Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 1999, č.j. 10 Co
706/99-88, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že odpovědnost
žalovaného je třeba posuzovat podle ust. § 420 obč. zák., popřípadě ustanovení
§ 415 obč. zák., neboť škoda byla způsobena určitými fyzikálními vlastnostmi
prodávaného výrobku, nikoliv přímo provozní činností žalovaného, a ze
skutečnosti, že zákaz plnění balónků vodíkem byl stanoven pouze nezávaznou
technickou normou, nelze dovozovat, že žalovaný žádnou právní normu neporušil.
Plnil-li balónky ve tvaru zvířátek, tedy hračky, nebezpečným plynem, šlo o
nebezpečný výrobek, jehož prodej zakazuje ust. § 7 odst. 1 zákona č. 634/1992
Sb., o ochraně spotřebitele, a tento zákon rovněž v ust. § 9 a 10 ukládá
prodávajícímu informační povinnost o vlastnostech prodávaných výrobků a je na
soudu prvního stupně, aby objasnil, zda žalovaný této povinnosti dostál.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 15. 1. 2001, č. j. 9 C 2058/96-120,
žalovanému uložil povinnost zaplatit prvnímu žalobci 1.955,- DEM a druhé
žalobkyni 285,- DEM s 21 % úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení, žalobu na
zaplacení dalších částek 45,- DEM prvnímu žalobci a 1.715,- DEM druhé žalobkyni
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního
stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu
podle ust. § 420 obč. zák., neboť prodejem balónků naplněných nebezpečným
plynem, tedy prodejem nebezpečného výrobku, porušil ustanovení § 7 odst. 1
zákona č. 634/1992 Sb., a protože neprokázal splnění informační povinnosti o
vlastnostech prodávaného výrobku, porušil i ustanovení § 415 obč. zák. Při
vyčíslení výše věcné škody vycházel z rozpočtu na opravu vozidla ve výši
1.555,- DEM a z potvrzení o ceně zničeného kočárku ve výši 400,- DEM, celkem
tedy z požadovaných 2.000,- DEM přiznal prvnímu žalobci 1.955,- DEM a ve zbytku
požadovaného plnění co do výše 45,- DEM žalobu zamítl. Znaleckým posudkem
lékaře ORL byla škoda druhé žalobkyně spočívající v poškození sluchu a trvalých
následcích v podobě hučení v levém uchu ohodnocena 85 body po 30,- Kč za bod,
přičemž s ohledem na prokazatelně nepříznivé důsledky poškození sluchu druhé
žalobkyně soud zvýšil bodové ohodnocení na dvojnásobek, tj. na celkovou částku
5.100,- Kč, která odpovídá 285,- DEM, a ve zbytku co do 1.715,- DEM žalobu ve
vztahu k druhé žalobkyni zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 7.
2002, č. j. 10 Co 337/2001-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák.,
neboť žalovaný, který je chemik a vlastnosti prodávaného výrobku mu byly známy,
prodával nebezpečný výrobek - hračku pro děti a porušil tak zákaz uvedený v § 7
odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Žalovaný neprokázal, že by žalobce vůbec
nějakým způsobem informoval o vlastnostech prodávaného výrobku a o nebezpečí z
toho vyplývajícím nebo že by jim poskytl informace o obsahu balónků ústně v
německém jazyce, jak tvrdil, nicméně i tak by se s ohledem na povahu výrobku
nejednalo o náležité splnění informační povinnosti podle § 9 odst. 1 zákona č.
634/1992 Sb. Žalovaný vznik škody zavinil a nezprostil se odpovědnosti za škodu
v důsledku porušení zákazu prodeje nebezpečného výrobku, zejména když
zamýšleným spotřebitelem je nezletilé dítě. Výše škody na automobilu, zřejmá z
fotodokumentace ve spise Policie ČR a popsaná v protokolu o místním ohledání,
byla náležitě doložena účtem z 29. 1. 1997, bylo prokázáno, že při nehodě
ohořel dětský kočárek, jehož hodnotu zjistil soud prvního stupně, a poškození
zdraví žalobkyně bylo prokázáno lékařskými zprávami a znaleckým posudkem.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká,
že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a neúplně
zjištěném skutkovém stavu. Nesouhlasí se závěrem, že prodával nebezpečný
výrobek, neboť prodej balónků naplněných vodíkem byl běžný, žádný právní
předpis ho nezakazoval a takto plněný balónek nebyl na seznamu nebezpečných
výrobků. Je přesvědčen, že nejednal protiprávně, a není tak dána podmínka jeho
odpovědnosti za škodu. Pokud jde o splnění informační povinnosti, je obtížné s
ohledem na odstup času prokázat jeho jednání v den vzniku škody, navíc když
žalobci žalobu podali až po dvou letech. Poukazuje na to, že proti sobě stojí
výpověď žalobců a jeho výpověď, když on uváděl od počátku, že ústně a dokonce v
němčině upozorňoval na druh plynu, jímž je balónek plněn, a dovozuje, že nemůže
být povinností prodejce podávat informace v cizím jazyce. Žalobci si navíc
museli být vědomi, že kupují balónek plněný hořlavým plynem a ne vzduchem,
neboť tento by se jinak nevznášel, přesto jej umístili do automobilu, kde
muselo dojít k iniciaci; rovněž žalobci měli povinnost předcházet hrozícím
škodám, které nedostáli, když s výrobkem plněným plynem nenakládali tak, jak by
pravidla bezpečnosti ukládala. Namítá dále, že v řízení nebyl správně zjištěn
rozsah způsobené škody, neboť z účtu za opravu vozidla plyne, že automobil byl
přijat do opravy až po třech letech od nehody, není v něm zúčtována oprava
dveří, které dle prvního žalobce měly být poškozeny, a je účtováno čalounění
celého vozu a nikoliv jen dveří, které měly být poškozeny. V řízení u policie
žalobce vypověděl, že byly poškozeny všechny 4 dveře u zcela nového automobilu,
avšak v předloženém dokladu není oprava vůbec takto vyúčtována. Poukazuje na
protokol sepsaný se žalobci v SRN, v němž žalobkyně uvedla rozbití všech 4
dveří, avšak žalobce tuto skutečnost neuvedl. Za nepoužitelné považuje i
lékařské vyjádření předložené druhou žalobkyní, protože postrádá datum, podpis
lékaře a označení zdravotnického zařízení, a nebyla opatřena zpráva o celkovém
zdravotním stavu druhé žalobkyně. Odkazuje na spis Policie ČR, která událost
řešila, vyslechla žalobce a zjišťovala rozsah škod, a namítá, že jeho obsah
odvolací soud přehlédl a nenakládal s ním jako s důkazním materiálem. Navrhl
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci vyvraceli jednotlivé důvody dovolání, uvedli, že pro právní posouzení
věci je rozhodným základem skutkový stav, jak byl zjištěn, a pokud dovolání
polemizuje s hodnocením důkazů, poukázali na to, že dokazování bylo úplné (byl
proveden i výslech žalobců). Podle jejich názoru odvolací soud rozhodl na
základě správného právního posouzení věci, neboť žalovaný i ve smyslu ust. § 2
odst. 1 písm. g) zákona č. 634/1992 Sb. prodával nebezpečný výrobek, a proto je
odpovědný za vzniklou škodu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen ve vyhovujícím výroku ve vztahu k druhé žalobkyni ohledně částky 285,-
DEM s příslušenstvím, není přípustné, a že ve zbývající části není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu k druhé
žalobkyni co do částky 285,- DEM s příslušenstvím. Protože přípustnost dovolání
proti jednotlivým výrokům je třeba posuzovat samostatně (není rozhodující, že o
jednotlivých nárocích žalobců bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím) a protože
dovolání směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém nároku druhé
žalobkyně v částce 285,- DEM, který nepřevyšuje částku 20.000,- Kč, je
přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku odvolacího
soudu ve vztahu k druhé žalobkyni co do částky 285,- DEM s příslušenstvím podle
§ 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalobci co
do částky 1.955,- DEM s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), které může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný
skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout
pochybení, neboť odvolací soud zjištěný skutkový stav po právní stránce zcela
správně posoudil a podle § 420 odst. 1 obč. zák. dovodil odpovědnost žalovaného
za škodu způsobenou prodanou věcí. Za situace, kdy je skutkově nesporné, že
žalovaný prodal žalobcům balónky naplněné plynem, který se vzduchem tvoří
výbušnou směs, o čemž věděl, neboť sám je tak plnil, je závěr o důvodnosti
základu nároku žalobců na náhradu škody zcela správný. S názorem dovolatele, že
jeho jednání by mohlo být protiprávní jen v případě, že by právním předpisem
byl výslovně zakázán prodej balónků plněných vodíkem, nelze souhlasit. Aplikace
§ 420 odst. 3 obč. zák. o zproštění odpovědnosti žalovaného by přicházela v
úvahu, pokud by bylo prokázáno, že on škodu nezavinil, tedy že se u něj
nejednalo ani o nevědomou nedbalost, která je v § 420 odst. 1 obč. zák.
presumována. Nic takového však prokázáno nebylo a už s ohledem na skutečnost,
že žalovaný jako chemik byl s vlastnostmi vodíku obeznámen, nebyl dán pro
aplikaci § 420 odst. 3 obč. zák. skutkový podklad.
Stejně nedůvodná je námitka dovolatele, že si žalobci škodu způsobili sami tím,
že balónek umístili do uzavřeného prostoru automobilu s vědomím, že balónek,
který se vznáší, je naplněn vodíkem, a tedy nebezpečným plynem. Vzhledem k
tomu, že žalobci nebyli o nebezpečnosti zakoupené hračky a o manipulaci s ní
řádně poučeni, nelze v jejich jednání spatřovat porušení prevenční povinnosti
podle § 415 obč. zák. a dovozovat tak jejich podíl na vzniku vlastní škody (§
441 obč. zák.), zejména když byl prodaný výrobek určen svou povahou dětem. V
tom, že koupenou hračku dali do kufru auta, aniž mohli předpokládat možnost
výbuchu a vznik škody, tedy nelze spatřovat jejich podíl na vzniku škody,
protože k výbuchu mohlo dojít jakoukoli manipulací, nejen uložením do kufru
auta. Předpoklady jejich odpovědnosti za škodu, zejména porušení právní
povinnosti a zavinění, tak nejsou dány.
Důvody dovolání podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nejsou
naplněny.
Pokud dovolatel nesouhlasí se zjištěním, že on řádně žalobce nepoučil o
vlastnostech prodávaného výrobku, a pokud namítá, že nebyl dostatečně zjištěn
vznik škody a její výše, jde o námitky proti skutkovým zjištěním.
Protože dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., lze je
podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl
uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že
z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Závěr, že žalovaný neprokázal své tvrzení o poskytnutí informací žalobcům o
vlastnostech prodávaného výrobku, popř. o nebezpečí, které vyplývá z nesprávné
manipulace s ním, učinil soud prvního stupně po provedeném dokazování a po
zhodnocení důkazů, a převzal je i odvolací soud, který zcela správně vycházel z
toho, že důkazní břemeno o této skutkové okolnosti je na žalovaném, a není-li
jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí, a
nejde o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z
provedených důkazů vyplývající, nebo že by v hodnocení důkazů byl logický
rozpor.
Zjištění o vzniku a rozsahu věcné škody, z nichž vycházel odvolací soud, má
oporu v důkazech provedených soudem prvního stupně, a to nejen v listinných
důkazech předložených žalobci, ale i v důkazech obsažených ve spise Policie ČR,
na nějž dovolatel poukazuje (včetně fotodokumentace a protokolu o ohledání).
Pokud jde o výši škody na voze, z rozpočtu nákladů za obnovu vnitřního prostoru
vozidla žalobce, vystaveného firmou M. – R. dne 29. 1. 1997, byla zjištěna výše
těchto nákladů v částce 1.555,21 DEM, a výše škody způsobené žalobcům
poškozením dětského kočárku v částce 400,- DEM je podložena důkazem předloženým
žalobci a založeným v soudním spisu. Skutkové zjištění odvolacího soudu v tomto
směru je tedy podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny, a nelze důvodně
namítat, že by soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení
prokázány. Podle ust. § 442 odst. 1 obč. zák se hradí skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve
zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty,
které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (srov.
R 55/71). Jestliže výše nákladů na obnovu vnitřního prostoru automobilu
(čalounění) byla zjištěna z potvrzení vystaveného firmou M. – R. v částce
1.555,21 DEM, je tato částka skutečnou škodou. Dovolatelem namítaná okolnost,
že vlastní oprava dveří nebyla požadována, není v rozporu se zjištěním o výši
nákladů potřebných k uvedení vnitřního čalounění vozu do stavu před poškozením.
K námitkám dovolatele je pak třeba dodat, že v dovolacím řízení nelze
přehodnocovat jednotlivé důkazy, jež byly v řízení před soudem prvního či
druhého stupně provedeny, a pokud dovolatel z provedených důkazů vyvozuje jiný
skutkový závěr, než jaký z nich učinily soudy obou stupňů, napadá vlastní
hodnocení důkazů, což – jak bylo již uvedeno – nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b),
odst. 3 o. s. ř. nejsou naplněny, a proto dovolací soud dovolání žalovaného
zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na
výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v
částce 4.940,- Kč (odměna z částky určené podle § 2 a § 3 odst. 6 vyhlášky č.
484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5., a § 16
vyhlášky a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových
výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne19. června 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu