25 Cdo 2174/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobkyně Ing. P. Š., správkyně dědictví po zůstaviteli V. M., zastoupené
advokátem, proti žalované A. p., o 31.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 205/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 19 Co
446/2005-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.
listopadu 2005, č. j. 19 Co 446/2005-109, změnil rozsudek soudu I. stupně ve
výroku I. a II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci vedle částky
15.504,- Kč dalších 5.168,- Kč vše s 2% úrokem od 9. 10 2004 do zaplacení, a
ohledně příslušenství z částky 15.504,- Kč za dobu od 16. 2. 2004 do 8. 10.
2004 žalobu zamítl a jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Původní žalobce V. M. před uplynutím lhůty k dovolání zemřel, jeho dědici
podali proti rozhodnutí odvolacího soudu včas dovolání. V dovolacím řízení bylo
pokračováno s procesní nástupkyní zemřelého (usnesení soudu prvního stupně ze
dne 23. 3. 2007, č.j. 8C 205/2004-138).
Dovolání bylo podáno z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s
tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že
předmětná věc je odvolacími soudy řešena rozdílně, není upravena zákonem, ale
je řešena výkladem, který ze strany soudů není jednotný. Dovolatelka nesouhlasí
se závěry odvolacího soudu ohledně posouzení doby opravy vozidla a placení
úroků, rozebírá jednotlivé aspekty případu a namítá, že soudy obou stupňů se
nevypořádaly se všemi skutečnostmi a s poukazem na § 415 obč. zák. přiznaly
žalobci jen část žalované částky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil celý
rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Především je třeba uvést, že dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu
v celém rozsahu, tedy i výroky, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 15.504,- Kč potvrzen a v zamítavém
výroku změněn tak, že žalobě bylo vyhověno co do další částky 5.168.- Kč. K
podání dovolání proti rozsudku v tomto rozsahu však není žalující strana
subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž
plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena
určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalující straně
žádná újma způsobena a žalobkyně tedy nemůže mít zájem na zrušení tohoto
rozhodnutí. Z toho důvodu není legitimována k podání dovolání v tomto rozsahu a
dovolání bylo podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o.
s. ř. odmítnuto
Dovolání není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavé části potvrzen.
Podmínky přípustnosti dovolání upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z částky 31.008,- Kč požadované žalobou bylo vyhověno co do částky 15.504,- Kč
a 5.168,- Kč a ve zbytku ( tj. 10. 738,- Kč) byla žaloba zamítnuta. Z toho
vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen, směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné, neboť směřuje do výroku, kterým bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání
odmítl podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl
zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že odvolací soud svým rozhodnutím
založil přípustnost dovolání a že dovolání je tak přípustné bez ohledu na ust.
§ 237 odst. 2 o. s. ř. Poučení v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího
soudu o opravných prostředcích nezakládá totiž přípustnost dovolání a nezakládá
ho ani poučení, které je v rozporu s § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu