Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 1999, č.j. 10 Co 706/99-88, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že odpovědnost žalovaného je třeba posuzovat podle ust. § 420 obč. zák., popřípadě ustanovení § 415 obč. zák., neboť škoda byla způsobena určitými fyzikálními vlastnostmi prodávaného výrobku, nikoliv přímo provozní činností žalovaného, a ze skutečnosti, že zákaz plnění balónků vodíkem byl stanoven pouze nezávaznou technickou normou, nelze dovozovat, že žalovaný žádnou právní normu neporušil. Plnil-li balónky ve tvaru zvířátek, tedy hračky, nebezpečným plynem, šlo o nebezpečný výrobek, jehož prodej zakazuje ust. § 7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a tento zákon rovněž v ust. § 9 a 10 ukládá prodávajícímu informační povinnost o vlastnostech prodávaných výrobků a je na soudu prvního stupně, aby objasnil, zda žalovaný této povinnosti dostál.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 15. 1. 2001, č. j. 9 C 2058/96-120, žalovanému uložil povinnost zaplatit prvnímu žalobci 1.955,- DEM a druhé žalobkyni 285,- DEM s 21 % úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalších částek 45,- DEM prvnímu žalobci a 1.715,- DEM druhé žalobkyni zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu podle ust. § 420 obč. zák., neboť prodejem balónků naplněných nebezpečným plynem, tedy prodejem nebezpečného výrobku, porušil ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., a protože neprokázal splnění informační povinnosti o vlastnostech prodávaného výrobku, porušil i ustanovení § 415 obč. zák. Při vyčíslení výše věcné škody vycházel z rozpočtu na opravu vozidla ve výši 1.555,- DEM a z potvrzení o ceně zničeného kočárku ve výši 400,- DEM, celkem tedy z požadovaných 2.000,- DEM přiznal prvnímu žalobci 1.955,- DEM a ve zbytku požadovaného plnění co do výše 45,- DEM žalobu zamítl. Znaleckým posudkem lékaře ORL byla škoda druhé žalobkyně spočívající v poškození sluchu a trvalých následcích v podobě hučení v levém uchu ohodnocena 85 body po 30,- Kč za bod, přičemž s ohledem na prokazatelně nepříznivé důsledky poškození sluchu druhé žalobkyně soud zvýšil bodové ohodnocení na dvojnásobek, tj. na celkovou částku 5.100,- Kč, která odpovídá 285,- DEM, a ve zbytku co do 1.715,- DEM žalobu ve vztahu k druhé žalobkyni zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 7. 2002, č. j. 10 Co 337/2001-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., neboť žalovaný, který je chemik a vlastnosti prodávaného výrobku mu byly známy, prodával nebezpečný výrobek - hračku pro děti a porušil tak zákaz uvedený v § 7 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.
Žalovaný neprokázal, že by žalobce vůbec nějakým způsobem informoval o vlastnostech prodávaného výrobku a o nebezpečí z toho vyplývajícím nebo že by jim poskytl informace o obsahu balónků ústně v německém jazyce, jak tvrdil, nicméně i tak by se s ohledem na povahu výrobku nejednalo o náležité splnění informační povinnosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. Žalovaný vznik škody zavinil a nezprostil se odpovědnosti za škodu v důsledku porušení zákazu prodeje nebezpečného výrobku, zejména když zamýšleným spotřebitelem je nezletilé dítě.
Výše škody na automobilu, zřejmá z fotodokumentace ve spise Policie ČR a popsaná v protokolu o místním ohledání, byla náležitě doložena účtem z 29. 1. 1997, bylo prokázáno, že při nehodě ohořel dětský kočárek, jehož hodnotu zjistil soud prvního stupně, a poškození zdraví žalobkyně bylo prokázáno lékařskými zprávami a znaleckým posudkem.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a neúplně zjištěném skutkovém stavu. Nesouhlasí se závěrem, že prodával nebezpečný výrobek, neboť prodej balónků naplněných vodíkem byl běžný, žádný právní předpis ho nezakazoval a takto plněný balónek nebyl na seznamu nebezpečných výrobků. Je přesvědčen, že nejednal protiprávně, a není tak dána podmínka jeho odpovědnosti za škodu. Pokud jde o splnění informační povinnosti, je obtížné s ohledem na odstup času prokázat jeho jednání v den vzniku škody, navíc když žalobci žalobu podali až po dvou letech. Poukazuje na to, že proti sobě stojí výpověď žalobců a jeho výpověď, když on uváděl od počátku, že ústně a dokonce v němčině upozorňoval na druh plynu, jímž je balónek plněn, a dovozuje, že nemůže být povinností prodejce podávat informace v cizím jazyce. Žalobci si navíc museli být vědomi, že kupují balónek plněný hořlavým plynem a ne vzduchem, neboť tento by se jinak nevznášel, přesto jej umístili do automobilu, kde muselo dojít k iniciaci; rovněž žalobci měli povinnost předcházet hrozícím škodám, které nedostáli, když s výrobkem plněným plynem nenakládali tak, jak by pravidla bezpečnosti ukládala. Namítá dále, že v řízení nebyl správně zjištěn rozsah způsobené škody, neboť z účtu za opravu vozidla plyne, že automobil byl přijat do opravy až po třech letech od nehody, není v něm zúčtována oprava dveří, které dle prvního žalobce měly být poškozeny, a je účtováno čalounění celého vozu a nikoliv jen dveří, které měly být poškozeny. V řízení u policie žalobce vypověděl, že byly poškozeny všechny 4 dveře u zcela nového automobilu, avšak v předloženém dokladu není oprava vůbec takto vyúčtována. Poukazuje na protokol sepsaný se žalobci v SRN, v němž žalobkyně uvedla rozbití všech 4 dveří, avšak žalobce tuto skutečnost neuvedl. Za nepoužitelné považuje i lékařské vyjádření předložené druhou žalobkyní, protože postrádá datum, podpis lékaře a označení zdravotnického zařízení, a nebyla opatřena zpráva o celkovém zdravotním stavu druhé žalobkyně. Odkazuje na spis Policie ČR, která událost řešila, vyslechla žalobce a zjišťovala rozsah škod, a namítá, že jeho obsah odvolací soud přehlédl a nenakládal s ním jako s důkazním materiálem. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci vyvraceli jednotlivé důvody dovolání, uvedli, že pro právní posouzení věci je rozhodným základem skutkový stav, jak byl zjištěn, a pokud dovolání polemizuje s hodnocením důkazů, poukázali na to, že dokazování bylo úplné (byl proveden i výslech žalobců). Podle jejich názoru odvolací soud rozhodl na základě správného právního posouzení věci, neboť žalovaný i ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 634/1992 Sb. prodával nebezpečný výrobek, a proto je odpovědný za vzniklou škodu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku ve vztahu k druhé žalobkyni ohledně částky 285,- DEM s příslušenstvím, není přípustné, a že ve zbývající části není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu k druhé žalobkyni co do částky 285,- DEM s příslušenstvím. Protože přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům je třeba posuzovat samostatně (není rozhodující, že o jednotlivých nárocích žalobců bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím) a protože dovolání směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém nároku druhé žalobkyně v částce 285,- DEM, který nepřevyšuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve vztahu k druhé žalobkyni co do částky 285,- DEM s příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalobci co do částky 1.955,- DEM s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), které může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení, neboť odvolací soud zjištěný skutkový stav po právní stránce zcela správně posoudil a podle § 420 odst. 1 obč. zák. dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou prodanou věcí. Za situace, kdy je skutkově nesporné, že žalovaný prodal žalobcům balónky naplněné plynem, který se vzduchem tvoří výbušnou směs, o čemž věděl, neboť sám je tak plnil, je závěr o důvodnosti základu nároku žalobců na náhradu škody zcela správný. S názorem dovolatele, že jeho jednání by mohlo být protiprávní jen v případě, že by právním předpisem byl výslovně zakázán prodej balónků plněných vodíkem, nelze souhlasit. Aplikace § 420 odst. 3 obč. zák. o zproštění odpovědnosti žalovaného by přicházela v úvahu, pokud by bylo prokázáno, že on škodu nezavinil, tedy že se u něj nejednalo ani o nevědomou nedbalost, která je v § 420 odst. 1 obč. zák. presumována. Nic takového však prokázáno nebylo a už s ohledem na skutečnost, že žalovaný jako chemik byl s vlastnostmi vodíku obeznámen, nebyl dán pro aplikaci § 420 odst. 3 obč. zák. skutkový podklad.
Stejně nedůvodná je námitka dovolatele, že si žalobci škodu způsobili sami tím, že balónek umístili do uzavřeného prostoru automobilu s vědomím, že balónek, který se vznáší, je naplněn vodíkem, a tedy nebezpečným plynem. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyli o nebezpečnosti zakoupené hračky a o manipulaci s ní řádně poučeni, nelze v jejich jednání spatřovat porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a dovozovat tak jejich podíl na vzniku vlastní škody (§ 441 obč. zák.), zejména když byl prodaný výrobek určen svou povahou dětem. V tom, že koupenou hračku dali do kufru auta, aniž mohli předpokládat možnost výbuchu a vznik škody, tedy nelze spatřovat jejich podíl na vzniku škody, protože k výbuchu mohlo dojít jakoukoli manipulací, nejen uložením do kufru auta. Předpoklady jejich odpovědnosti za škodu, zejména porušení právní povinnosti a zavinění, tak nejsou dány.
Důvody dovolání podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nejsou naplněny.
Pokud dovolatel nesouhlasí se zjištěním, že on řádně žalobce nepoučil o vlastnostech prodávaného výrobku, a pokud namítá, že nebyl dostatečně zjištěn vznik škody a její výše, jde o námitky proti skutkovým zjištěním.
Protože dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., lze je podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Závěr, že žalovaný neprokázal své tvrzení o poskytnutí informací žalobcům o vlastnostech prodávaného výrobku, popř. o nebezpečí, které vyplývá z nesprávné manipulace s ním, učinil soud prvního stupně po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů, a převzal je i odvolací soud, který zcela správně vycházel z toho, že důkazní břemeno o této skutkové okolnosti je na žalovaném, a není-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí, a nejde o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z provedených důkazů vyplývající, nebo že by v hodnocení důkazů byl logický rozpor.
Zjištění o vzniku a rozsahu věcné škody, z nichž vycházel odvolací soud, má oporu v důkazech provedených soudem prvního stupně, a to nejen v listinných důkazech předložených žalobci, ale i v důkazech obsažených ve spise Policie ČR, na nějž dovolatel poukazuje (včetně fotodokumentace a protokolu o ohledání). Pokud jde o výši škody na voze, z rozpočtu nákladů za obnovu vnitřního prostoru vozidla žalobce, vystaveného firmou M. – R. dne 29. 1. 1997, byla zjištěna výše těchto nákladů v částce 1.555,21 DEM, a výše škody způsobené žalobcům poškozením dětského kočárku v částce 400,- DEM je podložena důkazem předloženým žalobci a založeným v soudním spisu. Skutkové zjištění odvolacího soudu v tomto směru je tedy podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny, a nelze důvodně namítat, že by soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Podle ust. § 442 odst. 1 obč. zák se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (srov. R 55/71). Jestliže výše nákladů na obnovu vnitřního prostoru automobilu (čalounění) byla zjištěna z potvrzení vystaveného firmou M. – R. v částce 1.555,21 DEM, je tato částka skutečnou škodou. Dovolatelem namítaná okolnost, že vlastní oprava dveří nebyla požadována, není v rozporu se zjištěním o výši nákladů potřebných k uvedení vnitřního čalounění vozu do stavu před poškozením. K námitkám dovolatele je pak třeba dodat, že v dovolacím řízení nelze přehodnocovat jednotlivé důkazy, jež byly v řízení před soudem prvního či druhého stupně provedeny, a pokud dovolatel z provedených důkazů vyvozuje jiný skutkový závěr, než jaký z nich učinily soudy obou stupňů, napadá vlastní hodnocení důkazů, což – jak bylo již uvedeno – nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. nejsou naplněny, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 4.940,- Kč (odměna z částky určené podle § 2 a § 3 odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5., a § 16 vyhlášky a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne19. června 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu