25 Cdo 2224/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce F. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu pro místní rozvoj, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 39 C 23/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2007, č.j. 13 Co 166/2007-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že předmětem řízení
(jak byl vymezen skutkovými tvrzeními žalobce po soudem připuštěné změně
žaloby) je nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež měla žalobci vzniknout
nesprávným úředním postupem Krajského úřadu P. k. při vyřizování stížností
žalobce na postup orgánů stavebního řízení z 8. 10. 2004 a z 5. 12. 2004;
předmětem řízení naopak nebyl postup při vyřizování stížnosti ze dne 29. 12.
2005, která byla podána až v průběhu soudního řízení. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl odvolací soud k závěru, že Krajský úřad P. k. se nedopustil
žádného pochybení, obě stížnosti vyřídil v zákonem stanovených lhůtách a
okolnost, že stížnosti nebyly vyřízeny dle žalobcových představ nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nepředstavuje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že soudy měly
zkoumat nesprávný úřední postup žalovaného v celém kontextu, tj. rovněž
nečinnost Krajského úřadu P. kraje ohledně všech jím podaných stížností včetně
stížnosti ze dne 29. 12. 2005. Pokud se soudy těmito stížnostmi nezabývaly a
nevyžádaly od správního orgánu celý správní spis věci se týkající, došlo dle
jeho názoru k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Žalobce poukázal též
na to, že správní řízení probíhalo po dlouhou dobu, tvořilo nedílný celek a
takto mělo být též posouzeno. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 10. 2007, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Podle § 243c odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část
první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje
odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí především s tím, že
soudy nezkoumaly úřední postup orgánu veřejné moci nad rámec žalobcových
tvrzení. V tomto směru však rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
procesními předpisy i ustálenou soudní praxí, dle níž je soud vázán žalobou
včetně skutkového vymezení předmětu řízení, tedy nemůže rozhodovat o jiném
skutku, než který mu žalobce k rozhodování v žalobě předestřel. Ani jinak
rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení právní otázky (výkladu či
aplikace hmotněprávní či procesněprávní normy), jehož správnost by byla
dovoláním zpochybněna a jež by mělo zásadní právní význam, tj. význam nejen pro
rozhodnutí této konkrétní věci, ale i pro rozhodování soudů ve věcech
obdobných. Ani námitka, že si soudy neopatřily pro rozhodování ve věci
potřebné podklady (spisy správních orgánů), zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí nezakládá, neboť směřuje především proti nedostatkům ve skutkových
zjištěních, jež z povahy věci (zásadní) právní význam mít nemohou.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích
námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce
neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu