25 Cdo 216/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce nezletilého Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované N. P.,
zastoupené advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 124/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. srpna
2008, č.j. 15 Co 46/2008-315, takto:
Dovolání se odmítá.
Nezletilý žalobce se domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění
způsobeného poškozením zdraví, k němuž došlo v důsledku nesprávného postupu
žalované při poskytování zdravotní péče jeho matce během porodu dne 26. 7. 2001.
Okresní soud v Pelhřimově mezitímním rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č.j. 1 C
124/2004-241 (poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 7. 11. 2006, č.j. 1 C
124/2004-183, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky
v Táboře ze dne 30. 3. 2007, č.j. 15 Co 3/2007-207) rozhodl, že nárok žalobce
je co základu opodstatněn. Rozhodnutí o výši nároku a o náhradě nákladů řízení
vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že k poškození plodu došlo v důsledku hypoxie (dušení) v průběhu porodu, a to v
době od 20.23 h do 20.51 h, kdy byl porod za použití kleští ukončen. Soud
prvního stupně se dále zabýval tím, zda ze strany žalované byla po deceleraci
(zpomalení srdeční činnosti plodu), která nastala ve 20.23 h, učiněna všechna
opatření k zabránění vzniku škody na zdraví žalobce, a zjistil, že v době od
20.23 h do 20.40 h nebyl u rodičky (matky žalobce) přítomen lékař a nebyla
učiněna v úvahu připadající opatření k rychlému ukončení porodu. Žalovaná proto
porušila prevenční povinnost a podle ustanovení § 415 obč. zák. odpovídá za
vzniklou škodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 15. 8. 2008, č.j. 15 Co 46/2008-315, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Odvolací soud posoudil nejen dobu od 20.23 h do 20.51 h během
porodu, ale zabýval se i obdobím po porodu (vyloučení poškození dítěte v
důsledku genetické poruchy nebo negativních vlivů během těhotenství matky
nebylo žalovanou zpochybněno). Po doplnění dokazování znaleckým posudkem
předloženým žalovanou v odvolacím řízení zhodnotil závěr soudu prvního stupně,
že k poškození zdraví žalobce došlo v důsledku hypoxie během porodu od 20.23 h
do 20.51 h, jako správný. V době poporodní nedošlo dle odvolacího soudu k žádné
závažné události, která by se odrazila v současném zdravotním stavu žalobce.
Jestliže z provedeného dokazování nevyplývá, že v době od 20.23 h do 20.40 h
(kdy se porodník MUDr. A. vrátil od jiné pacientky a zahájil činnost k rychlému
ukončení porodu), došlo k jakékoliv reakci zdravotnického personálu na
deceleraci, při zohlednění toho, jak bylo reagováno na předešlou deceleraci v
17.20 h, byť spolu tyto dvě události nesouvisely, dospěl odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně k závěru, že ze strany žalované nebyla po deceleraci
ve 20.23 h až do 20.40 h učiněna žádná opatření k řešení nastalé situace.
Časová prodleva v jednání zdravotnického personálu vedla k rozvoji hypoxie
plodu jakožto příčině poškození mozku žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a odkazuje na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst.
3 o. s. ř. s tím, že závěry soudů obou stupňů spočívají na nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu. Podle dovolatelky nebylo v řízení jednoznačně
prokázáno, kdy a z jakých důvodů došlo k hypoxii, ani nebyla zcela vyloučena
možnost poškození zdraví žalobce v důsledku souhry okolností, na něž jednání
žalované nemuselo mít žádný vliv, proto není možné dospět k závěru, že žalovaná
porušila svou právní povinnost jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za
škodu. Dovolatelka rovněž namítá, že jí nelze přičítat k tíži neprovedení
některých dalších vyšetření, neboť potřebné přístroje či metody nebyly v
rozhodné době ve zdravotnických zařízeních podobného typu dostupné. Dovolatelka
navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně
jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl
jako nepřípustné, neboť v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání žalované by tak mohlo
být přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze pro
zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní, avšak
v dovolání nebyla žádná otázka zásadního právního významu vymezena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a
následně dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř je však nutno zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí
byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího
vysloveným ve zrušovacím usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je
nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo
usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího
soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně
určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právním názorem odvolacího soudu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy
názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní
předpis vyložen; za právní názor nelze považovat pokyny k doplnění dokazování,
jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových
zjištění (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1.
1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze,
ročník 1993, pod č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp.
zn. 20 Cdo 1933/98).
Soud prvního stupně sice mezitímním rozsudkem potvrzeným napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu rozhodl jinak než ve svém předchozím zamítavém rozsudku,
nikoli však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v
jeho zrušujícím usnesení ze dne 30. 3. 2007, č.j. 15 Co 3/2007-207. Jak vyplývá
z uvedeného usnesení odvolacího soudu, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen
jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně se
nezabýval všemi podstatnými okolnostmi, které mohly mít vliv na posouzení
postupu žalované. Naopak v otázce právního posouzení byl postup soudu prvního
stupně, který na danou věc aplikoval ustanovení § 420 ve spojení s § 415 obč.
zák., shledán správným.
Přípustnost dovolání v posuzované věci tak může být založena jen za splnění
předpokladů podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak
může být založena, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání
může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto
označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká pochybení
při zjišťování skutkového stavu věci, namítajíc, že nebyla jednoznačně
prokázána existence všech předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, zejména zda
poškození zdraví žalobce bylo v příčinné souvislosti s jednáním žalované
(dovolatelky). Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. nelze správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů,
úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp.
zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), lze odvolacímu soudu, za předpokladu, že je
dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vytýkat prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka takovou
vadu spatřuje v tom, že odvolací soud nedoplnil dokazování znaleckým posudkem z
odvětví neonatologie, který by posoudil péči poskytnutou žalovanou, při
transportu a v intermediálním centru v J. H. Uvedená námitka nezahrnuje řešení
otázky zásadního právního významu, nehledě k tomu, že odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku (str. 6 – 11) podrobně vyložil, proč má za prokázané,
že k poškození zdraví žalobce došlo při porodu a nikoli při následném
transportu a hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení v J. H., a že tudíž
považuje navržené doplnění dokazování za nadbytečné.
Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za
zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu