25 Cdo 2176/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce D. U., zastoupeného advokátkou, proti žalované RM T., s.r.o., o
45.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 365/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006,
č.j. 28 Co 400/2005-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 10.12. 2004, č.j. 10 C 365/2003–47 (ve znění opravného
usnesení ze dne 6.12.2005, č.j. 10 C 365/2003–66), ve výroku, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení částky 45.000,- Kč, kterou žalobce požadoval na
základě tvrzení, že v době od 23.4.2003 do 27.1.2004 nemohl užívat osobní
automobil, který byl odtažen, a žalovaná ho protiprávně zadržovala. Odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení.
Zatímco soud prvního stupně měl za nedůvodný nárok na náhradu škody, proto, že
žalovaná neporušila právní povinnost, tak soud odvolací shledal rozsudek
obvodního soudu věcně správným, neboť žalobce neprokázal, že by mu vznikla
škoda. Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a na
výklad pojmu škody jako újmy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi), uzavřel, že žalobce
požaduje náhradu škody nikoliv skutečné, nýbrž jen hypotetické. Újmu, která mu
vznikla tím, že po uvedenou dobu nemohl svůj automobil užívat, žalobce sice
vyčíslil ve výši ceny, kterou by zaplatil za půjčení srovnatelného osobního
automobilu, avšak automobil si ve skutečnosti nepůjčil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, dovozuje jeho
přípustnost pro zásadní význam rozsudku po právní stránce [§ 237 odst. 1
písm.c) o.s.ř.], neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně a také ji řeší v rozporu s hmotným
právem. Dovolatel má za nesprávný závěr soudu prvního stupně a dovozuje, že
žalované nevniklo právo věc (žalobcův automobil) zadržet pro neplacení
parkovného, neboť vůbec nebyla věřitelem této pohledávky (smlouva o postoupení
pohledávky, uzavřená mezi Technickou správou komunikací a žalovanou byla totiž
podle žalobce neplatná). Za nesprávný má dovolatel i závěr odvolacího soudu, že
neprokázal vznik škody, neboť – jak uvádí v dovolání – není rozhodné, zda si
vozidlo skutečně zapůjčil. Dovolatel v této souvislosti dovozuje, že
neoprávněným zásahem žalované byl jako vlastník zbaven možnosti věc užívat a
držet a nepochybně mu tak vznikla škoda, k jejímuž vyčíslení užil průměrnou
cenu půjčovného za srovnatelný automobil, neboť k právu věc držet a užívat je
nejbližší právo nájemní. Závěr odvolacího soudu, že mu reálná škoda nevznikla,
je podle dovolatele také protiústavní (citován je nález Ústavního soudu č.
548/1999), jestliže je založen na předpokladu, že „v případě, kdy má být
hrazena škoda v penězích, lze uznat prokázání nároku na náhradu škody tehdy,
kdy již poškozený prostředky na její odstranění vynaložil“.
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), avšak
proti rozhodnutí, proti němuž přípustné není.
Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné podle
§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k
závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí
odvolacího soudu skutečně spočívá.
Již odtud plyne, že přípustnost dovolání nelze v dané věci posuzovat z
hlediska dovolatelem užité kritiky právního závěru soudu prvního stupně, že
žalované nelze přičíst porušení právní povinnosti; na tomto právním posouzení
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž měl rozsudek soudu
prvního stupně za věcně správný (neboť žaloba byla zamítnuta) proto že žalobce
neprokázal jiný z předpokladů občanskoprávní odpovědnosti, tedy vznik škody.
Zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam lze proto
zkoumat jen prostřednictvím výhrad, které dovolatel užil ke zpochybnění
právního závěru odvolacího soudu, že žalobci škoda nevznikla. Teoretické i
judikatorní vymezení pojmu škody v občanském zákoníku a v občanském právu
vůbec, z něhož pravidelně Nejvyšší soud vychází, odvolací soud plně respektoval
a ve svém rozhodnutí podal přesný výklad pojmu škody dle ustanovení § 442 obč.
zák. Tento výklad je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí a judikaturou
Nejvyššího soudu. Připomenout lze zejména rozhodnutí publikované pod poř. č.
55 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, na jehož závěry
Nejvyšší soud pravidelně odkazuje, maje je za výstižné (srov. např. rozsudek z
25.7.2006 , sp. zn. 25 Cdo 1204/2005). Dovolatel tedy mylně dovozuje (a
ostatně nikterak nedokládá) nejednotné posuzování vzniku škody, jako
předpokladu občanskoprávní odpovědnosti Nejvyšším soudem.
Jistěže lze s dovolatelem v rovině teoretické souhlasit, že vlastníku věci,
která byla protiprávně zadržována, vznikne – za splnění ostatních předpokladů –
právo na náhradu škody, jestliže v důsledku nemožnosti věc užívat dojde k
snížení jeho majetkového stavu. O škodu ovšem jde jen tehdy, jestliže takový
vlastník v souvislosti s nemožností věc užívat vynaložil peněžní prostředky
(jinak se snížil jeho majetkový stav), aby účelu, k němuž obvykle věc užíval,
dosáhl jinak. To však žalobce v dané věci neprokázal.
Jestliže se zřetelem k tomu odvolací soud došel k závěru, že žalobci škoda
nevznikla, jde o právní posouzení věci, které nečiní rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadně významným.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být
nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5
věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Jaroslav B u
r e š, v. r.
předseda senátu