25 Cdo 222/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem
v právní věci žalobkyně a) R. W. Č. a žalobce b) J. W. Č., zastoupených JUDr.
Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6, proti žalovaným 1)
M. F., zastoupenému Mgr. Terezou Coufalovou, advokátkou se sídlem Praha 10,
Jevanská 10, 2) České pojišťovně a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená
75/16, a 3) OK-BE spol. s r.o., IČO 47548916, se sídlem Nový Knín 102,
zastoupenému Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská
37, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C
140/2009, o dovoláních žalobkyně a), žalovaného 1) a žalovaného 3) proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co 344/2013-624,
30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2016, č.j. 25 Cdo 222/2015-710,
se opravuje tak, že:
1) výrok I. správně zní: „Dovolání žalobkyně a) proti potvrzujícím částem
výroků I a II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co
344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, se zamítá.“
2) třetí odstavec na straně 3 odůvodnění správně zní: „Z uvedených důvodů
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti potvrzujícím částem výroků I a II
rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.“
Ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu došlo ke zřejmé chybě, když ve
výroku I i v odůvodnění bylo uvedeno, že se zamítá dovolání žalobkyně a) proti
výrokům V a VI rozsudku odvolacího soudu, ač z obsahu odůvodnění jinak vyplývá,
že zamítnuto bylo dovolání proti potvrzujícím částem výroků I a II. Tuto chybu
proto předseda senátu Nejvyššího soudu (k návrhu žalobců) tímto usnesením
opravil podle § 164 a § 243c o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu
K odvolání obou žalobců, žalovaného 1) a žalovaného 3) Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co
346/2013, rozsudek soudu prvního stupně:
- změnil ve výroku I pouze tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit
žalobkyni 195.360 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaní 1) a 3) jsou povinni
plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění
povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu plnění
povinnost žalovaného 1) a 3); jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto
výroku potvrdil (výrok I);
- změnil ve výrocích II, III, a IV tak, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobkyni 592.200 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaní 1) a 3) jsou
povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu
plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu plnění
povinnost žalovaného 1) a 3); jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
potvrdil (výrok II);
- změnil ve výroku VII tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci
12.000 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ve vztahu k
žalovanému 1) a 3) potvrdil (výrok III);
- potvrdil ve výrocích V, VI a XII (výrok IV);
a rozhodl o nákladech řízení (výroky V – XIII). Odvolací soud zopakoval dokazování doplňkem ústavního znaleckého posudku a na
jeho základě dospěl ke skutkovému zjištění, že se zdravotní stav žalobkyně
ustálil asi v polovině roku 2007, ve sféře trvalých psychických následků pak až
na konci roku 2009. V ostatním vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o základní
předpoklady odpovědnosti žalovaných 1) a 3), ne již však se závěrem o
nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2), který je v dané věci pasivně
legitimován, a to na základě § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla. Odlišně také posoudil otázku promlčení. Ve
vztahu k nárokům vůči žalovaným 1) a 3) se uplatní dvouletá subjektivní
promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák., ve vztahu k nárokům vůči
žalovanému 2) pak obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. Při
ustálení zdravotního stavu žalobkyně asi v polovině roku 2007, tedy zhruba
jeden rok od utrpěného zranění, což odpovídá ustálené praxi, byly nároky na
náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění uplatněny proti všem
žalovaným včas v rozsahu, v jakém byly požadovány již v žalobě dne 4. 5. 2009
(195.360 Kč na bolestném a 404.400 Kč na ztížení společenského uplatnění). V
rozsahu rozšíření žaloby nad uvedené částky podáním soudu dne 24. 1. 2011 jsou
naopak uvedené nároky, kromě ztížení společenského uplatnění v podobě
psychických následků, již promlčeny. Bolestné žalobkyně bylo lékařem ohodnoceno
podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., účinné do 31. 12. 2013, (dále též jen
„vyhláška“) na 1066 bodů (po zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 vyhlášky). Soud
shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst.
3 vyhlášky na
trojnásobek s ohledem na zvláště těžké zranění a bolestivé léčení
(několikadenní bezvědomí, opakované operace v obličeji a ústní dutině,
tracheotomie, zhmoždění stěny hrudníku, traumatický pneumotorax a kontuze plic,
přičemž u některých zranění došlo k zánětlivým komplikacím). Žalobkyni by tedy
náleželo bolestné v celkové výši 383.760 Kč, vzhledem k vázanosti návrhem však
soud přiznal pouze částku 195.360 Kč. Ztížení společenského uplatnění žalobkyně
(mimo psychických následků) bylo ohodnoceno 322,5 body (po zvýšení o 50 % podle
§ 6 odst. 1 vyhlášky), tedy částkou 38.700 Kč, přičemž soud shledal důvody pro
mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky na šestinásobek z
důvodu trvalých následků v podobě jizev, které mají z kosmetického a
estetického hlediska vliv i vzhledem k věku žalobkyně na její snížené
sebevědomí, jedná se také o místo nervově postižené, při doteku bolestivé, až
vyvolávající pocity na zvracení. Soud tedy po zvýšení přiznal žalobkyni částku
232.200 Kč. Pokud jde o psychické následky, bylo odškodnění ztížení
společenského uplatnění odpovídající základnímu bodovému ohodnocení 1000 bodů
(120.000 Kč) podle § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšeno na trojnásobek (360.000 Kč) s
ohledem na věk žalobkyně (28 let) a skutečnost, že pečuje o dvě nezletilé děti,
její psychické problémy přetrvávají a projevují se zvýšenou úzkostí,
nesoustředěností, nervozitou a změnami v sexuální oblasti. Ohledně nároku
žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku a věcné škody se odvolací soud ztotožnil
s právním hodnocením soudu prvního stupně. Nárok žalobce na bolestné vůči
žalovaným 1) a 3) posoudil shodně se soudem prvního stupně jako promlčený. Žaloba však byla podána vůči žalovanému 2) ještě v rámci tříleté promlčecí
doby, jejíž běh započal dne 30. 6. 2006, a v rozsahu odvolacího návrhu je tedy
důvodná co do částky bolestného 12.000 Kč. Odvolací soud též dovodil, že není
vázán žalobou v požadavku solidárního plnění žalovaných. O nákladech řízení
před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 150 o. s. ř. Na straně
žalobce shledal důvody hodné zvláštního zřetele především ve skutečnosti, že
žalobce je nezletilý – velmi útlého věku a výše jeho nároku byla závislá na
úvaze soudu, neboť se domáhal zvýšení základního odškodnění nemajetkové újmy. Na straně žalobkyně soud přihlédl k tomu, že také oprávněnost jejího nároku
závisela z větší části na úvaze soudu o přiměřeném zvýšení základního
odškodnění. Žalobkyně utrpěla velmi závažná zranění a prodělala komplikovanou
léčbu, její újma byla navíc způsobena trestným činem žalovaného 1). Soud proto
nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovaným ani
státu. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými soud
rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným 1) a
3) poměrnou část nákladů řízení se zřetelem k úspěchu žalobkyně pouze v rozsahu
13 %. Prostor pro odepření náhrady žalovaným podle § 150 o. s. ř.
neshledal,
protože si žalobkyně byla již vědoma názoru soudu na rozhodné právní otázky, a
přesto podala odvolání, s nímž byla z větší části neúspěšná. Žalovanému 2) v
odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými
1) a 3) platí výše uvedené důvody svědčící pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ve
vztahu k žalovanému 2) byl pak žalobce v odvolacím řízení plně úspěšný, a má
proto právo na náhradu nákladů. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně, žalovaný 1) a žalovaný
3). Žalobkyně napadá rozsudek ve výrocích I a II v jejich zamítavé části a dále ve
výrocích VII a IX o nákladech řízení. Nesprávné právní posouzení věci samé
spatřuje v otázce promlčení bolestného a náhrady za ztížení společenského
uplatnění. Jelikož uplatnila základ těchto nároků v žalobě včas, nemohlo dojít
k promlčení nároků v rozsahu po rozšíření žaloby. Při podání žaloby vycházela z
jí dostupného bodového ohodnocení lékařem a zároveň požadovala zvýšení
odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Následné rozšíření žaloby bylo reakcí na
podaný znalecký posudek. V otázce, zda lze přiznat navýšení podle § 7 odst. 3
vyhlášky i bez návrhu a nad rámec žalobního návrhu, by mělo dojít k
přehodnocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souladu s názorem vysloveným
Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13. Dále je výše přiznaného
odškodnění za ztížení společenského uplatnění v rozporu se zásadou přiměřenosti
(např. 25 Cdo 1106/2008), a to i s ohledem na povinnost žalobkyně hradit
náklady řízení. Při rozhodování o nákladech řízení soud nesprávně aplikoval
zásadu úspěchu ve věci, ačkoliv bylo rozhodováno i o nárocích, jejichž výše
závisela na znaleckém posudku a úvaze soudu. Mělo být tudíž aplikováno
ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný 1) napadá rozsudek ve výrocích I, II, V, VII, XI a XII, žalovaný 3)
pak ve výrocích I, II, V, IX a XI. Dovolací argumentace žalovaných 1) a 3) je v
podstatě shodná. Mají za to, že soud porušil dispoziční zásadu a v rozporu s §
153 odst. 2 o. s. ř. nepřípustně překročil žalobní návrh, jímž bylo požadováno
solidární plnění všech žalovaných, soud tedy měl žalobu zamítnout pro rozpor
žalobního petitu a hmotněprávní úpravy, když zákon a judikatura vylučuje
solidární odpovědnost škůdce a pojistitele. Odvolací soud dále nesprávně
posoudil počátek běhu promlčecí lhůty u nároku žalobkyně na bolestné, jestliže
vycházel z obecného závěru, že k ustálení zdravotního stavu dochází jeden rok
po úrazu. Podle judikatury (25 Cdo 2414/2008) je však významné, kdy bolesti
vznikly, nikoliv kdy došlo k ustálení celkového zdravotního stavu. V tomto
směru došlo podle žalovaných také k účelové interpretaci důkazů (doplňku
znaleckého posudku) bez přihlédnutí k výslechům znalců a ostatním důkazům
provedeným před soudem prvního stupně, respektive bez provedení těchto důkazů v
odvolacím řízení v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný 3) ve svém
dovolání namítá obdobné chybné právní posouzení – tedy obecný závěr soudu, že k
ustálení zdravotního stavu došlo jeden rok po úrazu – také ve vztahu k nároku
na náhradu za ztížení společenského uplatnění a rozpor takového posouzení s
ustálenou judikaturou (21 Cdo 752/2010). Oba dovolatelé zpochybňují dále závěr
odvolacího soudu o existenci důvodů pro mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení
společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky s tím, že odůvodnění soudu
se omezuje na pouhé konstatování trvalosti poškození zdraví, což je však
základním předpokladem nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění,
nikoliv už jejího mimořádného zvýšení.
Žádné opravdu mimořádné důvody odvolací
soud neuvádí, a jeho rozhodnutí je proto v rozporu s ustálenou judikaturou (25
Cdo 4477/2010 a Cpjn 203/2010). Při rozhodování o nákladech řízení nebyly
splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., odvolací soud navíc žalované o
zamýšlené aplikaci uvedeného ustanovení nepoučil, čímž porušil jejich právo na
spravedlivý proces. Jestliže pak odvolací soud přiznal žalovaným náhradu
nákladů odvolacího řízení, nevzal při posouzení míry úspěchu ve věci v úvahu
žalobou uplatňované příslušenství (I. ÚS 2717/08). Dále dovolatelé namítají
vady v procesním postupu soudu, konkrétně opakované poučování žalobců bez
ohledu na koncentraci řízení a neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem v
rozporu s § 213 odst. 4 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný 2) tak, že by dovolání mělo být
odmítnuto. Dle jeho názoru nejsou v daném případě vůbec dány podmínky pro
zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění. K dovolání žalobkyně se vyjádřil také žalovaný 3), který odkázal na své
dovolání. Dále uvedl, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 není na
projednávanou věc aplikovatelný, neboť žalobkyně v podané žalobě nedefinovala
dostatečně žádný ze svých nároků, nemohlo tak dojít ke stavení promlčecí doby. Ve vztahu k posouzení aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o
nákladech řízení pak poukázal na uplatňování nároků žalobkyní v záměrně
nadsazené výši s cílem maximalizovat přiznané náklady. K dovolání žalovaných 1) a 3) se žalobci vyjádřili tak, že je považují za
nedůvodná a navrhují jejich odmítnutí. V případě dlužnické pasivní solidarity
je požadováno celé plnění po každém z dlužníků, jestliže tedy žalobci
požadovali plnění po žalovaných společně a nerozdílně, nerozhodl odvolací soud
nad rámec podané žaloby. Zjištění okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobkyně
je pak otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu. V ostatním
odkázali na dovolání podané žalobkyní. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podaná dovolání a
shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným pro řešení otázky promlčení
části nároku uplatněného změnou (rozšířením) žaloby po uplynutí promlčecí doby,
která sice již byla dovolacím soudem opakovaně řešena, avšak žalobkyně se
domáhá přehodnocení této judikatury s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne
22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13. Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, jenž nároky na bolestné a
náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu uplatněném rozšířením
žaloby, které bylo reakcí na podaný znalecký posudek, posoudil jako promlčené.
Žalobkyně uplatnila v žalobě mimo jiné nárok na bolestné ve výši 195.360 Kč a
na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 401.400 Kč. Žalobkyně má
za to, že jestliže uplatnila základ nároků včas, nemohlo dojít k jejich
promlčení v rozsahu uplatněném rozšířením žaloby. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce
2 tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li o škodu na zdraví. Podle § 112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Jestliže ve stanovené promlčecí době je právo uplatněno žalobou u soudu, běh
promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba k soudu podána, a to pouze v tom
rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Uplatněním nároku u soudu nedochází ke
stavení promlčecí doby i z hlediska budoucího rozšíření žaloby. Je-li uplatněna
pouze část pohledávky, promlčecí doba se staví pouze ohledně této části a je-li
následně žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74,
uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí IV, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR v roce 1986, str. 774, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod
číslem 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006). Výše uvedený závěr je plně aplikovatelný taktéž na stavení promlčecí doby u
nároku na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Ke stavení běhu
promlčecí doby u zmíněných nároků dochází pouze v té výši, v jaké byl nárok
včas proti žalovanému uplatněn u soudu (ve vztahu k nároku na odškodnění
bolesti nebo ztížení společenského uplatnění srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1868,
rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, uveřejněný v Souboru pod
C 9402, rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, uveřejněný v
Souboru pod C 9404, rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010,
uveřejněný v Souboru pod C 11106, nebo rozsudek ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25
Cdo 3196/2010, uveřejněný v Souboru pod C 13062). Shrnuto, ustálená soudní praxe i právní doktrína (srov. např. Švestka, J. in
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1
až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, str. 623) zastávají
názor, že v tom rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu
subjektivní promlčecí doby, nelze nárok v rozsahu rozšíření při současném
vznesení námitky promlčení přiznat. Nároky na bolestné a ztížení společenského
uplatnění nejsou v tomto ohledu výjimkou. Dovolatelé (žalobci) mají za to, že k odlišnému závěru dospěl Ústavní soud v
nálezu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13. V citované věci posuzoval Ústavní soud situaci, kdy žalobkyně uplatnila žalobou
mimo jiné částku 500.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění jako
částku předběžnou a vyhradila si provedení bližší specifikace žalované částky v
dalším průběhu řízení. Zároveň navrhla, aby jí bylo přiznáno mimořádné zvýšení
bodového ohodnocení. K dalšímu rozšíření žaloby na základě v řízení provedených
znaleckých posudků však došlo až po uplynutí promlčecí doby. Ústavní soud
vyslovil názor, že nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, na rozdíl od nároku na náhradu za ztížení
společenského uplatnění (v jeho základní výměře), je zcela na úvaze soudu a
soud může tedy i bez návrhu dojít k závěru o existenci podmínek pro zvýšení
odškodnění. Ve vztahu k jím projednávanému případu dovodil, že v žalobě
vyčíslená základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění spolu s
požadavkem na její případné mimořádné zvýšení je dostačující, když veškerá
další podání a vypracované znalecké posudky je nutno považovat za podklady pro
specifikaci žalovaných nároků, nikoli za podání, která by z hlediska procesního
podléhala promlčení, a to zejména za situace, kdy soud prvního stupně již vůči
základní částce provedl diskreci (tj. zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění žalobci přiznal). Uzavřel, že soudu nic nebrání přiznat mimořádné
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nad rámec žalobou
uplatněného nároku ve výši, jakou odůvodňuje způsobená škoda na zdraví. V první řadě je třeba konstatovat, že nyní projednávaný případ není zcela
obdobný případu řešenému citovaným nálezem, a již proto na něj nejsou závěry
Ústavního soudu aplikovatelné a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby se odchýlil
od své shora citované ustálené judikatury. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit
něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo
možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý
způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V civilním řízení sporném je soud vázán návrhem žalobce. Vázanost se vztahuje i
na kvantitativní stránku návrhu. I v trestním (adhezním) řízení je soud při
rozhodování o nároku na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v
penězích vázán návrhem poškozeného potud, že mu nemůže přiznat náhradu ve
větším rozsahu, než jak poškozený požadoval (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
řád. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2833 a 2848; shodně č. II/1962 s. 40 a č. 35/1980-II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část
trestní).
Soud v občanském soudním řízení nemůže, aniž byly splněny podmínky
ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., přiznat žalobci více, než požadoval v
žalobním petitu, neboť jinak by porušil právo účastníků řízení na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu rovnosti
účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze
dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, nebo ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS
2780/08, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Nároky ze škody na zdraví jsou uplatňovány v civilním řízení sporném, v němž je
soud zásadně vázán žalobním návrhem. Z žádného ustanovení platného práva nelze
dovodit, že by se při rozhodování o náhradě škody na zdraví v civilním řízení
měla uplatnit obecná pravidla či principy nesporného řízení. Zároveň v soudní
praxi nikdy nebylo pochyb – navzdory formulaci § 7 odst. 3 vyhlášky –, že se
nejedná o případ (výjimku), kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky. Bez opory v právním řádu pak nelze vytvářet
autonomní procesní pravidla jen pro spory ze škody na zdraví, tím méně pro
některé dílčí nároky na náhradu takové škody. Takový postup by byl nepřípustným
zásahem do právní jistoty a rovnosti subjektů práva (dle čl. 2 odst. 3 Ústavy
České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc
uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon). Závěr o existenci podmínek podle § 7 odst. 3 vyhlášky je sice na úvaze soudu a
soud může k takovému závěru dojít i bez návrhu. Z účelu ani dikce předmětného
ustanovení („může soud…přiměřeně zvýšit“) však nelze dovodit, že mají být
prolomeny základní zásady sporného řízení. Soud tedy není povinen z vlastní
iniciativy zjišťovat (ve smyslu vyšetřovací zásady) okolnosti odůvodňující
závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nýbrž
musí dodržovat pravidla zjišťování skutkového stavu platná pro sporné řízení. Zároveň je soud vždy vázán návrhem žalobce v tom směru, že je omezen maximální
výší částky uplatňované žalobcem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Při uplatňování nároků ze škody na zdraví dochází, jako ostatně při uplatňování
jakéhokoli práva vůbec, k vzájemné kolizi s právy jinými. V případě promlčení
nároku v jedné jeho části nelze poměřovat výši zbylého (přiznaného a
nepromlčeného) odškodnění hlediskem přiměřenosti a náhradu poté pro její
nepřiměřenost navyšovat bez ohledu na promlčení. Takový postup ve svém důsledku
popírá smysl institutu promlčení (tj. stimulovat věřitele k včasnému vykonání
subjektivních práv a zároveň zabránit příliš dlouhé nejistotě dlužníka, zda a v
jakém rozsahu věřitel právo vykoná).
V kontextu posuzované právní otázky je zjevné, že na jedné straně stojí právo
poškozeného na ochranu jeho zdraví, projevující se požadavkem na spravedlivé
(přiměřené) odškodnění jeho škody na zdraví, na straně druhé pak proti tomu
stojí požadavek právní jistoty, konkrétně legitimní očekávání škůdce, že právo
proti němu bude uplatněno v příslušné promlčecí době a způsobem a podle
pravidel stanovených zákonem (civilní řízení sporné), jakož i že orgán veřejné
moci (soud) bude postupovat podle daných zákonných pravidel, především, že
dodrží požadavek rovnosti účastníků (k řešení konfliktu základních práv či
principů viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS
4/94). Dosavadní ustálený výklad soudní praxe právo poškozeného na přiměřené
odškodnění nevylučuje ani v nepřípustné míře neomezuje. Platný právní řád
stanoví za účelem účinné ochrany poškozeného k uplatnění jeho nároku na náhradu
škody na zdraví toliko subjektivní dvouletou promlčecí dobu. Objektivní
promlčecí doba se neuplatní (§ 106 odst. 1, 2 obč. zák.). Poškozený je v řízení
o náhradu škody (újmy) na zdraví zároveň osvobozen od soudního poplatku [§ 11
odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Na rozhodování
o nákladech řízení pak v případě nároků na bolestné a ztížení společenského
uplatnění dopadá ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. V souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří
bdělým) je především na vlastním přičinění subjektů právních vztahů, aby sami
chránili svá práva [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (bod 81), ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 1944/15 (bod 27) a
jiné]. Při uvážení dané zásady se nejeví jako výrazně nepřiměřený a nepřípustně
omezující práva poškozeného požadavek, aby poškozený od okamžiku, kdy
prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá,
uplatnil svůj nárok u soudu ve dvouleté promlčecí době včetně uvedení konkrétní
částky, kterou požaduje. Bez ohledu na nutnost jisté objektivizace škody na
zdraví, je tato škoda z povahy věci nemajetkovou újmou subjektivní povahy,
která zvláště z hlediska mimořádného zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky závisí
na konkrétních okolnostech ve sféře poškozeného, tedy právě poškozený musí
vědět a v žalobě také vylíčit, jak konkrétní újmu pociťuje, potažmo jakou
částku považuje za přiměřenou k jejímu odškodnění a proč. V daných souvislostech je otázkou, zda má seznámení se poškozeného se znaleckým
posudkem vliv na běh promlčecí doby, případně zda okolnost, že žalobce
nedisponuje odborným lékařským ohodnocením utrpěné újmy je důvodem pro jiný
(odlišný) počátek běhu promlčecí doby. Ač se v případě škody na zdraví uplatní
pouze promlčecí doba subjektivní, nelze počátek jejího běhu činit závislým na
nahodilých skutečnostech ležících ve sféře poškozeného, tj. zda a kdy si
poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější
procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v
soudním řízení prokázat (srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn.
25 Cdo 676/2007). V takovém případě by proti smyslu institutu
promlčení nemohlo k promlčení nároku před samotným zahájením soudního řízení
nikdy dojít. Skutečnost, kdy bylo provedeno bodové ohodnocení lékařem, tak nemá
na běh subjektivní promlčecí doby vliv. To platí i pro případ, kdy dojde k
provedení nového a pro poškozeného příznivějšího znaleckého posudku během
řízení. Výklad vychylující pravidla sporného řízení ve prospěch či v neprospěch jedné
strany sporu je porušením rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), potažmo
práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). I ve sporech plynoucích
ze způsobené škody na zdraví existují vždy dvě strany, které mají zcela totožné
právo na spravedlivý proces. Stejně tak je třeba ctít legitimní očekávání obou
procesních stran. Nelze zdůrazňovat jen právo žalobce na spravedlivé
odškodnění, je třeba rovněž chránit právo žalovaného, aby celý nárok na náhradu
škody byl proti němu uplatněn v promlčecí době. Žalovaný musí mít jistotu, že
uplatní-li proti němu žalobce v promlčecí době určitou částku, že mu nebude
uloženo zaplatit žalobci částku (podstatně) vyšší. Za situace dlouhodobě
ustáleného výkladu soudní praxe i převažujících názorů právní teorie měli
žalovaní legitimní očekávání, že se soud přidrží těchto názorů, a na žalobcích
bylo možno spravedlivě požadovat, aby tato pravidla při uplatňování svých
nároků respektovali (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 635/09). Postup, jímž by soud nahrazoval procesní aktivitu jedné z proti sobě stojících
stran a rozhodoval nad rámec podaného návrhu bez opory v právním předpise, není
přípustný. Soudy jako orgány veřejné moci musí v právním státě bez výjimky
respektovat meze uplatňování své moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2
Listiny). Při uvážení důležitosti výše uvedených principů (dělba moci, legitimní
očekávání, uplatňování veřejné moci pouze v mezích zákona, rovnost účastníků,
právo na spravedlivý proces, právní jistota, účel institutu promlčení) a
zohlednění míry omezení práv poškozeného dosavadním výkladem, nelze mít
dosavadní ustálený výklad soudní praxe za rozporný s ústavním pořádkem. Odvolací soud tedy v projednávané věci posoudil otázku stavení promlčecí doby v
souladu s dlouhodobou konstantní rozhodovací praxí, od níž dovolací soud
neshledal důvod se odchýlit, naopak výše uvedené důvody jej vedou k
přesvědčení, že tuto praxi je nutno i nadále respektovat. Dovolací soud je si vědom obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu
čl. 89 odst. 2 Ústavy, avšak zároveň má odpovědnost za jednotný a pokud možno
stabilní výklad podústavního práva při současném respektování základních,
ústavně chráněných principů a hodnot. Za stavu, kdy je názor vyslovený v nálezu
sp. zn. I.
ÚS 3367/13 ojedinělým názorem jednoho senátu Ústavního soudu a mohl
by mít ve svém důsledku závažný dopad do některých ústavních práv subjektů
práva (jak je rozvedeno výše), přičemž tyto jeho důsledky nebyly, alespoň jak
se jeví z odůvodnění citovaného nálezu, dostatečně uváženy, dovolací soud
setrval na ustálených závěrech přijatých dosavadní soudní praxí, které považuje
za správné, a je přesvědčen, že předložil dostatečnou argumentaci založenou na
objektivně ospravedlnitelných racionálních důvodech, jež mu umožňují odchýlit
se od závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze
dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti potvrzujícím výrokům
V a VI rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Dovolání žalovaných 1) a 3) pro řešení otázky posouzení předpokladů mimořádného
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a přiměřenosti takového
zvýšení nejsou v tomto rozsahu přípustná. Jelikož § 7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou
umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě
„přiměřené“, přísluší dovolacímu soudu zasáhnout do úvahy nalézacích soudů
pouze tehdy, pokud je tato úvaha zjevně nepřiměřená, neúplná či vnitřně logicky
rozporná (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007,
nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (jehož správnost dovolací soud není
oprávněn zkoumat), nelze v daném případě považovat úvahu odvolacího soudu o
existenci okolností svědčících pro mimořádné zvýšení základního ohodnocení
ztížení společenského uplatnění za zjevně nepřiměřenou, neúplnou či vnitřně
logicky rozpornou. Přiznané odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši
592.200 Kč odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení
životního uplatnění poškozené a nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů
v obdobných případech pohybuje (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010). Pro posouzení přiměřenosti odškodnění je
rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány
imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a
přiměřenost finální částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví
pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života. Ani z tohoto hlediska nelze
přiznané odškodnění považovat za přemrštěné. Výše odškodnění neodvisí od
případné povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení.
Pokud je namítáno nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění
nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, směřují tyto
námitky ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů
soudem, tedy nepředstavují jediný možný dovolací důvod způsobilý založit
přípustnost dovolání – nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud při posuzování uvedených otázek respektoval konstantní
judikaturu dovolacího soudu v tom směru, že v případě nároku na odškodnění
bolesti se poškozený dozví o škodě v době, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a
lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti [viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněné v Souboru pod C
5789]. Nelze přisvědčit interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, uveřejněného v Souboru pod C 9015, v tom
smyslu, že rozhodující je okamžik vzniku bolesti. Takový závěr z uvedeného
rozhodnutí neplyne. Naopak i v tomto rozhodnutí byl vysloven názor, že
rozhodující z hlediska promlčení je okamžik ustálení zdravotního stavu
poškozeného, avšak ustálení zdravotního stavu ve vztahu ke konkrétnímu
poškození zdraví, ve spojitosti s nímž bolesti vznikly. Stejně tak v případě
ztížení společenského uplatnění vycházel odvolací soud z judikatorně ustáleného
závěru, že se poškozený dozví o škodě tehdy, kdy se jeho zdravotní stav po
úrazu ustálí natolik, že je možné posoudit, jaké nepříznivé důsledky má
zhoršený zdravotní stav pro život poškozeného, a lze tedy objektivně provést
bodové ohodnocení jeho ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod
číslem 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne
13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný v Souboru pod C 569). Je
nutné dále zdůraznit, že odvolací soud nevycházel z obecného závěru, že k
ustálení zdravotního stavu dochází jeden rok po úrazu, jak namítají žalovaní 1)
a 3), nýbrž uvedeným argumentem pouze podpořil svůj konkrétní skutkový závěr
opírající se o provedené dokazování. Jestliže odvolací soud posoudil uvedené
právní otázky v souladu s konstantní judikaturou, nelze jeho závěr o okamžiku
ustálení zdravotního stavu, jakožto závěr skutkový vyplývající z hodnocení
důkazů, dovoláním úspěšně napadnout. Další námitkou žalovaných 1) a 3) je překročení žalobního návrhu a porušení
dispoziční zásady. Ačkoliv bylo žalobou požadováno solidární plnění všech
žalovaných, soud bez dispozičního úkonu žalobců rozhodl tak, že žalovaní 1) a
3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v
rozsahu plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) pak zaniká v
rozsahu jeho plnění povinnost žalovaných 1) a 3). Vázanost soudu návrhem v civilním soudním řízení znamená, že soud až na zákonem
stanovené výjimky nemůže přiznat více nebo něco jiného, než žalobce požaduje (§
153 odst. 2 o. s. ř.). Soud však není vázán právní kvalifikací žalobou
skutkově vymezeného nároku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v Souboru pod C 962), ani doslovnou
formulací žalobního petitu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v Souboru pod C 2375). V daném případě soud žalobní návrh nepřekročil. Obecně platí, že jestliže se
žalobce domáhá solidárního plnění po více žalovaných, požaduje po každém z nich
celou žalovanou částku. Z logiky věci tedy odvolací soud svým výrokem
nepřekročil návrh, neboť nepřiznal ani více, ani něco jiného, než bylo po
každém z žalovaných požadováno. Dlužnická solidarita mezi žalovanými 1) a 3) jako škůdci na jedné straně a
žalovaným 2) jako pojistitelem na straně druhé postrádá hmotněprávní oporu,
proto soud, aniž byl vázán právním názorem žalobců o solidaritě všech
žalovaných, správně rozhodl způsobem vyplývajícím z hmotného práva tak, že
plněním jednoho ze škůdců zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost pojistitele a
naopak (tzv. nepravá solidarita). Ostatně obdobný závěr vyslovil dovolací soud
již v minulosti ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010,
uveřejněném pod číslem 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v tomto
případě byli žalovanými dlužník a ručitel). Odvolací soud tedy otázku vázanosti soudu žalobním návrhem ve vztahu k plnění
peněžitého závazku více žalovanými posoudil v souladu s dosavadní judikaturou
dovolacího soudu. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaných 1) a 3) částečně pro
nepřípustnost odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Při rozhodování o nákladech řízení je nutné zohlednit povahu jednotlivých
složek práva na náhradu škody jako samostatných dílčích nároků odvíjejících se
od odlišného skutkového základu. Určení výše nároku na náhradu za bolest a za
ztížení společenského uplatnění je závislé na znaleckém posudku, případně úvaze
soudu, kdežto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je zpravidla objektivně
určitelný porovnáním dosavadního výdělku před úrazem a po něm. Uvedená
rozdílnost má za následek dvojí režim rozhodování o náhradě nákladů řízení při
částečném neúspěchu nebo při stanovení nižší náhrady za bolest a ztížení
společenského uplatnění než byla požadována (pokud nespočívá neúspěch přímo v
základu nároku). Pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, bude se
nárok na náhradu nákladů řízení řídit ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., pokud
jde o nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, řídí se
nárok na náhradu nákladů řízení ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněný
pod číslem 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li předmětem
civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z
prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 142 o. s. ř.
zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran
jejího příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn.
I. ÚS 2717/08, N 175/58 SbNU 529). Odvolací soud uvedené zásady rozhodování o
nákladech řízení nerespektoval, námitky vznášené dovolateli proti výrokům o
nákladech řízení jsou tudíž důvodné.
V rozsahu, v němž dovolání žalobkyně a žalovaných 1) a 3) směřují proti
nákladovým výrokům, jsou důvodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o
nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu