25 Cdo 2186/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci
žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované S. H. K. a. s.,
zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod
sp. zn. 6 C 128/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2004, č. j. 23 Co
653/2003-216, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 12. 2. 2004, č. j. 23 Co 653/2003-216, pokud jím bylo
rozhodnuto o částce 2.338.020,- Kč a o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ohledně úroku z prodlení z částky 2.643.120,- Kč se dovolání zamítá.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č. j. 6 C
128/98-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 53.884,- Kč na
náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, částku 614.038,- Kč
na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a dále platit
měsíčně částku 11.105,- Kč, vždy do každého posledního dne v měsíci od 1. 4.
2003, částku 143.480,- Kč na nákladech léčení, to vše s příslušenstvím, dále
částku 4.125,- Kč bolestného a 508.500,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění; ohledně částek 1.289,- Kč, 12.718,- Kč (náklady léčení) 2.338.020,-
Kč (ztížení společenského uplatnění), vše s příslušenstvím, žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel
ze zjištění, že žalobce dne 4. 9. 1997 v ul. F. v Ch. spadl do nezajištěného
výkopu prováděného žalovanou na místní komunikaci a utrpěl vážný úraz s
trvalými následky (mezitímním rozsudkem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 6 C
128/98-126, Okresní soud v Chrudimi rozhodl, že uplatněný nárok je co do
právního základu zcela opodstatněn). Z lékařského posudku MUDr. A. M. bylo
zjištěno, že žalobce v důsledku poranění míchy u čtvrtého krčního obratle
zůstal natrvalo ochrnutý (tzv. kvadruparesa), je odkázán na pomoc druhé osoby,
neboť nemůže stát, zvládne sedět jen s oporou pár minut a k polohování je
zapotřebí třetí osoby; žalobce má pravou ruku zcela nepoužitelnou, levou dokáže
pokrčit vleže a natáhnout s větší námahou, trpí inkontinencí a odvápněním
kostí. Žalobce tak ztratil možnost pracovního uplatnění, nemůže se uplatnit ani
v rodinném životě, většinu roku je nucen zůstávat doma, je plně odkázán na
invalidní vozík a na pomoc manželky, která z důvodu péče o něj ukončila
pracovní poměr. V této souvislosti trpí psychickými poruchami a soustavně užívá
léky. Ztížení společenského uplatnění žalobce bylo ohodnoceno na 3.390 bodů,
tj. 101.700,- Kč s doporučením zvýšit je podle ustanovení § 6 odst. 2 a § 7
odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále jen „vyhláška“). Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že před
úrazem pracoval jako konstruktér a vedl aktivní život po stránce sportovní i
společenské (věnoval se rekreačně kopané, cyklistice a rybaření, navštěvoval
divadla, kina, plesy). Soud prvního stupně na tomto základě dospěl k závěru, že
jsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky s odůvodněním, že před zraněním
byl žalobce plně zapojen do pracovního, sportovního a kulturního života,
zatímco po úraze je ochrnutý a odkázán plně na pomoc druhých lidí. Náhradu
odpovídající základnímu počtu bodu zvýšil na pětinásobek, tj. na 508.500,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, č. j. 23 Co 653/2003-216, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba v částce 2.338.020,-
Kč zamítnuta, ohledně příslušenství jej změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci 10% z částky 203.400,- Kč za dobu od 10. 11. 1999 do
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu
mezi účastníky řízení a vůči státu. Ztotožnil se se skutkovými závěry, a až na
právní úvahu o úrocích z prodlení, i s právním posouzením věci. Dospěl k
závěru, že s ohledem na závažnost poškození zdraví žalobce (trvalé ochrnutí)
soud prvního stupně při posouzení výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění (přiznal podle § 6 odst. 2 a § 7 odst. 3 vyhlášky pětinásobek
základního bodového ohodnocení) dostatečně zohlednil skutečnosti, že v době
úrazu bylo žalobci 51 let, měl běžné zájmy, zaměstnání a staral se o rodinu s
tím, že pro další mimořádné zvýšení by musely být naplněny ještě další
mimořádné okolnosti případu, např. nízký věk poškozeného před úrazem nebo
výjimečné či ojedinělé schopnosti poškozeného před úrazem (viz R 10/1992), což
v daném případě nebylo zjištěno.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázku zásadního
právního významu, která je odvolacími a dovolacími soudy rozhodována rozdílně,
spatřuje dovolatel ve stanovení výše odškodnění za ztížení společenského
uplatnění v případech, že jde o vážné poškození zdraví, které zcela zásadním
způsobem ovlivňuje další život poškozeného. V popisu svého zdravotního stavu a
nákladů, které potřebuje vynaložit pro vedení alespoň částečně hodnotného
života, odkazuje v podrobnostech na předchozí podání a odvolání ze dne 17. 9.
2003 a zdůrazňuje, že v době před úrazem byl mužem na vrcholu životního
uplatnění, fyzicky na výši, v povolání mohl zúročit své dlouholeté pracovní a
životní zkušenosti a před sebou měl perspektivu řady let kvalitního života s
vysokým pracovním, společenským a rodinným uplatněním. To vše bylo úrazem
zmařeno, neboť je zcela odkázán na pomoc druhých, zranění postihlo celou rodinu
a znemožnilo i pracovní uplatnění manželky. Důsledky úrazu pro něj znamenají
dlouholeté fyzické strádání, ale i mimořádnou psychickou újmu. Dále namítá, že
při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění aplikoval
odvolací soud vyhlášku č. 32/1965 Sb. v rozporu s hmotným právem, neboť v době
vzniku úrazu občanský zákoník nezmocňoval ministerstvo zdravotnictví k jejímu
vydání. V případě, že by se dovolací soud neztotožnil s touto námitkou,
odkazuje na ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky o mimořádném navýšení náhrady,
které by soudy měly aplikovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a cenové
a ekonomické relace existující v době rozhodování. Proto navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek soudu odvolacího v napadené části zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce plně ztotožňuje se
závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl
pro věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem, se nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující
rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. může soud ve zvlášť
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění přiměřeně zvýšit,
nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.
Citované ustanovení podle ustálené soudní praxe umožňuje zvýšení náhrady nad
vyhláškou stanovený limit pouze ve zcela výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či
zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních,
sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992) nebo tehdy, je-li
poškozený pro následky úrazu téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k
uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny (srov. nález Ústavního soudu ČR ze
dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003). Ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky je
tak soudům dána možnost vlastního uvážení (s ohledem na skutkové okolnosti
konkrétního případu), zda a nakolik dochází v důsledku úrazu a poškození zdraví
poškozeného k omezení či úplné ztrátě jeho možností uplatnit se v reálném
životě a ve společnosti ve srovnání se stavem, který tu na straně poškozeného
byl před úrazem.
Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů vyložil, že již
základní výměra bodového ohodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění
představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro uspokojování životních a
společenských potřeb poškozeného; zároveň správně dovodil, že i v daném případě
jde o natolik výjimečný případ, kdy základní výměra odškodnění podle ustanovení
§ 4 odst. 1 vyhlášky ani její dvojnásobné zvýšení podle § 6 odst. 2 vyhlášky
nejsou dostačujícím vyjádřením následků, s nimiž je žalobce nucen se potýkat, a
jež jsou natolik limitujícím faktorem do budoucna, že v důsledku poškození je
trvale odkázán na pomoc druhých.
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce utrpěl v
produktivním věku (v 51 letech) závažný úraz, který mu zcela zásadně změnil
život a minimalizoval jeho kvalitu. Žalobce nejenže pozbyl možnosti pracovat,
věnovat se rodině a účastnit se pro něj doposud běžných sportovních či
společenských akcí (věnoval se aktivně rekreačnímu sportu i kulturnímu dění),
nýbrž vzhledem k trvalému ochrnutí (tzv. kvadruparesa) ztratil dokonce
soběstačnost a je nyní plně odkázán na pomoc třetí osoby. Není schopen se sám
obsloužit při vykonávání základních životních potřeb a v souvislosti s tím trpí
potížemi i v psychické oblasti. I když jej úraz postihl ve zralém věku a
neovlivnil možnosti výběru povolání a založení rodiny, je poškození zdraví
natolik závažné, že jej pro zbytek života zcela vylučuje ze všech oblastí
života, naprosto likviduje veškeré dosavadní aktivity a odkazuje jej na trvalou
intenzívní pomoc třetí osoby. S tak závažnými následky je již třeba spojovat
výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění; i při porovnání
s jinými obdobnými případy částka ve výši zhruba 500.000,- Kč, ke které dospěl
odvolací soud (celkově pětinásobek základního bodového ohodnocení), dostatečně
nevyjadřuje nenávratnou plnou ztrátu možností žalobce uplatnit se v pracovním,
rodinném, společenském či kulturním životě. Popsaným principům používaným pro
vyčíslení náhrady za ztížení společenského uplatnění proto vzhledem k situaci,
v níž se ocitl žalobce, odpovídá spíše částka pohybující se minimálně kolem
1.000.000,- Kč, tj. zhruba v rozsahu desetinásobku základního bodového
ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení
společenského uplatnění, jíž se vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobce se
po úrazu ustálil před 1. 1. 2002, odškodnění jeho zdravotního postižení řídí.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání je proti němu podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; z těchže důvodů je pak i důvodné. Dovolací
soud jej proto v dovoláním dotčeném rozsahu (s výjimkou výroku týkajícího se
příslušenství) a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.).
Protože povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění
podle § 7 odst. 3 vyhlášky vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je
určena doba splnění (teprve uplynutím takto určené doby splnění dochází k
prodlení dlužníka – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1991, sp.
zn. 1 Cz 31/91, publikovaný v Bulletinu 1/1992, č. 1), je rozsudek odvolacího
soudu ohledně úroku z prodlení z částky 2.643.120,- Kč správný a dovolací soud
v tomto rozsahu dovolání zamítl.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.