25 Cdo 2142/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci
žalobkyně M. Ž., zastoupené advokátkou, proti žalovanému m. P., zastoupenému
advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn.
11 C 574/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
22. března 2005, č. j. 56 Co 240/2004-316, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2005, č. j. 56 Co
240/2004-316, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. ledna 2004,
č. j. 11 C 574/94-288, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky
25.214,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň –
město k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobkyně se po žalovaném (a H. d. m. P., S. v. s. m. P. a R. T. jako původních
dalších žalovaných) domáhala náhrady škody na zdraví, sestávající původně ze
ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 25.214,- Kč, náhrady
bolestného ve výši 2.118,75 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve
výši 16.500,- Kč a nákladů za potvrzení o bodovém ohodnocení bolestného a
ztížení společenského uplatnění ve výši 259,- Kč, tvrdíc, že dne 7. 2. 1993 při
návratu ze zaměstnání ve večerních hodinách uklouzla na chodníku v S. ulici v
P. a zlomila si zevní kotník a zadní hranu tibie v dislokaci pravé nohy. Úraz
si vyžádal pracovní neschopnost od 8. 2. 1993 do 31. 1. 1994.
Okresní soud Plzeň – město mezitímním rozsudkem ze dne 15. 5. 1997, č. j. 11 C
574/94-137, vyslovil, že základ nároku vůči žalovanému městu je dán, a
doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 1. 1998, č. j. 11 C 574/94-152, žalobu vůči
původním dalším žalovaným, tj. H. d. m. P., S. v. s. m. P. a R. T., zamítl s
odůvodněním, že nejsou ve sporu pasivně legitimováni.
K odvolání žalobkyně a žalovaného města Krajský soud v Plzni usnesením ze dne
30. 11. 1999, č. j. 12 Co 298/98-157, mezitímní a doplňující rozsudek soudu
prvního stupně v napadených výrocích, jimiž bylo rozhodnuto, že základ nároku
je vůči žalovanému městu dán a že ve vztahu k R. T. se žaloba zamítá, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že pro řádné zjištění
skutkového stavu je třeba provést další dokazování včetně místního šetření k
přesnému určení místa úrazu žalobkyně.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 27. 11. 2000, č.j. 11 C 574/94-190,
uložil žalovanému městu povinnost zaplatit žalobkyni 30.882,75 Kč s
příslušenstvím, žalobu co do částky 13.200,- Kč s příslušenstvím vůči němu
zamítl, zamítl rovněž v plném rozsahu žalobu vůči R. T., řízení o nároku
žalobkyně na náhradu mzdy (rozšířeném v průběhu řízení) zastavil, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění
dokazování dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného města za škodu na zdraví
žalobkyně je dána podle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích
(silniční zákon), a že R. T. není ve sporu pasivně legitimován. Soud prvního
stupně žalobkyni přiznal náhradu za bolestné (2.118,75 Kč), za ztížení
společenského uplatnění v základní výši 3.300,- Kč, nikoli v požadovaném
pětinásobku, dále náhradu nákladů na pořízení lékařského posudku (250,- Kč) a
náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (25.214,- Kč).
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze
dne 18. 6. 2002, č. j. 12 Co 411/2001-217, odmítl odvolání proti výroku o
zamítnutí žaloby vůči R. T. a proti výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi žalobkyní a R. T., ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu nevěrohodnost zjištění o
místě úrazu žalobkyně, nesprávnou interpretaci § 9a odst. 3 silničního zákona
při posouzení závady ve schůdnosti a opomenutí vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou
se provádí silniční zákon, vyhlášky zastupitelstva města P. č. 16/1992 o
zajištění čistoty a opatření ke zlepšení životního prostředí a konečně i
opomenutí zabývat se případným spoluzaviněním žalobkyně. Nesprávným shledal
také závěr, že R. T. nebyl v žádném smluvním vztahu s žalovaným
městem, a konstatoval, že smlouvu o dílo s R. T. sice uzavřel Městský obvod P.
1, avšak ten jednal - v souladu se zákonem o obcích a vyhláškou města P. -
jménem žalovaného. Shodně se soudem prvního stupně však posoudil přiznanou výši
náhrady za ztížení společenského uplatnění za přiměřenou a dostačující, stejně
jako vázanost soudu petitem při určení výše náhrady za bolestné. Výrok o
zastavení řízení co do požadované náhrady mzdy zrušil s tím, že nebyl v
napadeném rozhodnutí odůvodněn a z obsahu spisu není zřejmé splnění poučovací
povinnosti soudu k této otázce.
Okresní soud Plzeň – město poté rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, č.j. 11 C
574/94-288, žalobu (rozšířenou se souhlasem soudu v průběhu řízení) o zaplacení
46.201,50 Kč s příslušenstvím zamítl, žalobu o náhradu mzdy od 1. 2. 1994 (po
skončení pracovní neschopnosti) odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 7. 2.
1993 kolem 22:30 hodin upadla na zamrzlém chodníku v S. ulici v P. a zlomila si
pravou nohu. Vázán pokyny a právním názorem odvolacího soudu dospěl po doplnění
dokazování k závěru, že objektivní odpovědnost žalovaného města za škodu podle
§ 9a odst. 3 silničního zákona je vyloučena, neboť v daném případě nešlo o
závadu ve schůdnosti ve smyslu § 12 prováděcí vyhlášky k silničnímu zákonu
(vyhláška č. 35/1984 Sb.), když povrch chodníku i jeho okolí byly celé pokryty
náledím a nešlo o ojedinělé místo s náledím vzniklým námrazou. Žalované město
neodpovídá za škodu ani podle § 420 občanského zákoníku, neboť svoji povinnost
provádět zimní údržbu chodníků splnilo uzavřením smlouvy o dílo s R. T., dříve
třetím žalovaným, v níž byla tato povinnost uložena a specifikována. Jelikož
žalobkyně ani přes výzvu soudu neodstranila vady podání, jímž se domáhala
náhrady mzdy, soud je podle § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č.j. 56
Co 240/2004-316, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o
zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně a rovněž s právním závěrem, že v daném případě nešlo o závadu ve
schůdnosti chodníku ve smyslu § 12 prováděcí vyhlášky a žalovaný tak neodpovídá
žalobkyni za škodu podle silničního zákona. Odvolací soud vyloučil možnost
aplikace občanského zákoníku s odůvodněním, že silniční zákon má povahu
zvláštního právního předpisu, který „vylučuje použití obecného ustanovení o
odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.“; „zkoumání odpovědnosti žalovaného
podle § 420 obč. zák., který je normou obecnou ve vztahu ke speciálnímu
předpisu, silničnímu zákonu, je proto vyloučené“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Brojí proti právnímu posouzení stavu chodníku tak,
jak jej učinily soudy obou stupňů, a tvrdí, že chodník nebyl již několik dní
vůbec udržován a nešlo tedy o ojedinělý výpadek povinnosti žalovaného, a že si
není vědoma, že by v řízení vypověděla, že chodník byl zmrzlý jako „kdyby ho
polil ledem“, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka je
přesvědčena, že náhrada škody jí měla být přiznána podle silničního zákona,
popř. podle občanského zákoníku, jako normy obecné, jejíž aplikace vyloučena
není. Má za to, že odpovědnost nelze smluvně převést na jiný subjekt, a proto
je v dané věci nepodstatné, zda žalované město uzavřelo s třetí osobou smlouvu
o zimní údržbě chodníků a komunikací. Jelikož rozsudky soudů obou stupňů
spočívají na nesprávném právním posouzení věci, navrhuje, aby je dovolací soud
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání není zčásti přípustné, avšak v rozsahu, v
němž je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, je důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí
nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich
samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání; k
příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez
současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod
č. 62 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). V projednávané
věci žalobkyně napadá dovoláním mimo jiné výrok odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně nároku na
náhradu bolestného ve výši 4.237,50 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši
16.500,- Kč a nákladů vynaložených na lékařský posudek ve výši 259,- Kč s
příslušenstvím. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku
o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních
nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §
237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, zda jejich součet tuto částku
převyšuje či nikoli a že o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a je důvodné pro nesprávné právní posouzení vztahu občanského
zákoníku a silničního zákona, jako právní normy obecné a speciální, a možnosti
přenesení odpovědnosti stanovené v § 420 obč. zák. z povinného subjektu na
jinou osobu.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 9a odst. 3 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční
zákon), ve znění zákona č. 27/1984 Sb., zákona č. 425/1990 Sb., zákona č.
213/1993 Sb. a zákona č. 134/1994 Sb. správci místních komunikací odpovídají za
škody, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti na přechodech pro chodce na
místních komunikacích a průjezdních úsecích silnic městy a obcemi, místních
komunikací určených výhradně pro chodce a na chodnících, ledaže prokáží, že
nebylo v mezích možností tyto závady odstranit ani na ně předepsaným způsobem
upozornit.
Předpoklady odpovědnosti ve smyslu § 9a odst. 3 silničního zákona jsou závady
ve schůdnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, a to bez ohledu na
zavinění (úmysl, nedbalost) správce komunikace či jeho zaměstnanců. Pokud jednu
z hlavních příčin vzniku škody lze podřadit pod pojem „závada ve schůdnosti“ ve
smyslu § 12 odst. 5 vyhlášky č. 136/1961 Sb., kterou se provádí zákon o
pozemních komunikacích, je objektivní odpovědnost správce komunikace založena a
je na něm, zda prokáže, že nebylo v mezích možností tyto závady odstranit ani
na ně předepsaným způsobem upozornit.
Rozhodnutí o odpovědnosti správce komunikace podle silničního zákona závisí
tedy především na zjištění stavu komunikace (chodníku) v době a v místě nehody
a na posouzení charakteru závad, které nehodu zapříčinily. Zásadně je třeba
vycházet z toho, že objektivní odpovědnost správce komunikace za škody
způsobené závadou ve schůdnosti podle silničního zákona je spojována s takovým
stavem chodníku, který tvoří závadu ve schůdnosti ve smyslu § 9 odst. 3
citovaného zákona.
Soudy obou stupňů dospěly v daném případě ke správnému závěru, že žalované
město neodpovídá podle silničního zákona za škodu vzniklou žalobkyni při pádu
na chodníku vzhledem k tomu, že závadu, která byla její příčinou, nelze
podřadit pod „závadu ve schůdnosti“. Právní názor odvolacího soudu (i soudu
prvního stupně) na odpovědnost správce komunikace za škodu způsobenou závadou
ve schůdnosti je tedy správný. Námitka dovolatelky, že si není vědoma, že by v
řízení vypověděla o zmrzlém chodníku jako „kdyby ho polil vodou“, tedy
že byl celistvě pokryt náledím, není opodstatněná, neboť z
protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. 4. 2003 vyplývá, že
žalobkyně při líčení okolností úrazu skutečně uvedla, že „vše bylo umrzlé,
chodník i trávník, jako kdyby byl polit vodou“.
Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že silniční
zákon má povahu zvláštního právního předpisu v tom směru, že „vylučuje použití
obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.“; a že
„zkoumání odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák., který je normou
obecnou ve vztahu ke speciálnímu předpisu, k silničnímu zákonu, je proto
vyloučené“, ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalované město neodpovídá
za škodu podle § 420 obč. zák., neboť svoji povinnost provádět zimní údržbu
chodníků splnilo uzavřením smlouvy o dílo - ve které byla tato povinnost
stanovena - s R. T., dříve třetím žalovaným, a tím se své odpovědnosti
zprostilo.
Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je
způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při
jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu
takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle
pracovně právních předpisů není tím dotčena. Podle § 420 odst. 3 obč. zák.
odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Silniční zákon, upravující odpovědnost správce komunikace za škodu, je ve
vztahu k ustanovení § 420 obč. zák. speciálním předpisem. To však neznamená, že
by tím, že není dána objektivní odpovědnost žalovaného města jako správce
komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona,
byla vyloučena jeho obecná odpovědnost za konkrétní porušení právní povinnosti.
Silniční zákon upravuje totiž jen objektivní odpovědnost správce komunikace za
škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv
obecnou odpovědnost subjektu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s
porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na
principu zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady
objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za
zavinění) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze
odpovědnosti zprostit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikované v Soudní judikatuře pod č. 3/2000). Ve
všech uvedených případech odpovědnosti za škodu přichází ovšem v úvahu
i spoluzavinění či výlučné zavinění poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák.
V daném případě škoda na zdraví žalobkyně vznikla uklouznutím a následným pádem
na zledovatělém chodníku v S. ulici v P. Žalované město jako subjekt povinný
udržovat schůdnost místních komunikací a provádět zimní údržbu chodníků na svém
území se odpovědnosti za porušení této povinnosti nemůže zprostit tím, že
uzavře závazek (v daném případě smlouvu o dílo) s druhou osobou (R. T.), v němž
na ní plnění této své povinnosti přenese. Uzavřením takového právního úkonu
skutečně vzniká druhé straně povinnost udržovat schůdnost místních komunikací a
provádět zimní údržbu, nepřechází však na ni zákonná odpovědnost za porušení
této povinnosti. Ta nesporně tíží subjekt povinný ze zákona, čímž ovšem není
dotčena možnost následného regresu vůči straně, která svou smluvní povinnost
porušila. Dospěl-li soud prvního stupně k opačnému závěru, je jeho právní
posouzení odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. nesprávné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při
posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu, není správný. Z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tedy
dovolání důvodné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
přípustného dovolání zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.), včetně
závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně
(tj. dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je naplněn, byť každým
soudem pro jinou právní otázku), byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu byla v odpovídajícím rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Petr Vojtek ,
v. r.
předseda senátu