U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně FVE Petrovice a. s., se sídlem Praha 7, Přívozní 1054/2, IČO
24662721, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem
Úvaly, Dvořákova 1624, proti žalované E.ON Distribuce, a. s., se sídlem České
Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, IČO 28085400, o 401.730.154 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C
449/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. 1. 2017, č. j. 22 Co 2132/2016-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2017, č. j. 22 Co
2132/2016-170, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích
ze dne 31. 8. 2016, č. j. 9 C 449/2014-160, jímž soud prvního stupně zastavil
řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
soudní poplatek za návrh na zahájení řízení nebyl uhrazen spolu s jeho podáním,
žalobkyně nebyla od placení soudních poplatků osvobozena a nevyhověla výzvě
soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2016, aby zaplatila soudní poplatek ve lhůtě
14 dnů od doručení výzvy. Dospěl proto k závěru, že soud prvního stupně
postupoval správně, pokud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve
smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Pro úplnost
dodal, že soudní poplatek byl soudem prvního stupně vyměřen ve správné výši
4.100.000 Kč. Dále pak, že odvolací soud nemohl zohlednit podání žalobkyně ze
dne 21. 12. 2016, jímž vzala svůj návrh na zahájení řízení zpět v rozsahu
312.704.986 Kč, neboť před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu nebylo žalobkyní
na soudním poplatku zaplaceno ničeho, nebylo proto možno zrušit usnesení soudu
prvního stupně postupem dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zdůvodňuje ho nesprávným právním
posouzením věci. Má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s § 9 odst. 4
písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť potvrdil rozhodnutí o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku i přes existenci reálného nebezpečí z
prodlení, v jehož důsledku dovolatelce vznikla újma, a i přes skutečnost, že
dovolatelka tvrdila a prokazovala existenci jiné události, která jí přímo brání
v zaplacení soudního poplatku. Tímto se odvolací soud odchýlil od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015. Dále namítá, že
odvolací soud nesprávně nereflektoval podané částečné zpětvzetí návrhu na
zahájení řízení, v jehož důsledku důvod pro zastavení řízení odpadl, respektive
poplatková povinnost ve výši 4.100.000 Kč zanikla. Tímto nesprávným postupem se
odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015. Zmíněnými postupy bylo dle dovolatelky zasaženo do jejího
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to tím, že jí byla odepřena
spravedlnost. K tomu pak odkazuje na vybranou judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“), z níž plyne zásada, že finanční omezení
přístupu k soudu musí splňovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřená, výše
soudního poplatku musí být stanovena s přihlédnutím k okolnostem daného
případu, včetně schopnosti dotyčné osoby poplatek v určené výši zaplatit.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se
rozhodnutí soudu prvního stupně mění tak, že se řízení nezastavuje. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodu 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl
podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svém stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia
ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněném pod číslem
49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že zastavení
řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení (§ 96 o. s. ř.) přichází v
úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit
pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci
samé. Uvedený závěr vychází z toho, že splnění poplatkové povinnosti spojené s
podáním žaloby je jednou z podmínek řízení. Nebyl-li navzdory výzvě soudu
zaplacen soudní poplatek z podané žaloby, soud řízení zastaví pro nenaplnění
této ve vztahu ke zpětvzetí žaloby prioritní podmínky řízení (srov. usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 13 Co 552/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, ročník 1998, č. 18, pod č. 128, v odborné
literatuře pak Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 332). Odvolací soud tak vzhledem k výše uvedenému postupoval správně, nepřihlédl-li k
podání dovolatelky ze dne 21. 12. 2016, jímž vzala svůj návrh na zahájení
řízení zpět v rozsahu 312.704.986 Kč. Dovolatelka totiž nesplnila svoji
poplatkovou povinnost spojenou s podáním žaloby, tento nedostatek podmínky
řízení se nepodařilo v řízení před soudem prvního stupně odstranit postupem dle
§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a ani před vydáním rozhodnutí
odvolacího soudu nebylo dovolatelkou na soudním poplatku zaplaceno ničeho. Pro
usnesení odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (§ 154
odst. 1, § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř.). Má-li poplatková povinnost přednost
před podaným zpětvzetím, nezbylo odvolacímu soudu, než potvrdit usnesení soudu
prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Námitka dovolatelky, že v důsledku částečného zpětvzetí návrhu na zahájení
řízení důvod pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku odpadl,
respektive poplatková povinnost ve výši 4.100.000 Kč zanikla, je nesprávná. Poplatková povinnost zaniká právní mocí usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení poplatku (§ 9 odst. 7 věta druhá zákona o soudních poplatcích),
samotné částečné zpětvzetí nemá na poplatkovou povinnost a její výši žádný
vliv.
Právě ze skutečnosti, že poplatková povinnost zaniká právní mocí usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, vychází i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015, na které dovolatelka
poukazovala. V dalších závěrech však toto usnesení na projednávanou věc
nedopadá, neboť řešilo případ, ve kterém žalobce zaplatil soudní poplatek za
řízení před soudem prvního stupně poté, kdy uplynula lhůta k podání odvolání
proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku
(§ 9 odst. 1 část věty za středníkem zákona o soudních poplatcích), avšak
dříve, než odvolací soud rozhodl o jeho včasném odvolání proti usnesení o
zastavení řízení. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
§ 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Z obsahu spisu plyne, že
dovolatelka byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2016, č. j. 9 C
449/2014-134, vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve lhůtě
14 dnů od doručení této výzvy. Proti tomuto usnesení podala dne 19. 2. 2016
námitky, které odůvodnila v té době probíhajícím řízením před Ústavním soudem
ohledně rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození dovolatelky od
soudních poplatků, dále pak skutečností, že i nadále jí její poměry nedovolují
předmětný soudní poplatek uhradit a dle jejího názoru jsou splněny veškeré
podmínky pro její osvobození od soudního poplatku. Nejvyšší soud již v usnesení
ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, judikoval, že smyslem ustanovení § 9
odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je zohlednit situaci, ve které je
poplatník ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom
jiná událost, nikoliv situaci, v níž poplatník tvrdí, že není schopen soudní
poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů, a o jeho
žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto podle
ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává. Jinak
řečeno, ustanovení § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích přiznává poplatníku
právo požádat soud, aby pro nezaplacení soudního poplatku (splatného podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti) řízení
nezastavoval [a o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodl až v
souvislosti s rozhodnutím, jímž se řízení končí (k tomu srov. § 9 odst. 6
zákona o soudních poplatcích, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1679/2015, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 8. 3. 2013, sp. zn. 2 As 8/2013)], jen v případech, v nichž poplatník není
„bez své viny“ schopen soudní poplatek (ani v soudem dodatečně určené lhůtě)
zaplatit, přičemž současně mu hrozí nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by
mu mohla vzniknout újma. To, že poplatník nesouhlasí s důvody, pro které mu
nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků však bez dalšího důvodem pro
postup podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích není
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015). Jestliže v projednávané věci dovolatelka ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy k
zaplacení soudního poplatku neosvědčila a nedoložila žádné relevantní
skutečnosti (soud k takovým okolnostem nepřihlíží z úřední povinnosti), které
měly vést soud prvního stupně k postupu dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o
soudních poplatcích, postupoval odvolací soud správně, potvrdil-li rozhodnutí
soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního
poplatku. Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatelky odkazující na judikaturu ESLP a
námitce dovozující porušení jejího práva na spravedlivý proces. V judikatuře
ESLP nebylo určení výše soudního poplatku v závislosti na žalobou uplatněné
částce shledáno rozporným s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“), přesněji s jejím čl. 6 zakotvujícím právo na spravedlivý
proces. Z judikatury ESLP (například z rozsudku ve věci Kreuz proti Polsku ze
dne 19. 6. 2001, č. 28249/95), vyplývá, že z čl. 6 odst.
1 Úmluvy není možné
vyvozovat ničím neomezitelné právo na bezplatnou právní pomoc a soudní řízení. Soudní poplatek je shledán zcela legitimním prostředkem, na nějž nelze bez
dalšího nahlížet jako na Úmluvou nedovolené omezení přístupu k soudu, tím spíše
existují-li ve vnitrostátním právním řádu možnosti v konkrétních případech za
současného reflektování schopnosti účastníka soudní poplatek zaplatit jej od
této povinnosti částečně či zcela osvobodit. Hodnocení naplnění pro to
stanovených předpokladů je úlohou národních soudů. V projednávané věci obecné
soudy přihlédly ke všem relevantním okolnostem ve vztahu k § 138 o. s. ř. a
rozhodly, že dovolatelka nenaplňuje podmínky pro přiznání osvobození od
soudního poplatku. Že obecné soudy rozhodly v mezích, jaké jim vymezuje ústavní
rámec jejich rozhodovací činnosti, a k porušení žádného z ústavně zaručených
práv dovolatelky nedošlo, bylo konstatováno usnesením Ústavního soudu ze dne
29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 460/16. Ani v postupu, jímž bylo v dané věci
zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nespatřuje tudíž Nejvyšší
soud porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady
přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu