25 Cdo 2102/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně J. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Č. n. b., a 2/ P. S.
Z. – G., a. s. – v likvidaci, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 127/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č. j. 13 Co 39/2001-115, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, č. j. 13 Co
39/2001-115, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu k první žalované a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů mezi žalobkyní a první žalovanou, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 23. 11. 2000, č. j. 13 C 127/98-92, v zamítavém výroku o věci samé ve
vztahu k první žalované a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a
první žalovanou, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, č. j.
13 C 127/98-92, uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky
11.064,- Kč, 14.807,- Kč, 2.593,- Kč, 10.398,50 Kč, 9.100,- Kč, 4.200,- Kč a
2.382,- Kč s příslušenstvím, žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení
dalších částek 16.910,- Kč a 10.398,50 Kč s příslušenstvím a žalobu proti první
žalované v celém rozsahu zamítl s tím, že o zbývající části žaloby proti
druhému žalovanému a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní
bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi žalobkyní a první žalovanou. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že
žalobkyně je nájemkyní bytu v domě čp. 1394 v P., v jehož bezprostřední
blízkosti začala první žalovaná koncem roku 1996 s rozsáhlou rekonstrukcí
budovy, kterou vlastní a v níž sídlí. Práce prováděl druhý žalovaný, u něhož
první žalovaná objednala zhotovení díla. Protože žalobkyně byla v důsledku
provádění rekonstrukce nad míru přiměřenou poměrům obtěžována hlukem, prachem,
nočním osvícením a výfukovými plyny těžkotonážních dopravních prostředků
sloužících stavbě, dospěl soud prvního stupně k závěru, že za škodu tím
způsobenou, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, odpovídá druhý žalovaný podle
ustanovení § 420a obč. zák. Škoda byla totiž způsobena při výkonu provozní
činnosti druhého žalovaného, který při provádění rekonstrukce stavby
nedodržoval podmínky stavebního povolení, překračoval povolenou hladinu hluku a
prachu, nedbal pokynů orgánu státního stavebního dohledu, aby stavební práce
prováděl pouze v povolené pracovní době a učinil opatření pro zajištění hlukové
hladiny ze stavební činnosti. Opodstatněným shledal soud požadavek žalobkyně na
náhradu poloviny nájemného od března 1997 do června 1999, kdy bylo podstatně
ztíženo bydlení v bytě, na zaplacení poloviny ceny zakoupené čističky vzduchu a
filtru a na náhradu nákladů za malování, úklid bytu, čištění závěsů a zakoupení
čisticích prostředků. Náhrada nákladů služeb spojených s užíváním bytu, které
žalobkyně uhradila i za nepřítomné členy rodiny, pak nepředstavuje škodu
způsobenou druhým žalovaným. První žalovaná za škodu neodpovídá, protože sama
neprováděla stavební činnost, což ani není předmětem její činnosti, takže
nepřichází v úvahu její odpovědnost podle ust. § 420a obč. zák., a nebylo
prokázáno, že by škoda byla způsobena porušením právní povinnosti první
žalované, neboť za způsob provedení prací nese odpovědnost dodavatel stavby.
K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
21. 3. 2001, č. j. 13 Co 39/2001-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k první žalované a ve výroku o náhradě
nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou, zrušil jej ve výrocích o
platební povinnosti druhého žalovaného, v uvedeném rozsahu mu věc vrátil k
dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a
první žalovanou. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že za škodu spočívající ve
ztíženém užívání bytu a v nákladech na odstraňování prašnosti či znečištění
bytu v důsledku stavební činnosti odpovídá podle ustanovení § 420a odst. 2
písm. a) obč. zák. výlučně druhý žalovaný, který na základě smlouvy prováděl
pro první žalovanou rekonstrukční práce. U první žalované nejde o odpovědnost
za škodu podle ustanovení § 420a obč. zák. a její odpovědnost podle § 420 obč.
zák. nelze dovozovat z toho, že uzavřela smlouvu o rekonstrukci svého sídla,
neboť tím neporušila žádnou povinnost a druhému žalovanému nemohla dávat ani
žádné příkazy. Protože se soud prvního stupně nezabýval všemi předpoklady
odpovědnosti druhého žalovaného, zejména vznikem škody, jejím rozsahem a
existencí příčinné souvislosti s provozní činností žalovaného, odvolací soud
jeho rozsudek ve vztahu k druhému žalovanému zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň zamítl návrh žalobkyně na
připuštění dovolání k otázce posouzení odpovědnosti první žalované.
Proti tomuto rozsudku, a to do potvrzujícího výroku o věci samé ve vztahu k
první žalované a souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, podala
žalobkyně dovolání. Namítá, že první žalovaná je z titulu svého vlastnictví
rekonstruované budovy odpovědná za následky vzniklé sousedům v souvislosti s
výkonem jejího vlastnického práva, že došlo k porušení ustanovení § 127 odst. 1
obč. zák., její povinností je i kontrola jednání těch, s nimiž ve vztahu k
vlastněné věci uzavřela smlouvu, a za škodu odpovídá rovněž podle ustanovení §
424 obč. zák., neboť její sobecké jednání, kdy v zájmu urychlení rekonstrukce
stanovila dodavateli podmínky, které nebylo možné splnit bez porušování
stavebního povolení, je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Přitom první
žalovaná věděla, že podmínky stavebního povolení budou v případě dodržení
smlouvy hrubě porušovány, což povede k obtěžování jiných nad míru přiměřenou
poměrům, a byla s tím srozuměna. Protože první žalovaná prakticky donutila
druhého žalovaného ke způsobení škody, je její jednání proti dobrým mravům v
příčinné souvislosti se škodou. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
napadený výrok rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a je
opodstatněné.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek,
jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, tedy, jestliže odvolací soud
posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam a která má současně zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto
pohledu rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zejména tehdy, jestliže
řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, popř.
jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že první žalovaná
neodpovídá za škodu žalobkyně, neboť neporušila žádnou právní povinnost.
Zásadní význam pro rozhodnutí v této věci tedy měla otázka zákonných
předpokladů vzniku odpovědnosti první žalované za škodu, kterou odvolací soud
neposoudil správně a pro jejíž řešení je tedy dovolání přípustné.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Zákonným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu
je tedy protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
škůdce a vznikem škody a presumované zavinění.
V daném případě ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že k
žalobkyní tvrzené škodě došlo v důsledku rekonstrukce sousední budovy prováděné
v rozporu s podmínkami vydaného stavebního povolení.
Právní názor odvolacího soudu, že první žalovaná neodpovídá za škodu, neboť
sama stavbu neprováděla a nenese odpovědnost za konkrétní způsob provádění
stavebních prací, které smluvně zadala druhému žalovanému, není správný. Je
sice třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že samo uzavření smlouvy o rekonstrukci
není porušením povinnosti ani příčinou vzniku škody, na jejíž náhradu byl
uplatněn nárok, z hlediska odpovědnosti první žalované je však rozhodující, že
je vlastníkem, kterému bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci budovy ČNB
a který je zavázán podmínkami provádění stavby v něm uloženými, v důsledku
jejichž porušení vznikla žalobkyni tvrzená škoda. Za škodu vzniklou následkem
porušení právní povinnosti, která byla v rozhodnutí správního orgánu uložena
stavebníkovi, odpovídá stavebník bez ohledu na to, zda konkrétní stavební práce
zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, jemuž zadal
provedení díla. Pokud nejde jen o prašnost či hlučnost vlastního provozu na
stavbě, ale o nedodržení podmínek, za nichž bylo vlastníkovi povoleno stavbu
provést, jedná se o porušení povinností stavebníka a nikoliv jen dodavatele,
který nedodržel povinnosti, jež v rámci smluvně založeného závazkového právního
vztahu se stavebníkem převzal. První žalovaná se tak nemůže odpovědnosti
zprostit poukazem na to, že si k vlastnímu provedení stavby sjednala nějaký
další subjekt. V tomto směru lze odkázat i na právní názor již vyslovený v
usnesení NS ČR ze dne 15. 8. 2000 sp. zn. 25 Cdo 422/99.
Ani ze skutečnosti, že za škodu způsobenou provozní činností jinému odpovídá
provozovatel, kterým je druhý žalovaný, nelze dovodit závěr, že je tím
vyloučena odpovědnost první žalované jako vlastníka nemovitosti a investora
stavby vůči třetím osobám za škodu vzniklou následkem porušení povinností, jež
jí byly uloženy stavebním povolením. Není totiž zákonného důvodu vylučovat
zákonnou odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá též
subjekt jiný. V souvislosti se škodou způsobenou žalované tak přichází v úvahu
odpovědnost obou žalovaných.
Protože odvolací soud nevyřešil správně právní otázku, pro níž bylo dovolání
navrženo a podáno, a dovolání je z hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil
(§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod,
pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, byl i tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušen a věc byla v
tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu