25 Cdo 2214/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ A. F. a 2/ M. F., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, eventuelně o vyklizení nemovitostí a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 410/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 7. 2001, č. j. 15 Co 357/2001 - 130, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala uložení povinnosti žalovaným vyklidit pozemky st. p. č. 33/1, parc. č. 22 a parc. č. 145/2, zapsané na LV č. 152 pro obec H. C., kat. území T., a obytnou a hospodářskou část domu čp. 13 na stav. parc. č. 33/1, eventuálně, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu v domě čp. 13 v T. sestávajícího z obytné části o velikosti 2 +1 s příslušenstvím a hospodářských částí domu s tím, že nájem obytné části i hospodářské části domu čp. 13 skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce ode dne právní moci rozsudku, a že žalovaní jsou povinni vyklidit obytnou část domu čp. 13, včetně pozemku st. p. č. 33/1 do 15 dnů po přidělení přístřeší, hospodářskou část jsou povinni vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a pozemky do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že předmětné nemovitosti nabyla darovací smlouvou ze dne 3. 6. 2000 s účinky vkladu dnem 7. 6. 2000 a darovací smlouvou ze dne 17. 6. 2000 s účinky vkladu ke dni 20. 6. 2000 od své matky J. Z., která se stala jejích výlučnou vlastnicí na základě pravomocného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91 R - 1; předmětné pozemky žalovaní užívají bez právního důvodu, za bydlení v domě neplatí žádné nájemné a kromě toho žalobkyně byt potřebuje pro své dospělé syny.
Okresní soud v Pelhřimově po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 19. března 2001, č. j. 5 C 410/2000 - 113, uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemky st. p. č. 33/1, parc. č. 22 a parc. č. 145/2, zapsané na LV č. 152 pro obec H. C., k. ú. T., a to do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěna bytová náhrada, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení obytné i hospodářské části domu čp. 13 na pozemku st. p. č. 33/1, zaps. na LV č. 152 pro obec H. C., k. ú. T., přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím včetně hospodářských částí v domě čp. 13 v T. s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvého dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a že žalovaní jsou povinni vyklidit byt do 15ti dnů po zajištění náhradního bytu, který může
mít i menší podlahovou plochu, než byt vyklizovaný. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že ohledně předmětných nemovitostí proběhlo v minulosti několik sporů, v nichž bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 10. 1991, č. j. 3 C 230/91 - 36, k žalobě J. Z. proti žalovaným a Zemědělskému družstvu v H. C. určena neplatnost kupní smlouvy z roku 1982 uzavřená mezi tímto družstvem a žalovanými. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26.
3. 1993, č. j. 3 C 613/92 - 24, byla ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 1993, č. j. 6 Co 824/93- 27, zamítnuta žaloba, kterou se žalovaní proti žalobkyni domáhali určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Rozsudkem Okresního soud v Pelhřimově ze dne 30. 8. 1994, č. j. 2 C 308/92 - 79, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, č. j. 5 Co 2783/94 - 107, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalobcům vyklidit obytnou i hospodářskou část domu čp.
13 a označené pozemky. Dovolání žalobkyně v této věci bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 33/96 - 12, s odůvodněním, že vlastnictví původní vlastnice předmětných nemovitostí, jíž byla babička žalobkyně J. D. a jíž byly odňaty nálezem trestní komise a přešly do vlastnictví státu, se zrušením tohoto nálezu její vlastnictví k předmětným nemovitostem neobnovilo, a že tudíž děděním nepřešlo na matku žalobkyně J. Z. ani následně darovací smlouvou na žalobkyni, která z tohoto důvodu není aktivně legitimována k žalobě na vyklizení těchto nemovitostí.
Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, vydal Okresní pozemkový úřad v P. podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí, jímž určil, že J. Z. jako oprávněná osoba podle § 4 tohoto zákona je vlastnicí mimo jiné předmětných nemovitostí, neboť je nepochybné, že tyto nemovitosti původně vlastnicky náležely J. D. a že přešly do vlastnictví státu způsobem uvedeným v § 6 odst. 1, případně i v § 6 odst. 1 písm. p/ a r/ tohoto zákona.
Darovacími smlouvami ze dne 3. 6. 2000 a 17. 6. 2000 jmenovaná převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalobkyni. Okresní soud dospěl k závěru, že je dána aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby na vyklizení označených pozemků proti žalovaným (§ 126 odst. 1 obč. zák.), neboť je užívají bez právního důvodu a tím zasahují do výkonu vlastnického práva žalobkyně. Ohledně jejího požadavku na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a hospodářské části domu čp. 13, kterou žalobkyně dala žalovaným dne 21.
1. 2001, soud prvního stupně s ohledem na výsledky dokazování, z nějž vyplynulo, že žalovaným vzniklo v roce 1966, kdy nemovitosti mělo ve vlastnictví JZD T., užívací právo k bytu v domě čp. 13 a hospodářské části domu (jíž je nutno kvalifikovat jako součást obytného domu), dovodil, že toto právo se od 1. 1. 1992 změnilo na právo nájmu; vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byt včetně hospodářské části domu čp.
13 potřebuje pro své syny, k výpovědi podané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. přivolil a uložil žalovaným jej vyklidit po přidělení ve výroku určeného bytu. Další důvod výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. soud neshledal.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 3. 7. 2001, č. j. 15 Co 357/2001 - 130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o částečném zamítnutí žaloby, který zůstal nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 331/96, považoval za nesprávnou odvolací námitku žalovaných o nicotnosti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v P.
ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, jímž tento správní orgán určil, že vlastnicí předmětných pozemků je matka žalobkyně, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v rámci pravomoci tohoto orgánu a žádnou vadou způsobující jeho nicotnost netrpí; platí tudíž presumpce jeho správnosti. Jestliže tímto rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby (matky žalobkyně), je pro účastníky správního řízení závazné, a soud není oprávněn rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumávat. Dále dovodil, že bylo-li v řízeních vedených u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 230/91 a 3 C 613/92 pravomocně rozhodnuto, že žalovaní nejsou vlastníky některé ze sporných nemovitostí, nebyli v restitučním řízení ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně povinnými osobami, a rozhodnutí Pozemkového úřadu v P.
je tudíž s těmito rozhodnutími v souladu, a stejně tak respektuje i právní závěry vyslovené v rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. 5 Co 2783/94 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 331/96.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Poukazují na to, že předmětné nemovitosti byly původní vlastnici J. D. (babičce žalobkyně) odňaty v důsledku trestu propadnutí jmění uloženého jí nálezem trestní komise ONV ze dne 16. 12. 1952, že smlouvou ze dne 5. 7. 1957 převedl čsl. stát vlastnické právo k nim na JZD v T., že nález trestní komise byl zrušen (včetně trestu propadnutí jmění) dne 21. 7. 1969 na základě prokurátorského protestu a že v roce 1982 převedlo družstvo nemovitosti kupní smlouvou na žalované. Vzhledem k tomu, že po zrušení nálezu trestní komise již stát tyto nemovitosti nevlastnil, vlastnické právo J. D. (její právní nástupkyně) k nim se nemohlo obnovit, nebylo dotčeno ani rozhodnutím ze dne 21. 7. 1969 a nemohlo zaniknout ani jen na základě písemného prohlášení ze dne 1. 4. 1992 o „uznání“ vlastnictví J. Z., aniž by toto prohlášení doprovázela příslušná písemná smlouva o převodu vlastnictví, registrovaná - po dobu do 31. 12. 1992- bývalým státním notářstvím, nebo vložená - od 1. 1. 1993 - do katastru nemovitostí. Z toho jednoznačně vyplývá, že J. D. příslušela coby přímý důsledek zrušení nálezu trestní komise vůči státu toliko jiná přiměřená náhrada, za niž lze považovat náhradu v penězích. Neobnovilo-li se J. D. vlastnické právo k nemovitostem zrušením nálezu trestní komise, nemohlo vlastnictví přejít děděním na J. Z. a následně darovací smlouvou ani na žalobkyni, která ve sporu není aktivně věcně legitimována. Otázku vlastnictví k předmětným nemovitostem posoudil Okresní pozemkový úřad v P. nesprávně a jeho rozhodnutí ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, je „protiprávní“, neboť „omezuje práva žalovaných“ a navíc není v souladu s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, č. j. 5 Co 2783/94 - 107, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 33/96 - 12. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně ve sporu, která se podle názoru dovolatelů nestala vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, jímž rozhodl o vlastnictví její právní předchůdkyně k nemovitostem, je nesprávné.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem tvrzeného práva a jeho žaloba nemůže být proto úspěšná.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
V citovaném ustanovení je zakotvena ochrana vlastnického práva proti neoprávněným zásahům; tato ochrana se poskytuje v občanském soudním řízení žalobou vindikační a žalobou negatorní. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení (např. bytu, domku, či jiné nemovitosti). Není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku.
Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) podle § 126 odst. 1 obč. zák. může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sborníku III. bývalého Nejvyššího soudu ČSSR na str. 273, které je nadále uplatnitelné, neboť obsah ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. je téměř totožný s obsahem ust. § 132 obč. zák. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, vydal Okresní pozemkový úřad v P. podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí, jímž určil, že J. Z. jako oprávněná osoba podle § 4 tohoto zákona je vlastnicí mimo jiné předmětných nemovitostí a že darovacími smlouvami ze dne 3. 6. 2000 a 17. 6. 2000 jmenovaná převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalobkyni.
Soud v občanskoprávním řízení může sice otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudit sám, avšak bylo-li o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
K přezkoumatelnosti vydaných správních aktů Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, stejně jako v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaném pod R 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a též v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, str. 142, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 220/1950 Sbírky rozhodnutí československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky).
V daném případě odvolací soud správně dovodil, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 10. 1999 č. j. 323/91/R - 1, není aktem nicotným, neboť nepostrádá základní formální náležitosti a bylo vydáno správním orgánem, do jehož pravomoci rozhodování o restitučních nárocích podle zák. č. 229/1991 Sb. náleží. Rozhodnutí pozemkového úřadu je tedy závazné potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby J. Z. (právní předchůdkyně žalobkyně) mimo jiné též k předmětným nemovitostem a o tom, že Zemědělské družstvo H. C. (právní nástupce JZD T.) je osobou povinnou s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, o čemž byl v katastru nemovitostí pořízen zápis formou záznamu podle § 7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. (srov. R 17/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto nepochybil, jestliže rovněž z tohoto rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, při rozhodování zohlednil i výsledky předchozích soudních řízení, v nichž pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 10. 1991, č. j. 3 C 230/91 - 36, byla k žalobě J. Z. podané proti žalovaným a družstvu určena neplatnost kupní smlouvy z roku 1982 a rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 3. 1993, č. j. 3 C 613/92 – 24, byla ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 1993, č. j. 6 Co 824/93 – 27, zamítnuta žaloba, kterou se žalovaní proti žalobkyni domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitostí. Jak uvedl již Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 331/96 - 121, se zřetelem k účinkům, jež se pojí s výrokem pravomocného soudního rozsudku podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (od 1. 1. 2001 § 159a odst. 2 o. s. ř.), lze uzavřít, že ve vztahu mezi účastníky řízení bylo závazně určeno, že žalovaní nejsou vlastníky sporných nemovitostí a že kupní smlouva z roku 1982 je neplatná (rozsudek, jímž byla neplatnost vyslovena, řeší danou otázku závazně též k družstvu).
Jestliže odvolací soud za tohoto stavu vycházel z toho, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, jde o názor správný; žalobkyně je tudíž aktivně věcně legitimována k podání žaloby o vyklizení označených pozemků žalovanými. Vzhledem k tomu, že jako vlastnice nemovitostí žalobkyně vstoupila do práv předchozích pronajímatelů je dána i její aktivní legitimace k podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dala žalovaným dne 21. 1. 2002.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud řešil otázku aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, včetně předběžné otázky o vlastnictví k předmětným nemovitostem, v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou, a nejedná se ani o otázky, které by v rozhodování dovolacího soudu, event. odvolacích soudů, nebyly dosud vyřešeny nebo soudy byly řešeny rozdílně. Rozsudek odvolacího soudu v dané věci tudíž nemá zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že napadený rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, č. j. 5 Co 2783/94 - 107, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 33/96 - 12, jak dovolatelé dále namítají, neboť tyto soudy rozhodovaly na základě jiného skutkového stavu věci, který se do rozhodování soudů v této věci změnil potud, že o vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně k předmětným nemovitostem bylo pravomocně rozhodnuto citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu a že darovací smlouvou došlo k převodu vlastnictví k těmto nemovitostem na žalobkyni.
Protože dovolání žalovaných není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Za tohoto stavu nemohl dovolací soud přezkoumat rozsudek odvolacího soudu z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatelé dále uplatnili, neboť k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, neboť žalobkyně, která měla v dovolacím řízení úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky 49/2001 Sb., dále jen „vyhláška“); podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) byla sazba snížena o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 cit. vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání). Žalobkyni kromě toho náleží paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.); celková výše náhrady nákladů dovolacího řízení, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni tedy činí 1.025,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu