že nebylo v mezích
jejích možností závadu ve sjízdnosti odstranit ani na ni předepsaným způsobem
upozornit. Po doplnění dokazování účastnickým výslechem žalobce však odvolací
soud dovodil, že škodu z jedné poloviny spoluzavinil žalobce, který si na
předmětném silničním úseku nevšiml dopravních značek upozorňujících na možnost
náledí a smyku. Žalobce jako řidič tedy nevěnoval dostatečnou pozornost
dopravnímu značení na úseku silnice, o níž věděl, že je vlhká a vzniká zde
náledí, a nesnížil rychlost vozidla, které navíc nebylo vybaveno pneumatikami
pro zimní provoz. Podle odvolacího soudu v případě, že by žalobce rychlost
vozidla snížil a že by vůz byl vybaven zimními pneumatikami, nemuselo k nehodě
dojít, eventuálně by její následky mohly být méně závažné. Nelze přitom
zohledňovat, že v den nehody bylo slunečné počasí a vozovky v jiných úsecích
byly suché, protože oproti jiným lokalitám je možno v dané oblasti ve večerních
hodinách předpokládat výrazně horší klimatické podmínky.
Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. a odůvodňuje je podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že ve
smyslu zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho prováděcí
vyhlášky č. 35/1984 Sb. není voda vytékající na vozovku „závadou ve sjízdnosti“
komunikace a žalovaná není povinna činit opatření, aby voda na vozovku
nevtékala, ani ji označovat dopravními značkami. Naopak musí být zajištěna
možnost odtoku vody z vozovky a krajnic, což je v daném případě provedeno
příčným sklonem silnice. Podle žalované odvolací soud dále nesprávně posoudil
meze jejích možností k odstranění závady, neboť žalovaná před dopravní nehodou
o této závadě nevěděla a nemohla ji z údajů o povětrnostních podmínkách
předvídat. Závadu ve sjízdnosti žalovaná zjistila ve 21,05 hod., ve 21,15 hod.
vyjel k nehodě technik a ve 21,30 hod. sypač, což je reakce odpovídající
schválenému operačnímu plánu zimní údržby, který konkretizuje obecný pojem „bez
průtahů“, použitý silničním zákonem jako časový limit k odstranění závad. Podle
žalované jí svědčí oba liberační důvody podle § 9a odst. 2 silničního zákona,
když před nehodou nebylo v mezích jejích možností závadu ve sjízdnosti
komunikace odstranit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Žalovaná
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s mezitímním
rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce své dovolání odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
a vytýká odvolacímu soudu nesprávné závěry ohledně jeho spoluzavinění, při němž
především s ohledem na počasí v den nehody, stav silnice a roční období soud
výrazně přecenil existenci dopravního značení upozorňujícího na možnost výskytu
náledí. V době nehody na silnici neležely zbytky sněhu, inkriminovaný den bylo
slunečné počasí bez srážek a s teplotami vysoko nad bodem mrazu a nebylo tak
možné předpokládat, že až za kritickou částí stoupání a klesání silnice, již za
lesem, může být náledí. Žalobce dále nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu k
nedostatečnému vybavení vozidla zimními pneumatikami, neboť jednak v uvedeném
období již bylo namístě použití pneumatik letních, jednak je schopen doložit
zprávou výrobce pneumatik, že na jeho typ vozu tehdy speciální zimní pneumatiky
neexistovaly a že žalobce v den nehody řídil vozidlo dostatečně vybavené
neopotřebovanými letními pneumatikami. Podle žalobce bylo ojedinělé náledí na
místě nehody závadou ve sjízdnosti komunikace a k této nehodě nemuselo dojít,
pokud by žalovaná zavčas zabránila stékání vody z vrcholku přilehlého kopce na
silnici. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o nich podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že obě dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnými osobami – účastníky řízení, dospěl
po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. k závěru, že dovolání
žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a že dovolání
žalobce, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Na základě rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001 přešla
veškerá práva a závazky S. a ú. s. B., státní příspěvkové organizace, ke dni 1.
10. 2001 na S. a ú. s. B., příspěvkovou organizaci S. k.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm.
a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.].
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu
prvního stupně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně,
nelze vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání
věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí
soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti účastníků jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností
ovšem není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který
rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků.
Jestliže soud prvního stupně v posuzovaném případě mezitímním rozsudkem rozhodl
tak, že uplatněný nárok žalobce vůči žalované je co do právního nákladu zcela
opodstatněn a odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že uplatněný nárok žalobce vůči žalované je co do právního základu
opodstatněn z jedné poloviny, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně byl
změněn jen v tom rozsahu, v jakém základ nároku nebyl odvolacím soudem shledán
důvodným (tj. z 1/2), a pokud jde o základ nároku v rozsahu druhé poloviny, je
rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu obsahově shodné s rozhodnutím soudu
prvního stupně, a je proto rozhodnutím potvrzujícím. Ke změně rozsudku soudu
prvního stupně ve smyslu ustanovení § 238 písm. a) o.s.ř. došlo tedy jen
ohledně té poloviny základu uplatněného nároku, v níž bylo odvolání žalované
vyhověno.
K dovolání proti této měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu není
žalovaná subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným
prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena
určitá újma na jeho právech. Měnícím výrokem odvolacího soudu nebyla žalované
žádná újma na jejích právech způsobena, naopak jejímu odvolacímu návrhu bylo
tímto rozhodnutím (ohledně 1/2 základu sporného nároku) vyhověno a žalovaná
tedy ani nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.
Přípustnost dovolání žalované 1) proti potvrzující části výroku rozsudku
odvolacího soudu lze posuzovat jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.,
neboť v odvolacím řízení podala návrh na připuštění dovolání. Dovolání může být
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen
takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná v dovolání svoji odpovědnost za škodu vzniklou žalobci v důsledku
dopravní nehody po vjezdu na namrzlou část vozovky vylučuje s odůvodněním, že
voda vytékající z vedlejší komunikace na vozovku sama o sobě není závadou ve
sjízdnosti ve smyslu § 12 odst. 2 písm. c) vyhlášky 35/1984 Sb. a že závada ve
sjízdnosti vznikla teprve jejím přimrzáním, o němž se však žalovaná dozvěděla
teprve ve 21.05 hod, tj. již po nehodě a že tak současně splnila předepsaný
časový limit 2,5 hodiny pro odstranění závady.
Podle § 9a odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční
zákon), ve znění zák. č. 27/1984 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 213/1993 Sb. a č.
134/1994 Sb., správci dálnic, silnic a místních komunikací odpovídají za škody
vzniklé uživatelům těchto komunikací, jejichž příčinou byly závady ve
sjízdnosti, ledaže prokáží, že nebylo v mezích možností tyto závady odstranit
ani na ně předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 12 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou se provádí zákon o
pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění vyhlášky č. 425/1990 Sb.,
závady ve sjízdnosti dálnic, silnic a místních komunikací jsou takové změny ve
sjízdnosti těchto komunikací, způsobené vnějšími vlivy, které nemůže řidič
předvídat ani při jízdě přizpůsobené stavebnímu stavu komunikace, povětrnostním
podmínkám, vlastnostem vozidla a nákladu, vlastním schopnostem a jiným zjevným
okolnostem. Závadami ve sjízdnosti jsou zejména ojedinělá místa s náledím
vzniklým námrazou, mrznutím stékající vody na vozovku z okolí nebo vod
stojících na vozovce v důsledku špatné funkce zařízení k odvodnění komunikace.
Pro posouzení odpovědnosti žalované je podstatné, že žalobce utrpěl škodu
nárazem do jiného vozu při dopravní nehodě v důsledku toho, že vjel na
ojedinělý úsek jinak suché a sjízdné vozovky, který byl pokryt náledím. Není-li
pochyb o tom, že mrznutí vody stékající na vozovku je typickou závadou ve
sjízdnosti, výslovně uvedenou i v demonstrativním výčtu ustanovení § 12 odst. 2
písm. c) citované vyhlášky, pak závěr odvolacího soudu, že jde o objektivní
odpovědnost správce komunikace podle § 9a odst. 2 silničního zákona, je v
souladu s ustálenou judikaturou i právní teorií a nejde proto o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. K dovolací
námitce žalované je třeba dodat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že
závadou, která způsobila smyk žalobce, nebyla toliko stékající voda na vozovku,
nýbrž právě to, že zamrzáním stékající vody vzniklo na vozovce náledí.
Odvolací soud rovněž v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že v daném
případě nebyly naplněny liberační důvody podle § 9a odst. 2 silničního zákona,
které by žalovanou odpovědnosti zprostily. „Meze možností“ správce komunikace
posoudil správně, a to nikoliv subjektivně z hlediska konkrétních poměrů
žalované, nýbrž pohledem objektivním, tj. posoudil všechny možnosti, kterých
mohlo být využito k odstranění závady, případně k upozornění na ni. Správně v
této souvislosti považoval za relevantní zjištění, že v předmětném místě již
dříve před nehodou stékala voda z účelové komunikace na vozovku, že zde
opakovaně docházelo k námrazám a že žalovaná o tomto problému věděla. Jestliže
v den nehody již při kontrole v 18,40 hod. zaznamenal pracovník žalované v
tomto místě vlhkou krajnici, pak při teplotě klesající k nule nevybočovalo z
objektivně nahlížených mezí možností žalované, aby na tuto vznikající závadu ve
sjízdnosti reagovala dříve než po nahlášení dopravní nehody po 21. hodině
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84,
publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986,
a zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR schválenou dne 4. 8. 1986 pod sp. zn.
Cpj 44/85, publikovanou tamtéž pod č. 2, ročník 1987). Ani v tomto směru tedy
rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu a podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
nejsou splněny.
Z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. není v této věci dovolání žalované
proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by
mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Žalovaná netvrdí a
ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z
vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není přípustné. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 243b odst. 4
věty první a § 218 odst. 1 písm. b, c) o.s.ř.
Odvolací soud se při posuzování podmínek pro vydání mezitímního rozsudku
správně zabýval tím, zda ke vzniku škody nepřispělo jednání samotného žalobce.
Svůj závěr o jeho polovičním spoluzavinění postavil na dvou okolnostech; vytkl
žalobci, že cestoval ve voze vybaveném letními pneumatikami a že nesledoval
dostatečným způsobem dopravní značení, když závada ve sjízdnosti se nacházela v
úseku označeném necelé tři kilometry předtím svislou dopravní značkou
upozorňující na nebezpečí náledí (A 22, E 4, E 6b).
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda vzniklá poškozenému není v
plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž kdy se na jejím vzniku částečně
či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného. I v případě, že jde o
objektivní odpovědnost škůdce (odpovědnost bez ohledu na zavinění), musí být na
straně poškozeného splněny základní podmínky odpovědnosti (§ 420 obč. zák.), a
to protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž
zavinění se předpokládá.
Podle vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích
(pravidla silničního provozu), ve znění vyhlášek č. 24/1990 Sb., 533/1992 Sb.,
619/1992 Sb. a 123/1993 Sb., tj. ve znění účinném do 20. 2. 1997, tedy i ke dni
vzniku žalované škody, řidič je kromě jiného povinen užít k jízdě jen vozidla,
které splňuje stanovené podmínky, a věnovat se plně řízení vozidla a sledovat
situaci v silničním provozu [§ 5 odst. 1 písm. a), b)]. Pod tyto povinnosti
spadá požadavek, aby řidič jezdil jen s takovým vozem, který svými technickými
vlastnostmi umožňuje bezpečný provoz, a aby způsob jízdy přizpůsobil stavu
vozidla. Podle § 16 odst. 1 vyhlášky rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit
zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním
podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou
rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má
rozhled.
Podle § 45 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních
komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění vyhlášek č. 24/1990 Sb.,
533/1992 Sb., 619/1992 Sb. a 123/1993 Sb., tj. ve znění účinném do 20. 2. 1997,
tedy i ke dni vzniku žalované škody, svislé dopravní značky jsou: a) výstražné
značky, které upozorňují na místa, kde účastníku silničního provozu hrozí
nebezpečí a kde musí dbát zvýšené opatrnosti (č. A 1a až č. A 27); e) dodatkové
tabulky, které zpřesňují, doplňují nebo omezují význam dopravní značky, pod
kterou jsou umístěny (č. E 1 až č. E 10). Podle přílohy této vyhlášky, dílu II.
čl. 1 odst. 12 značka \"Jiné nebezpečí\" (č. A 22) upozorňuje na jiná
nebezpečná místa než ta, která je možno označit jinou značkou. Druh nebezpečí
je vyznačen na dodatkové tabulce vhodným symbolem nebo nápisem. Podle čl. 6
odst. 4 dodatková tabulka \"Délka úseku\" (č. E 4) vyznačuje délku úseku, pro
který platí značka, pod níž je tabulka umístěna. Podle odstavce 6 věty druhé
téhož ustanovení tabulka \"Nebezpečí náledí\" (č. E 6b) umístěna pod značkou č.
A 22 upozorňuje na nebezpečí tvoření náledí.
Z uvedeného je zřejmé, že dané dopravní značení umístěné na 38. km ve směru z
P. na T. poskytovalo informaci, že následuje tříkilometrový úsek, kde hrozí
vznik náledí. Nešlo sice o upozornění na aktuální výskyt konkrétní závady ve
sjízdnosti, jímž by žalovaná mohla splnit svoji povinnost správce komunikace ve
smyslu § 9a silničního zákona, jak správně dovodil již soud prvního stupně,
jednalo se však o obecné varování řidičům, že vjíždějí do úseku, kde je zvýšené
nebezpečí možného výskytu takových závad, a to bez ohledu na to, zda se v
dotyčném úseku skutečně takové závady v danou chvíli nacházejí či nikoliv.
Povinností řidiče je dbát dopravního značení [§ 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky] a
v případě výstražných značek dbát zvýšené opatrnosti ve vztahu k možnému
nebezpečí, které signalizují [§ 45 písm. a) vyhlášky]. Žalobce byl proto za
daného stavu věci povinen v předmětném úseku přizpůsobit způsob a rychlost
jízdy okolnosti, že se na silnici může objevit náledí; jestliže však sám ve
svých výpovědích nepopřel, že si dopravního značení nevšiml a že tedy ani
nezměnil dosavadní způsob jízdy, šlo z jeho strany o porušení povinnosti
ukládané mu ustanoveními § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 1 písm. b) vyhlášky a
nelze odvolacímu soudu vytýkat, že v této okolnosti spatřoval důvod jeho
spoluzavinění na vzniku škody.
Na druhé straně nelze přehlédnout, že předmětné náledí bylo skutečně zcela
ojedinělou závadou ve sjízdnosti na jinak zcela suchém a bezpečně sjízdném
úseku silnice, že se nacházelo téměř na konci dopravním značením vymezeného
úseku a že způsob jízdy žalobce odpovídal stavu vozovky v její sjízdné části;
ostatně ani orgány dopravní policie neshledaly důvod k vedení přestupkového
řízení proti žalobci. Konečně z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost
řidič opatřit vozidlo zimními pneumatikami; okolnost, že žalobce dne 25. 3.
1996, tj. v době, kdy již byly podmínky pro odložení zimní výbavy, nepoužil při
jízdě pneumatik se zimním vzorem, proto nelze považovat za porušení právní
povinnosti, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Při jízdě na
pneumatikách univerzálních byl však samozřejmě povinen přizpůsobit způsob jízdy
této okolnosti, a to zejména za situace, kdy dopravní situace, resp. ji
předjímající dopravní značení k tomu zakládalo důvod.
Nelze tedy dovolateli přisvědčit, že se na vzniku škody vůbec nepodílel svým
spoluzaviněním. Nelze však zároveň sdílet jeho přesvědčení, že žalovaná za
škodu odpovídá v rozsahu větším než 50%, neboť jak vyplývá ze skutkových
zjištění, vedle samotné závady ve sjízdnosti, v jejímž důsledku došlo ke smyku
vozidla žalobce, se na vzniku celkové škody na voze žalobce zásadním způsobem
podílela i příčina další, bez níž by ke škodlivému následku, jaký nastal,
nedošlo, a totiž náraz vozidla žalobce do jiného automobilu, který v daném
místě představoval překážku silničního provozu. Za této situace nelze
odpovědnost správce komunikace za škodu takto vzniklou na voze žalobce dovodit
ve vyšším rozsahu než 50%.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. není
naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto hlediska správný; Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval
důvodnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen a změněn
mezitímní a nikoliv konečný rozsudek soudu prvního stupně; o všech dosavadních
i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu