25 Cdo 2157/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) S. K., zastoupenému
advokátkou, a 2) B. B., zastoupené advokátkou, zastoupené Č. p., a. s., o
náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 19/98, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2004, č. j.
44 Co 5/2003 - 228, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2004, č. j. 44 Co
5/2003 - 228, se v měnícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a dále ve výroku o
nákladech státu zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce se (po změně žaloby soudem připuštěné a po jejím částečném
zpětvzetí, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto usnesením ze dne 21. 6.
2002, č. j. 36 C 19/98 - 205, tak, že řízení bylo co do částky 331.850,90 Kč a
částky 10. 099,69 Kč měsíčně zastaveno) domáhal náhrady škody na zdraví ve výši
986. 254,50 Kč, kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 31. 1. 1994, kdy jako
spolujezdec jel na motorce, jejímž provozovatelem byla druhá žalovaná a kterou
řídil první žalovaný, jenž si ji vypůjčil od syna druhé žalované.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2002, č. j. 36 C 19/98 - 198,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku
231.213,50 Kč, žalobu co do částky 755. 031,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne
31. 3. 1994 tehdy nezletilý první žalovaný, aniž byl držitelem řidičského
oprávnění, řídil motocykl (jehož provozovatelkou byla druhá žalovaná a jenž si
půjčil od jejího syna Karla Berana) nezvládl řízení a havaroval. Při této
dopravní nehodě utrpěl žalobce jako spolujezdec velmi vážná zranění s trvalými
následky, která si vyžádala léčení do června 1995 a dne 26. 5. 1995 mu byl
přiznán plný invalidní důchod. Za toto jednání byl první žalovaný rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1997, č. j. 9 T 181/96 - 149, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 1995, č. j. 5 To 271/97 - 162,
shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1 a 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců
podmíněně, byl mu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na
dobu 18 měsíců a dále mu byla uložena povinnost uhradit V. z. p. ČR škodu ve
výši 184.245,- Kč. Dále bylo zjištěno, že druhá žalovaná motocykl koupila za
tím účelem, aby s ním jezdil její tehdy nezletilý syn (který byl kamarádem
žalobce i prvního žalovaného), podle jejího pokynu však motocykl neměl nikomu
půjčovat. Soud prvního stupně vycházeje z trestního rozsudku, jímž byl vázán (§
135 odst. 1 o. s. ř.), dovodil odpovědnost prvního žalovaného podle § 420 odst.
1 obč. zák., neboť porušil povinnosti vyplývající z ust. § 3 odst. 1 písm. a),
§ 4 a § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o silničním provozu. Odpovědnost
druhé žalované je dána podle ust. § 427 obč. zák. jakožto provozovatelky
motocyklu, jíž se nemůže zprostit ani ji přenést na prvního žalovaného, neboť v
daném případě se nejedná o situaci, že by došlo ke zneužití jejího dopravního
prostředku po překonání překážky (§ 430 obč. zák.). K vyvinění druhé žalované
nepostačuje ani okolnost, že si nepřála, aby její syn motocykl někomu půjčoval;
tím, že jej svěřila svému synovi, de facto umožnila, aby s ním volně disponoval
a půjčil jej prvnímu žalovanému a žalobci. Za škodu vzniklou žalobci na zdraví
proto žalovaní odpovídají ve smyslu ust. § 438 odst. 1 obč. zák. společně a
nerozdílně. Dále soud dovodil, že na vzniku škody nese spoluzavinění i žalobce,
neboť v den dopravní nehody byl již zletilý a věděl, že první žalovaný, který
motocykl řídil, je nezletilý a že nemá řidičské oprávnění, a přes tuto vědomost
nasedl na motocykl a nese tak riziko dopravní nehody a následné škody. Míru
spoluzavinění ze strany žalobce hodnotil soud zejména vzhledem k jeho rozumovým
schopnostem, jakožto osoby zletilé v den dopravní nehody, v rozsahu 50 % a v
rozsahu 50 % ze strany obou žalovaných. Žalovaným proto uložil povinnost
zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 231. 213,50 Kč, sestávající z
náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 103. 200,- Kč a z částky
128. 013,50 Kč jako náhrady za ušlou mzdu, a co do částky 755. 031,- Kč žalobu
zamítl.
K odvolání druhé žalované proti výroku o věci samé a proti výroku o nákladech
řízení ve vztahu mezi ní a žalobcem, k odvolání prvního žalovaného a žalobce
proti výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 2.
2004, č. j. 44 Co 5/2003 - 228, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
vůči druhé žalované se žaloba na zaplacení částky 231.213,50 Kč zamítá, dále
jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním
žalovaným a ve výroku o nákladech státu, rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a o náhradě
nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o
odpovědnosti druhé žalované za škodu vzniklou žalobci. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že pokud by vůči druhé žalované jako provozovatelce
motorového vozidla byl použit výklad zákona učiněný soudem prvního stupně,
znamenalo by to, že by na ni (a na každého provozovatele) byly kladeny tvrdší
požadavky ohledně zabezpečení vozidla proti krádeži, než jsou běžné, že by
vozidlo byla povinna užívat toliko osobně a že by nebyla oprávněna jej půjčit;
v takovém případě by se vždy vystavovala riziku, že vypůjčitel i přes případný
zákaz vozidlo dále půjčí. Kromě toho názor soudu prvního stupně v podstatě
dopadá na provozovatele silniční dopravy, kde se předpokládá či bývá obvyklé,
že vozidla v době, kdy nejsou užívána, jsou zaparkována v garážích či na
oplocených a většinou hlídaných nádvořích či prostranstvích. Podle odvolacího
soudu nelze druhé žalované přičítat, že by neučinila dostatečná opatření, neboť
z dokazování vyplynulo, že synovi sice užívání motorky umožnila, ale se zákazem
půjčování dalším osobám; takovýto přístup tedy nelze označit za nedbalý.
Odpovědnost druhé žalované jako provozovatelky dopravního prostředku je proto
vyloučena (§ 430 odst. 1 věta první obč. zák.).
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výrokům
o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a druhou žalovanou a dále proti výroku o
nákladech státu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ust. § 430 obč.
zák. na daný případ, pokud odpovědnost druhé žalované jakožto provozovatelky
motocyklu vyloučil jen na základě skutečnosti, že jeho užívání umožnila pouze
svému synovi, ale se zákazem půjčovat jej dalším osobám. Podle názoru
dovolatele tento „zákaz“ nelze považovat za dostatečný vzhledem k tomu, že syn
druhé žalované byl v době dopravní nehody nezletilý, a bylo tudíž možno
předpokládat, že „na něj kamarádi budou naléhat, aby jim motocykl půjčil, a že
tomuto naléhání podlehne“. V této souvislosti by ovšem bylo zapotřebí zkoumat
důvěryhodnost syna druhé žalované, tedy to, jak dodržoval zákazy dané mu matkou
a jak plnil své sliby. Obecně je třeba vycházet z toho, že o použití dopravního
prostředku bez vědomí provozovatele jde v případě, kdy provozovatel nevěděl o
použití vozidla vůbec, resp. nevěděl o tom, že vozidlo bylo použito za
okolností, které ve svých pokynech nepředpokládal. Pokud však provozovatel
svojí nedbalostí umožnil, že třetí osoba mohla vozidla použít, odpovídá za
vzniklou škodu společně a nerozdílně s osobou, která použila dopravního
prostředku bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli. Dovolatel poukazuje též na
odbornou literaturu a na soudní praxi, která při použití ust. § 430 odst. 1
obč. zák. dovodila, že o nedbalost půjde tehdy, jestliže se provozovatel
nepostaral o náležité zabezpečení proti možnosti, aby byl dopravní prostředek
uveden do chodu neoprávněnou osobou. Zákaz, který dala druhá žalovaná svému
nezletilému synovi, však nelze považovat za náležité zabezpečení motocyklu a k
„vyvinění“ z objektivní odpovědnosti provozovatele nestačí, neboť smyslem
právní úpravy uvedené v ust. § 430 obč. zák. je ochrana poškozeného. Druhá
žalovaná však v řízení neprokázala, že by svojí nedbalostí užití motocyklu
neumožnila. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a
aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je proti
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po
přezkoumání věci v tomto rozsahu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu
odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla,
motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.
Podle § 430 odst. 1 obč. zák. místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije
dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel
odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou
nedbalostí umožnil.
Subjektem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních
prostředků je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy,
jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní
prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za
škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je
částečně prolomena ve prospěch společné a nerozdílné odpovědnosti původce škody
a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního
prostředku umožnil svou nedbalostí. Důkazní břemeno z hlediska naplnění
podmínek odpovědnosti leží na poškozeném. Za nedbalost provozovatele se v
soudní praxi nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli
právním předpisem, např. vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout
v případě potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (srov.
Zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem dopravních prostředků, Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984). Vzhledem k tomu, že ust.
§ 430 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně porušení povinnosti na straně
provozovatele nevyžaduje, odpovídá provozovatel společně a nerozdílně s
původcem škody i tehdy, jestliže zneužití dopravního prostředku svou nedbalostí
umožnil jiným způsobem než porušením právní povinnosti.
Pojem nedbalosti není v občanském zákoníku blíže vymezen. Jde o formu zavinění,
které bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu
jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako
vědomá nebo nevědomá nedbalost. U nedbalosti chybí volní prvek - vůle škůdce ke
škodlivému výsledku nesměřuje; při vědomé nedbalosti škůdce ví, že svým
jednáním může způsobit určitý následek, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že
se tak nestane, zatímco u nevědomé nedbalosti škůdce neví, že může způsobit
určitý následek, ačkoliv by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům
vědět měl a mohl. Z hlediska ust. § 430 odst. 1 věty druhé obč. zák. tak k
naplnění podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, která představuje
psychický vztah provozovatele k zákonem předvídanému následku, jímž je možnost
zneužití jeho dopravního prostředku, a která je charakteristická tím, že
provozovatel nechtěl, aby dopravní prostředek byl zneužit, a ani nevěděl, že
způsob jeho zajištění, který zvolil, není dostačující a zneužití dopravního
prostředku umožňující, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či
osobním poměrům vědět měl a mohl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002).
V posuzované věci se především nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že
výklad citovaných ustanovení, který ve svém rozhodnutí zaujal soud prvního
stupně, lze v podstatě aplikovat jen na provozovatele silniční dopravy (§ 427
odst. 1 obč. zák.). Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 70/1969 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek ČSSR bylo vyloženo, že ze srovnání ust. § 427 odst. 2
obč. zák., které dopadá na ostatní provozovatele dopravních prostředků (tedy
provozovatele neprovozujících dopravu), a ust. § 430 obč. zák. je nutno
dovodit, že vlastník (organizace, popřípadě i občan), který půjčí motorové
vozidlo jinému občanovi, zůstává jeho provozovatelem a v zásadě také odpovědným
za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto motorového vozidla.
Názor soudu prvního stupně o společné odpovědnosti dvou subjektů (prvního
žalovaného jako řidiče a druhé žalované jako provozovatelky motocyklu) za
způsobenou škodu neznamená, že by na druhou žalovanou byly kladeny tvrdší
požadavky ohledně zabezpečení vozidla proti krádeži, než jsou běžné, a že by
nebyla oprávněna je půjčit jinému. Rovněž tuto úvahu odvolacího soudu nelze
považovat za správnou, neboť nedopadá na zjištěný skutkový stav věci. V daném
případě totiž nešlo o to, že by motocykl druhé žalované byl prvním žalovaným
odcizen a zneužit jím k jízdě, nýbrž o to, že tehdy nezletilý syn druhé
žalované, která mu vozidlo koupila a dala mu jej do trvalé dispozice s ústním
pokynem, aby jej nikomu nepůjčoval, motocykl přes tento pokyn bez vědomí a
proti vůli druhé žalované půjčil tehdy rovněž nezletilému prvnímu žalovanému k
jízdě; první žalovaný tedy sice dne 31. 3. 1994, kdy s motocyklem jel a kdy
došlo k dopravní nehodě a ke vzniku škody žalobci, motocykl použil bez vědomí a
proti vůli druhé žalované, avšak se souhlasem jejího syna, kterému motorku
svěřila.
Jestliže dále bylo prokázáno, že druhá žalovaná jakožto provozovatelka
motocyklu jej koupila za tím účelem, aby s ním jezdil její tehdy nezletilý syn
K. B., a motocykl mu dala k volné dispozici jen s pokynem, aby jej dále
nepůjčoval, nepředpokládala, že její syn přes daný pokyn půjčí motocykl svému
(tehdy rovněž nezletilému) kamarádovi - prvnímu žalovanému, není správný závěr
odvolacího soudu, že odpovědnost druhé žalované za škodu vzniklou žalobci na
zdraví je vyloučena. Za daného skutkového stavu je totiž třeba za nedbalý a
zneužití motocyklu umožňující označit celkový přístup druhé žalované k
nakládání s motocyklem, neboť nešlo jen o jednorázové půjčení motorky tehdy
nezletilému synovi, nýbrž o to, že motorku koupila za tím účelem, aby s ní
jezdil a tak ji fakticky provozoval. Druhá žalovaná sice nechtěla, aby někdo
jiný než její syn motorku použil k jízdě, ani nevěděla a nemusela vědět, že
ústní pokyn, který dala svému synovi, není dostačující a že její syn tento
pokyn přestoupí, tedy, že je zde možnost, že bez jejího vědomí a proti její
vůli tehdy nezletilý syn půjčí motorku k jízdě svému kamarádovi (prvnímu
žalovanému), ačkoliv to vzhledem k okolnostem, tedy k tomu, že syn měl motocykl
trvale zcela ve své dispozici, vědět měla a mohla. Druhá žalovaná jako
provozovatelka tohoto dopravního prostředku (§ 427 odst. 2 obč. zák.) proto
odpovídá za škodu vzniklou žalobci společně a nerozdílně s prvním žalovaným,
jehož odpovědnost je dána podle § 420 obč. zák., ve smyslu ust. § 430 odst. 1
věty druhé obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho
rozhodnutí, není správný. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v
měnícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu
mezi žalobcem a druhou žalovanou a dále ve výroku o nákladech státu zrušil a
věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu