25 Cdo 2222/2002

25 Cdo 2222/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní

věci žalobců a) V. Š., b) J. P. a c) P. P., všech zastoupených advokátem, proti

žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská

15, o zaplacení 1.243.410,- Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn.

4 C 403/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 8. února 2002, č. j. 18 Co 26/2002 - 260, takto :

I. Dovolání se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobci se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit

každému z nich částku 414.470,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody

způsobené jim „nezákonným postupem“ bývalého čsl. státu - MNV v K., který na

žalobce v rozporu s tehdy platnými předpisy převedl kupní smlouvou ze dne 7. 9.

1977 dům čp. 128 na stav. parc. č. 176 a garáž na stav. parc. č. 192 v obci a

kat. území K. V roce 1991 uplatnil syn původního majitele jako oprávněná osoba

podle zák. č. 87/1991 Sb. nárok na uzavření dohody o vydání těchto nemovitostí,

včetně uvedených pozemků a louky par. č. 173/3 (k nimž žalobcům bylo zřízeno

právo osobního užívání), jemuž bylo ohledně jejich tří ideálních čtvrtin

vyhověno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 7. 1996,

č. j. 6 C 268/92 - 232, potvrzeným (ve vztahu k jeho právním nástupcům)

rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 1999, č. j. 18 Co

594/96 - 260; dovolání žalobců bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9.

2000, sp. zn. 28 Cdo 2391/99, zamítnuto. V této věci dospěly soudy všech tří

stupňů k závěru, že žalobci předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy

platnou vyhláškou č. 156/1975 Sb., o hospodaření s národním majetkem, neboť dům

čp. 128 nebyl domem rodinným, nýbrž provozním objektem. Vzhledem k tomu, že

žalobci mají vůči státu pouze právo na vrácení 3/4 kupní ceny, tj. částky

57.000,- Kč, a ve vztahu k restituentům na zaplacení náhrady za zhodnocení

nemovitostí ve výši 97.972,50 Kč, vznikla jim v souvislosti s vydáním 3/4

předmětných nemovitostí škoda ve výši 1.243.410,- Kč, když jejich „obvyklá

cena“ činí podle znaleckého posudku 1.864.510,- Kč.

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 22. 10. 2001, č. j. 4 C

403/2001 - 18, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze

zjištění, že pravomocným rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 7. 1996, č. j. 6 C

268/92 - 232, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

30. 7. 1999, č. j. 19 Co 594/96 - 260, byla žalobcům jako osobám povinným podle

zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uložena povinnost uzavřít s

osobou oprávněnou – J. V., resp. v odvolacím řízení jeho dědici K. V. – B. a N. J. Ch. V. - dohodu o vydání ideálních podílů nemovitosti - domu čp. 128 se st. parc. č. 176, garáže se st. parc. č. 192 a louky p. č. 173/3 v obci a kat. území K. - a to žalobkyni ad a) jejich jednu ideální čtvrtinu a žalobcům ad b)

a c) společně další jednu ideální polovinu; ohledně další ideální čtvrtiny soud

žalobu zamítl. Dovolání žalobců bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze

dne 26. 9. 2000, č. j. 28 Cdo 2391/99 - 287. Uplatněnému restitučnímu nároku

osob oprávněných bylo v této věci vyhověno z toho důvodu, že žalobci nabyli

předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 7. 9. 1977 uzavřené s

bývalým čsl. státem - MNV v K. v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to § 15

odst. 5 písm. f) vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, neboť dům

koupili jako rodinný, ačkoliv se jednalo o budovu provozní, jejímuž prodeji

bránilo uvedené ustanovení cit. vyhlášky. Nemovitost původně vlastnil právní

předchůdce osob oprávněných J. V., jemuž byl odsuzujícím rozsudkem Státního

soudu v Praze z 18. 10. 1952, sp. zn. 5 Ts 72/52, uložen mimo jiné trest

propadnutí majetku. Usnesením Městského soudu v Praze 10. 12. 1990, sp. zn. Rt

782/90, byl jmenovaný podle zák. č. 119/1990 Sb. rehabilitován, trestní stíhání

bylo zastaveno a současně soud zrušil vyslovený trest propadnutí majetku. Dále

bylo zjištěno, že dopisem ze dne 2. 7. 2001 žalobci uplatnili u Ministerstva

financí ČR nárok na náhradu škody způsobené jim nesprávným úředním postupem

orgánu státu (každý z nich ve výši 414.470,- Kč), kterému nebylo vyhověno s

odůvodněním, že ministerstvo je podle zák. č. 87/1991 Sb. oprávněno jen ke

vrácení kupní ceny. Soud prvního stupně posuzoval uplatněný nárok žalobců na

náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou

rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dovodil, že

uzavřením kupní smlouvy ze dne 7. 9. 1977 o prodeji předmětných nemovitostí

žalobcům sice došlo k porušení ust. § 15 odst. 5 písm. f) tehdy platné vyhlášky

č. 156/1975 Sb. „zakazující“ převod těchto nemovitostí, když dům č. 128 byl

mylně považován za dům rodinný, ačkoliv se jednalo o budovu provozní, a šlo

tedy o postup nezákonný, resp. ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. nesprávný, však

nejednalo se o postup úřední, neboť stát byl při prodeji nemovitosti účastníkem

občanskoprávního vztahu, a jeho orgány (MNV a ONV) nevystupovaly jako orgány

tzv. „vrchnostenské“, nýbrž jako orgány jednající jménem prodávajícího státu, a

současně jako správci národního majetku. Pro založení odpovědnosti státu za

škodu podle zákona č. 58/1969 Sb.

tudíž chybí jeden ze základních předpokladů,

a to, „aby se jednalo o postup úřední“. Kromě toho žalobcům nemohla vzniknout

ani žádná škoda, neboť rozhodnutím soudu o zrušení trestu propadnutí majetku se

ex tunc obnovilo vlastnictví původního vlastníka k předmětným nemovitostem, a

zák. č. 87/1991 Sb. stanovil jen postup při uplatnění nároku oprávněných osob

na vydání majetku (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS

117/93). Stav, který ohledně kupní ceny zaplacené žalobci a jejich investic do

nemovitosti v důsledku rehabilitačního rozhodnutí o zrušení trestu propadnutí

majetku nastal, je podle názoru soudu spíše obdobný bezdůvodnému obohacení (§

451 a násl. obč. zák.). Právo na vrácení kupní ceny a na náhradu za zhodnocení

nemovitosti ovšem upravuje zák. č. 87/1991 Sb., který je ve vztahu k obecným

občanskoprávním předpisům zákonem speciálním. Ze všech těchto důvodů dospěl

okresní soud k závěru, že uplatněný nárok žalobců na náhradu škody není

opodstatněný.

K odvolaní žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 2. 2002,

č. j. 18 Co 26/2002 - 37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobců na připuštění

dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a

ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že prodej

nemovitostí, které v době uzavření kupní smlouvy byly ve státním socialistickém

vlastnictví a ve správě MNV v K., nebyl postupem úředním, ale výkonem

vlastnického práva státu, neboť vůči žalobcům jako kupujícím byl ve stejném

právním postavení jako kterýkoli jiný prodávající. Na tomto závěru nemění nic

ani okolnost, že kupní smlouva vyžadovala ke své účinnosti podle tehdejších

předpisů (§ 16 vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku) souhlas

nadřízeného národního výboru, neboť ani tento orgán při schvalování smlouvy

nevykonával úřední činnost (tj. činnost vrchnostenskou), nýbrž postupoval jako

orgán povolaný k tomu podle předpisů o správě národního majetku. Jestliže tedy

nešlo o „činnost úřední“, nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za

škodu podle ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb. Úvahy okresního soudu o vztahu cit.

zákona k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, považoval

odvolací soud za nadbytečné, a proto se z hlediska námitek žalobců uplatněných

v odvolání nezabýval posouzením jejích správnosti.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z

ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle § 241a odst.

2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřují v posouzení,

„zda stát nese odpovědnost za nezákonnosti při hospodaření se státním majetkem

(a to podle kterékoli právní normy).“ Namítají, že soudy obou stupňů byly při

rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody vázány pouze skutkovými

tvrzeními uvedenými v žalobě, nikoliv však právním hodnocením věci, z čehož

dovozují, že pokud by byla dána odpovědnost žalované za škodu z jakéhokoliv

právního důvodu, mělo být žalobě vyhověno. Nesprávné právní posouzení věci

spočívá podle dovolatelů v závěru soudů obou stupňů, že „při nezákonném prodeji

státního majetku není dána odpovědnost státu za vzniklou škodu“. Dovolatelé

mají naopak za to, že odpovědnost státu je dána jak podle zákona č. 58/1969

Sb., tak podle obecné úpravy náhrady škody. Poukazují na to, že místní národní

výbory nebyly v pojetí socialistického právního řádu orgány obce, nýbrž orgány

státní moci a správy (čl. 86n odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.), takže

i nadřízený okresní národní výbor byl státním orgánem, který „vyjadřoval

mocenský princip“. Vzhledem k tomu, že správa národního majetku byla v

kompetenci těchto orgánů, lze v souladu s ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb.

dovodit, že škoda byla žalobcům způsobena orgánem státu při plnění úkolů státu.

Dále dovolatelé vyslovují názor, že i kdyby v daném případě nebyly splněny

předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle citovaného zákona, uplatnila by

se úprava o náhradě škody podle občanského zákoníku, neboť byly splněny všechny

předpoklady odpovědnosti, tj. vznik škody, spočívající „ve zmenšení majetku

žalobců o podíl, který museli vydat restituentům“, protiprávní jednání státu,

resp. jeho orgánu, který jim prodal nemovitosti v rozporu s právním řádem,

zavinění příslušných funkcionářů MNV a ONV, a příčinná souvislost mezi

protiprávním jednáním státu a vznikem škody, jež je dána tím, že kdyby nedošlo

k převodu nemovitostí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nemuseli by

žalobci část nemovitosti vydat a nezmenšil by se tak jejich majetek. Mají

rovněž za to, že odpovědnost státu za způsobenou škodu nevylučuje ani zákon č.

87/1991 Sb. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla

vrácena k dalšímu řízení. K podanému dovolání žalobci dále připojili jako jeho

součást podání nazvané „vyjádření k rozsudku Okresního soudu v Semilech, č. j.

4 C 403/2001 - 18“, v němž vyjádřili nesouhlas s rozhodnutími soudů obou

stupňů, která považují na nespravedlivá, a dále uvedli, že „pokud nebude jejich

situace dostatečně pochopena, budou nuceni vymáhat své právo případně i u

mezinárodního soudu“.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby

dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Poukázala na to, že žalobcům byla na

základě jejich žádosti podle § 11 zák. č. 87/1991 Sb. a § 16 zák. č. 231/1991

Sb. vrácena kupní cena domu a garáže (každému částka 18.311,50 Kč) a že vrácení

hodnoty práva osobního užívání pozemku brání ust. § 11 zákona č. 87/1991

Sb.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými

advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění

účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci částečně

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však opodstatněné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [písm. a], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle

ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-

li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z tohoto pohledu je v dané věci dovolání přípustné pro řešení otázky, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to, zda prodej nemovitosti

(z vlastnictví státu do vlastnictví občanů) je úředním postupem jakožto

zákonným předpokladem odpovědnosti státu za škodu.

Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.

s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného

právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,

případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stát

odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů

společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem

těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle

odstavce 1 se nelze zprostit.

Ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez

ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění

třech předpokladů : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinnou

souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici

nesprávného úředního postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však

vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou

s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k

porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu

nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek

NS ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní

judikatura 1/2000 pod pořadovým č. 4, příp. rozsudek NS ČR ze dne 29. 6. 1999,

sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný rovněž v časopise Soudní judikatura 1/2000

pod pořadovým č. 5). O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby,

které plní úkoly státního orgánu, pokud tento postup slouží výkonu státní moci.

Podmínkou aplikace ust. § 18 cit. zákona tedy je, že stát musí prostřednictvím

svých orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, č. 141/2001).

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou

při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně

zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád), který nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998, stát odpovídá za škodu

způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo

na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena

škoda.

Rovněž toto ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu za současného

splnění těchže předpokladů jako ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., tj.

nesprávného úředního postupu, vzniku škody a existence příčinné souvislosti

mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Pro založení odpovědnosti

státu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je nutné, aby škoda byla způsobena při

výkonu veřejné moci subjekty uvedenými v § 3 a 4 tohoto zákona.

V posuzované věci žalobci uplatnili nárok na náhradu škody proti státu, který

jako prodávající s nimi jako kupujícími uzavřel dne 7. 9. 1977 kupní smlouvu o

převodu předmětných nemovitostí, ačkoliv takový převod byl v rozporu s ust. §

15 odst. 5 písm. f) tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního

majetku. Z důvodu podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, tj. že žalobci nabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy,

jim pravomocným rozsudkem soudu byla uložena povinnost uzavřít s osobami

oprávněnými dohodu o vydání tří ideálních čtvrtin těchto nemovitostí.

Převody vlastnictví národního majetku upravovala vyhláška č.

156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vyhláška“), v ust. § 15 a

16. Podle § 15 odst. 1 vyhl. převody národního majetku do vlastnictví jiných

organizací než státních, k nimž dochází při obvyklém hospodaření (dodávkách

výrobků a provádění prací), se řídí ustanoveními hospodářského zákoníku a

prováděcích předpisů k nim. Podle odst. 2 tohoto ustanovení převody věcí

určených k osobní spotřebě do vlastnictví občanů se řídí občanským zákoníkem

(prodej v obchodě a poskytování jiných služeb socialistickými organizacemi),

popřípadě zvláštními předpisy (např. poskytování léků, školních potřeb žákům,

odprodej zemědělských výrobků pracovníkům státních organizací se zemědělskou

výrobou apod.). Jiné převody vlastnictví k věcem, které jsou národním majetkem,

jsou možné jen za podmínek a způsobem dále stanoveným. K účinnosti smlouvy o

převodu vlastnictví národního majetku do vlastnictví občanů bylo zapotřebí

schválení nadřízeného orgánu (§ 16 odst. 2 vyhl., § 47 odst. 1 obč. zák. ve

znění účinném v době uzavření kupní smlouvy).

Správa hmotného národního majetku byla podle úpravy obsažené v cit. vyhlášce

pojímána jako právní forma výkonu oprávnění, jež tvořila obsah vlastnického

práva státu, neboť státním organizacím, které s národním majetkem hospodařily,

nebylo přiznáno k tomuto majetku vlastnické právo, ale jen právo správy. Její

podstatou byl souhrn práv a povinností, které měly státní organizace

(hospodářské, rozpočtové) k té části národního majetku, která jí byla státem

svěřena k plnění úkolů.

Názor dovolatelů, že národní výbory byly v pojetí socialistického právního řádu

orgány státní moci a správy v krajích, okresech a obcích, že podle cit.

vyhlášky vykonávaly správu národního majetku, přičemž k jejich dispozičním

oprávněním náleželo i právo převodů vlastnictví národního majetku, je sice

správný, avšak s jejich dalšími námitkami uvedenými v dovolání se ztotožnit

nelze.

Je sice nepochybné, že byla-li mezi bývalým čsl. státem - MNV v K. jako

prodávajícím a žalobci jako kupujícími dne 7. 9. 1977 uzavřena kupní smlouva o

převodu předmětných nemovitostí, z nichž dům čp. 128 nebyl domem rodinným,

nýbrž provozní budovou, došlo tím k porušení ust. § 15 odst. 5 písm. f)

vyhlášky, avšak bývalý čsl. stát prostřednictvím MNV v K. nevystupoval při

uzavírání kupní smlouvy jako nositel veřejné (státní) moci při jejím

uplatňování, nýbrž jako vlastník, který se svým vlastnictvím disponoval v rámci

soukromoprávního vztahu. MNV v K. byl sice orgánem státní moci a správy,

pověřený ke správě národního majetku, při uzavírání kupní smlouvy ovšem jednal

jménem státu jako prodávajícího, a stát tudíž byl jedním z účastníků

dvoustranného právního úkonu (kupní smlouvy), jak správně dovodil odvolací

soud, přičemž tento převod vlastnictví národního majetku se řídil občanským

zákoníkem, jak výslovně stanovilo ust. § 15 odst. 2 vyhlášky. Ani nadřízený

ONV, který převod národního majetku do vlastnictví žalobců schválil,

nerozhodoval ve správním řízení, nýbrž postupoval podle ust. § 16 vyhlášky a

ust. § 47 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy.

Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci se nejednalo o úřední postup

orgánu státu je správný, neboť je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a

rovněž i s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, č. 141/2001. Odvolací

soud sice uplatněný nárok žalobců na náhradu škody posuzoval podle zák. č.

58/1969 Sb., ačkoliv vzhledem k době vzniku tvrzené škody se řídí zákonem č.

82/1998 Sb. (srov. ust. § 36 cit. zákona), avšak tato okolnost neměla na věcnou

správnost jeho rozhodnutí žádný vliv, neboť pro založení odpovědnosti státu za

škodu podle obou citovaných zákonů je nezbytné, aby příslušný státní orgán

vystupoval jako vykonavatel státní, resp. veřejné moci. O takovou situaci se

však v daném případě nejedná.

Z hlediska námitek dovolatelů týkajících se posouzení odpovědnosti žalované za

škodu podle občanského zákoníku není dovolání v dané věci podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť nejde o otázku zásadního právního významu. I

když se bývalý čsl. stát - MNV v K. při prodeji předmětné nemovitosti žalobcům

dopustil pochybení (nemovitost na ně kupní smlouvou převedl v rozporu s tehdy

platnou vyhláškou č. 157/1975 Sb.), nedošlo uzavřením této smlouvy na straně

žalobců k úbytku jejich majetkových hodnot, tj. ke vzniku škody (§ 420 obč.

zák.), neboť za poskytnutou kupní cenu získali do svého vlastnictví nemovitost.

Je tedy zřejmé, že odpovědnost státu za vznik tvrzené majetkové újmy nemůže být

podle § 420 obč. zák. založena, neboť k jejímu vzniku nedošlo následkem převodu

majetku na žalobce kupní smlouvou ze dne 7. 9. 1977.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu

podle § 241a odst. 2 písm. b) správný, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §

243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s

ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení

právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu