25 Cdo 2145/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobců a) Ing. J. V. a b) S. V., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 29.760,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C
86/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 7. dubna 2004, č. j. 17 Co 268/2003-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému
částku 3.990,- Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokátky, do
tří dnů od doručení tohoto rozsudku.
Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní
smlouvou ze dne 6. 5. 1983 žalobci koupili od J. a A. Ž. parcely st. č. 23/2 a
st. č. 23/3 o výměře 257 m2 s domem čp. 6 na parcele st. č. 23/2 v kat. úz. K.
za kupní cenu 27.735,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 9.
1991, č. j. 4 C 294/91-7, byl schválen smír, v jehož rámci byla určena částečná
neplatnost uvedené kupní smlouvy, a to ohledně převodu parcely st. č. 23/3 v
kat. úz. K., neboť převodci Ž. nebyli vlastníky této parcely a nemohli ji tedy
prodat; vlastníky této parcely byly L. K. a D. P., každá z jedné ideální
poloviny. Smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 1998 se L. K. zavázala
žalobcům, že vypořádá svoje spoluvlastnictví k předmětnému pozemku jeho reálným
rozdělením a získanou část předmětného pozemku užívanou žalobci jim pak prodá.
L. K. však svůj závazek nesplnila a naopak dne 20. 10. 1999 prodala svoji
ideální polovinu předmětného pozemku D. P., která je v současné době výlučnou
vlastnicí pozemku par. č. 23/3 v kat. úz. K. D. P. zmocnila žalovaného (tj.
svého syna) v souvislosti s jeho stavební činností k volné dispozici s
předmětným pozemkem. Žalovaný z pozemku odstranil vrata, zboural podezdívku a
plot, jež vybudovali žalobci, a pokácel okrasné porosty, které zde vysázeli
žalobci v době, kdy pozemek užívali v domnění, že jim patří. Soud posoudil
nárok žalobců podle ust. § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný sice
odstranil uvedené věci, avšak vzhledem k tomu, že porosty i plot s vraty byly
součástí pozemku (§ 120 obč. zák.), jehož výlučnou vlastnicí byla matka
žalovaného, která také byla vlastnicí věcí, jež tvoří součást pozemku,
nedopustil se její syn, který jednal v rámci zmocnění, protiprávního jednání a
žalobcům nemohl způsobit škodu, když z pozemku odstranil věci, které nebyly
jejich vlastnictvím.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 4. 2004,
č. j. 17 Co 268/2003-92, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do
částky 22.171,52 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že
okrasné dřeviny jakožto trvalý porost jsou součástí pozemku, na němž jsou
vysázeny. Proto žalobcům, kteří je sice vysadili, když pozemek v dobré víře
drželi, nemohla vzniknout jejich odstraněním škoda. V tomto směru neshledal
odvolací soud důvod odchýlit se od ustálené soudní praxe a dále dovodil, že
žalobci se mylně domnívají, že odstraněním porostů ztratili nárok proti
vlastníkovi pozemku z titulu zhodnocení pozemku. Protože žalovaný zničil
porosty, jejichž vlastníky nebyli žalobci, v souvislosti s jejich zničením
nemohou žalobci mít žádné nároky proti žalovanému. Odvolací soud však
nepřisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně v tom, že plot byl rovněž
součástí pozemku. Jestliže plot byl stavbou ve smyslu občanského práva, nemohl
být podle ust. § 120 odst. 2 obč. zák. součástí pozemku, neboť zřídí-li někdo
na cizím pozemku stavbu, je nadále jejím vlastníkem, proto plot, pokud jej
zbudovali žalobci, byl jejich majetkem. Jestliže vrata tvořila součást plotu,
který patřil žalobcům, nebo i pokud byla věcí samostatnou, byla rovněž
vlastnictvím žalobců a jejich odstraněním mohla žalobcům vzniknout škoda.
Protože v dalším řízení je třeba objasnit další skutkové okolnosti a zabývat se
i tvrzením žalovaného, že vrata pouze vysadil z pantů a umístil je na pozemku
žalobců, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 22.171,52 Kč s
příslušenstvím, podali žalobci dovolání. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spatřují v otázce, 1) zda
samostatná věc, která svým zabudováním či vysázením na pozemky získala
charakter jeho součásti, je ve vlastnictví vlastníka pozemku i tehdy, když
osoba, která věc zabudovala či vysadila, jednala v dobré víře, že je vlastníkem
pozemku, 2) zda osoba, která zabudováním či vysázením svých věcí přišla o
vlastnické právo k těmto věcem, má nárok na náhradu škody vůči třetí osobě,
která tyto zabudované či vysázené věci zničila, a to z titulu znemožnění
uplatnit vůči vlastníku pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které
tak zaniklo působením škůdce, a 3) zda pro zachování nároku žalobců na náhradu
škody vůči škůdci postačí, že věci, které škůdce zničil, se nacházely v
hraniční části pozemků při vzájemně neuznané hranici mezi pozemky, v pásmu tzv.
dopustné chyby měření. Vyslovují názor, že je třeba respektovat vůli
investující osoby, která v dobré víře chtěla investicemi zhodnotit vlastní věc,
a pokud se později ukáže, že jí věc hlavní nepatří, nemohou se takto provedené
investice stát součástí věci hlavní. Dále uvádějí, že žalovaný, který zničil
jimi provedené zhodnocení pozemku, je připravil o možnost domáhat se vydání
bezdůvodného obohacení na vlastníkovi pozemku, neboť podle jejich názoru mohou
požadovat vydání bezdůvodného obohacení jenom po tom, kdo je skutečně získal a
kdo je v daném okamžiku skutečně drží. Třetí otázka souvisí s tím, že poškozené
věci se nacházely v hraniční části pozemku při vzájemně neuznané hranici mezi
pozemky, a to v části tzv. dopustné chyby měření, přičemž přesný průběh hranice
mezi pozemky nebyl nikdy zjištěn. Jsou přesvědčeni, že umístění věcí v tomto
„hraničním pásmu“ musí způsobit zachování jejich nároku na náhradu škody vůči
škůdci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním názorem odvolacího
soudu, že v okamžiku odstranění trvalých porostů z pozemku parc. č. 23/3
žalobci nebyli jejich vlastníky a nemohou mít vůči němu z tohoto důvodu žádné
nároky. Právní názor odvolacího soudu, že trvalé porosty jsou součástí pozemku
ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., je konformní s dosavadní soudní praxí
vyšších soudů a ve věci se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo
po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Navrhl,
aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl a uložil žalobcům povinnost nahradit
žalovanému náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
této věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku žalobců na
náhradu škody za zničené trvalé porosty. Právní posouzení tohoto nároku z
hlediska § 120 odst. 1 obč. zák. a názor odvolacího soudu, že trvalé porosty,
jimiž jsou i okrasné dřeviny (srov. R 16/1996), jsou součástí pozemku, je plně
v souladu s hmotným právem i s judikaturou soudů. Součást věci sdílí to, co se
po právní stránce týká věci hlavní (srov. R 4/1992). Vlastník věci hlavní je
vlastníkem i součásti věci, vlastník pozemku je proto zároveň vlastníkem
trvalých porostů na pozemku. Rovněž podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. vlastník pozemků je vlastníkem porostů na něm vzešlých. Tato otázka byla
odvolacím soudem řešena v souladu s dosavadní judikaturou, není tak důvodu pro
závěr, že by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3
o. s. ř.
Ani okolnost, zda okrasné dřeviny byly vysázeny na cizím pozemku v dobré víře,
nic nemění na vlastnictví věci hlavní se všemi jejími součástmi. Dobrá víra
může mít právní význam z hlediska § 130 odst. 1, 3 obč. zák., tedy z hlediska
nároku oprávněného držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc
po dobu oprávněné držby, a příp. z hlediska rozsahu povinnosti vydat bezdůvodné
obohacení (§ 458 odst. 2 obč. zák.), avšak v obou případech se může jednat o
nárok vůči vlastníkovi pozemku, jímž ovšem žalovaný není.
Otázka, zda oprávněnému zanikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti
tomu, kdo je získal, v důsledku skutečnosti, že předmět bezdůvodného obohacení
byl následně žalovaným zničen, nebyla v řízení o náhradu škody dosud dovolacím
soudem řešena; proto v řešení této otázky shledal dovolací soud dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu přípustným (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s.
ř.).
Zhodnocení cizího pozemku výsadbou trvalých porostů je tzv. investicí do
cizího. Jde-li o případ zhodnocení bez jakékoliv předchozí domluvy s vlastníkem
pozemku, jedná se o získání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu
(§ 451 obč. zák.). Došlo-li k výsadbě na základě dohody s vlastníkem, záleží na
jejím obsahu, jaký právní vztah mezi nimi vznikl. Bylo-li do cizí nemovitosti
investováno např. na základě příslibu vlastníka převést pozemek do vlastnictví
investujícího, může se jednat o získání bezdůvodného obohacení plněním z
právního důvodu, který odpadl (§ 451 obč. zák.). Pro oba uvedené případy je
společné, že osobou obohacenou, a tedy povinnou k vydání bezdůvodného obohacení
je ten, kdo se na úkor jiného obohatil (§ 451 odst. 1 obč. zák.), tj. vlastník
pozemku - v daném případě osoba odlišná od žalovaného.
Pro vznik bezdůvodného obohacení je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo
získáno (přijetím plnění bez právního důvodu) nebo kdy se přijaté plnění stalo
bezdůvodným obohacením (právní důvod odpadl). Rozsah práva na vydání
bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž
jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku jeho získání (předmětem
bezdůvodného obohacení není hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení
věci, jež se obohacenému dostalo). Na povinnost toho, kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatil, nemá vliv, co se s předmětem bezdůvodného obohacení stalo
poté, co jej obohacený získal, zda jej např. zničil, a nezáleží ani na tom, zda
v době rozhodování soudu a popř. v jakém rozsahu obohacenému ještě nějaký
prospěch zůstal.
Jak vyplývá z výsledků řízení v projednávané věci, žalobci vysadili okrasné
dřeviny, aniž měli k tomuto pozemku vlastnické právo, které ani dodatečně
nezískali. Pokud jim (ať již z jakéhokoliv důvodu) vzniklo právo na vydání
bezdůvodného obohacení, které získal obohacený (vlastník pozemku), nemohlo jim
toto právo zaniknout v důsledku toho, že žalovaný poškodil předmět bezdůvodného
obohacení (zničil okrasné dřeviny). Tato skutková okolnost tedy nebránila
žalobcům v uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pokud vysazením
dřevin vlastníkovi pozemku vzniklo, a nelze proto dovodit - jak to činí
dovolatelé – že v důsledku jednání žalovaného, kdy zničil majetek vlastníka
pozemku, vznikla žalobcům majetková újma, spočívající ve ztrátě jejich nároku
proti vlastníkovi pozemku. Z tohoto důvodu nemůže být dána ani příčinná
souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou žalobců.
Pokud pak žalobci poukazují na to, že vysázené dřeviny se zřejmě nacházely v
hraničním pásmu, a namítají, že vzhledem k možné odchylce v mapovém operátu
není jisté, zda se okrasné dřeviny skutečně nacházely na cizím (sousedním)
pozemku, zpochybňují tak skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů.
Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti
právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé tak ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají nesprávné skutkové
zjištění, což je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování). Vzhledem k tomu, že dovolání není
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nemohl se
dovolací soud touto námitkou dovolatelů zabývat (srov. ust. § 241a odst. 3 o.
s. ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší
soud proto dovolání žalobců podle ust. § 243b odst. 2, věty před středníkem, o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobci jsou povinni
společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které
sestávají z odměny advokáta za jeden úkon v částce 3.915,- Kč (určené podle
ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších změn, zaokrouhlené podle ust. § 16 odst. 2 této vyhlášky a snížené
na polovinu podle ust. § 18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů
v částce 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších změn.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Marta Škárová, v.
r.
předsedkyně senátu