25 Cdo 2232/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce J. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. H., o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 209/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004,
č. j. 14 Co 83/2004 - 55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004, č. j. 14 Co 83/2004 -
55, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím, kterou
mu měla způsobit žalovaná jako advokátka, s níž dne 16. 12. 1996 uzavřel
smlouvu o poskytování právní pomoci ve sporu proti ČS-Ž. p., a. s., P., o
neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že žalovaná při podání žaloby v řízení před Okresním
soudem v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 272/96 nejednala v souladu s občanským
soudním řádem a z tohoto důvodu byla žaloba pravomocným rozsudkem soudu
zamítnuta. Tímto jednáním mu žalovaná znemožnila uplatnit proti jeho bývalému
zaměstnavateli mzdové nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru podle §
61 zákoníku práce, čímž mu způsobila škodu ve formě ušlé náhrady mzdy za dobu 6
měsíců ve výši žalované částky, neboť podle platového výměru činila jeho
měsíční mzda částku 50.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, č. j. 24 C 209/2000 -
38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s 10 %
úrokem od 13. 10. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně z fotokopie spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 6 C
272/96, zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 11. 1997 byla zamítnuta
žaloba proti ČS – Ž. p., a. s., P. (dále jen „pojišťovna“) na určení, že
odvolání žalobce z funkce dne 24. 7. 1996 a rozvázání pracovního poměru
výpovědí s ním a s dalšími žalobci (vyjma žalobce Ing. M. P.), jsou neplatná. Z
tohoto rozsudku vyplývá, že výpovědní lhůta podle § 45 zákoníku práce žalobcům
skončila dne 31. 10. 1996 a neplatnost rozvázání pracovního poměru u soudu
mohli tudíž uplatnit nejpozději do 31. 12. 1996. Okresnímu soudu v Pardubicích
byla dne 30. 12. 1996 podána faxem žaloba a dne 3. 1. 1997 písemné podání,
předané k poštovní přepravě dne 31. 12. 1996, avšak vzhledem k tomu, že písemné
podání není originálem faxového podání, nebyla žaloba na určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru uplatněna včas a pracovní poměr žalobců skončil
výpovědí. Návrh na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce byl zamítnut z
důvodu, že nemá oporu v platném znění pracovněprávních předpisů. Z rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru s Ing. P. zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu
soudu k dalšímu řízení a jinak byl potvrzen, bylo dále zjištěno, že odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci (vyjma Ing. P.)
nedodrželi prekluzivní lhůtu podle § 64 zákoníku práce, protože nedoplnili
faxové podání žaloby podáním originálním. Ohledně Ing. P. krajský soud
nepovažoval za dostatečně prokázanou okolnost, zda mu před podáním výpovědi z
pracovního poměru byla pojišťovnou nabídnuta jiná vhodná práce, a vyslovil
názor, že pokud by tomu tak nebylo, byla by výpověď z důvodu nesplnění
hmotněprávní podmínky neplatná; soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto
směru dokazování doplnil. Dále bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 5. 6. 2000, č. j. 6 C 272/96 - 222, bylo řízení pro
zpětvzetí žaloby Ing. P. zastaveno, neboť mezi ním a pojišťovnou byla uzavřena
mimosoudní dohoda, na základě níž byl pracovní poměr ukončen dohodou s tím, že
mu byla vyplacena náhrada mzdy za dobu 6 měsíců (jak to vyplynulo z výpovědi
jmenovaného, který byl slyšen jako svědek). Soud prvního stupně v daném řízení
dovodil, že pojišťovna si byla vědoma nesplnění nabídkové povinnosti vůči
žalobci podle § 47 zákoníku práce, a kdyby ze strany žalované nedošlo k
porušení její povinnosti (§ 16 a násl. zákona o advokacii) tím, že způsobila
prekluzi práva žalobce, bylo by možné očekávat v jeho případě obdobné řešení
jako u Ing. P., nehledě na to, výpověď z pracovního poměru daná pojišťovnou
žalobci byla zjevně neplatná, protože nebyla dána jejím statutárním orgánem.
Z
těchto důvodů považoval soud žalobu na náhradu škody proti žalované za
opodstatněnou (§ 24 zákona o advokacii) a nepřisvědčil vznesené námitce
promlčení tohoto nároku, když vycházel z názoru, že až rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150, bylo
najisto postaveno, že žalovaná způsobila prekluzi nároku žalobce; protože tento
rozsudek nabyl právní moci dne 10. 12. 1999, byla žaloba doručená soudu dne 13. 10. 2000, podána před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 obč. zák.). Výši škody určil soud částkou 300.000,- Kč, když žalobce prokázal, že
jeho měsíční příjem činil 50.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2004, č. j. 14
Co 83/2004 - 55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a po doplnění řízení dalšími
důkazy (§ 213 o. s. ř.) dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody není
opodstatněná z důvodu promlčení nároku žalobce (§ 106 odst. 1 obč. zák.).
Městský soud z fotokopie protokolů o ústním jednání před Krajským soudem v
Hradci Králové (ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 20 Co 61/98) ze dne
13. 10. 1998 a ze dne 3. 12. 1998 zjistil, že při jednání v prosinci 1998 byl
žalobce osobně přítomen a byl zastoupen advokátem na základě plné moci ze dne
9. 4. 1998. Z výpovědi žalobce u odvolacího soudu bylo dále zjištěno, že v
průběhu řízení o neplatnost skončení pracovního poměru vypověděl žalované plnou
moc, což žalovaná potvrdila, a dále žalobce uvedl, že „po skončení jednání před
Okresním soudem v Pardubicích se sešel s kolegou Š. a zjistil, že oba v
důsledku chyby žalované prohráli spor“ a že „k žalované pozbyl důvěry, radil se
o tom s Dr. H., kterého potom pověřil zastupováním v odvolacím řízení, a před
tím (přede dnem 25. 5. 1998) z důvodu procesní chyby žalované plnou moc
vypověděl“. Na základě těchto zjištění vzal odvolací soud za prokázané, že
žalobce nejpozději v průběhu dubna 1998 se dozvěděl o důvodu zamítnutí jeho
žaloby ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích, a to pro prekluzi práva,
kterou způsobila žalovaná pozdním podáním žaloby k soudu; již v této době je
tedy prokázána vědomost žalobce o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Odvolací soud nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně, pokud počátek
běhu promlčecí doby stanovil ke dni právní moci rozhodnutí soudů o určení
neplatnosti skončení pracovního poměru žalobce u jeho zaměstnavatele, neboť
toto datum je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu
řízení, a s vědomostí poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Znalost
poškozeného o osobě škůdce se však váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na
jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá
(viz rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Jelikož lhůta pro uplatnění
nároku na náhradu škody ve formě ušlé náhrady mzdy proti žalované počala běžet
nejpozději dne 10. 4. 1998 (tj. den následující poté, kdy žalobce udělil plnou
moc k zastupování v pracovněprávním sporu advokátovi JUDr. H.) a žaloba byla u
soudu podána dne 13. 10. 2000, stalo se tak po uplynutí dvouleté promlčecí doby
(§ 106 obč. zák.); v důsledku vznesené námitky promlčení proto nebylo možno
žalobě vyhovět (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že žádným
z provedených důkazů nebylo prokázáno, že v dubnu 1998 měl vědomost o vzniklé
škodě a o tom, kdo mu ji způsobil, neboť z průběhu řízení před Okresním soudem
v Pardubicích, stejně jako z odůvodnění rozsudku tohoto soudu nemohl zjistit,
že jediným důvodem zamítnutí žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru byla prekluze práva zaviněná žalovanou, když soudem byla provedena řada
důkazů nevztahujících se k prekluzi. Z doplněné výpovědi žalobce pak nevyplývá,
že by v době, kdy vypověděl plnou moc žalované, věděl o tom, že žalovaná
způsobila prekluzi jeho nároku a že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v
Pardubicích již nemá význam. Pokud by žalovaná řádně hájila zájmy žalobce, bylo
její povinností vysvětlit mu, že jeho nárok prekludovala a že z tohoto důvodu
nebude odvolání úspěšné. Dále poukazuje na to, že výpověď žalované ani její
písemná podání neobsahují žádné tvrzení, že žalobce pravdivě a úplně
informovala o jeho právním postavení; naopak podáním odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně žalovaná potvrdila žalobci, že opožděné podání žaloby nemá
vliv na výsledek sporu. Vzhledem k tomu, že ani žalovaná nepovažovala nárok
žalobce do doby vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové za
prekludovaný, nemohl mít žalobce (který nemá právnické vzdělání) do té doby
vědomost o tom, že žalovaná mu porušením svých povinností způsobila škodu.
Považoval-li odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně za neúplná,
měl řízení doplnit provedením dalších důkazů, a to obsahem odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, sepsaným žalovanou, ze kterého vyplývá, že
žalovaná prekluzi nároku a tím i své pochybení vyvracela, a dále (vzhledem k
obsahu odvolání) též výpovědí žalované. Dále dovolatel uvedl, že za správný
považuje závěr soudu prvního stupně, který námitku promlčení nepovažoval za
důvodnou a jenž stanovil počátek běhu promlčecí doby na den vyhlášení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, neboť teprve tímto rozhodnutím bylo postaveno
najisto, že „žalovaná dopustila prekluzi nároku žalobce“. Navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání vyjádřila názor, že žalobci
nárok na náhradu mzdy nevznikl, neboť při jednání před Okresním soudem v
Pardubicích vypověděl, že „u zaměstnavatele pracovat nechce“, a kromě došlo k
promlčení jeho případného nároku, a to jak podle zákoníku práce (dne 1. 5.
2000), tak i podle občanského zákoníku (v dubnu 2000). Navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě
jej a zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že
nárok žalobce se promlčel v subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč.
zák., a dovolatel naopak považuje za správný názor soudu prvního stupně, že
teprve vyhlášením rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12.
1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150, bylo postaveno najisto, že žalovaná způsobila
prekluzi práva žalobce na určení neplatnosti skončení pracovního poměru u
zaměstnavatele.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák., jímž se řídí promlčení nároku klienta na náhradu
škody, kterou mu způsobil advokát v souvislosti s výkonem advokacie podle § 24
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, se právo na náhradu škody promlčí za dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Počátek objektivní a subjektivní doby je stanoven odlišně, co do svého počátku
i konce jsou obě doby na sobě nezávislé, a skončí-li běh jedné z nich, právo se
promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Počátek běhu objektivní promlčecí
doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tento
pojem (škodná událost) zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou
událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90).
Počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl
vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. To
předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom,
že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné
objektivně vyjádřit v penězích. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k
uplatnění práva na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen
předpokládaná vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou
byla škoda způsobena, ale i o tom, že vznikla majetková újma určitého rozsahu,
kterou je možné natolik objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby
poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, a dále vědomost o tom, kdo za ni
odpovídá (srov. R 38/1975 a Sborník rozhodnutí Nejvyššího soudu IV., str. 634).
Běh subjektivní promlčecí doby však nemůže započít dřív než běh objektivní
promlčecí doby, tj. dřív než škoda vznikla. Jinými slovy řečeno, objektivní
promlčecí doba může začít běžet až od okamžiku vzniku škody a nejdříve toho dne
může začít běžet i subjektivní promlčecí doba.
S názorem odvolacího soudu, že o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce
ve smyslu ust. § 106 odst. 1 obč. zák. dozvěděl nejpozději dne 10. 4. 1998 (tj.
den následující poté, kdy v pracovněprávním sporu v průběhu odvolacího řízení u
Krajského soudu v Hradci Králové udělil plnou moc k zastupování advokátovi
JUDr. H.) nelze souhlasit, neboť škoda - majetková újma, spočívající ve ztrátě
jeho nároku na náhradu mzdy - mohla žalobci vzniknout až okamžikem, kdy soudem
bylo závazně a nezměnitelně rozhodnuto, že v pracovněprávním sporu proti jeho
zaměstnavateli o neplatnost rozvázání pracovního poměru není úspěšný z důvodu
porušení povinnosti žalované jako advokátky řádně chránit a prosazovat práva a
oprávněné zájmy žalobce - jejího klienta (§ 16 zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii), tj. tím, že způsobila prekluzi práva žalobce. Tímto okamžikem je v
posuzované věci den, kdy nabyl právní moci (dne 10. 12. 1999) rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150,
jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 1997,
sp. zn. 6 C 272/96, o zamítnutí žaloby o neplatnost rozvázání pracovního
poměru, v němž se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v
důsledku nedoplnění podání obsahujícího návrh ve věci samé učiněného telefaxem
ze strany žalované originálním podáním, případně písemným podáním shodného
obsahu, ve lhůtě uvedené v ust. § 42 odst. 3 o. s. ř. došlo k prekluzi práva
žalobce (§ 64 zákoníku práce). Den právní moci rozsudku odvolacího soudu v
pracovněprávním sporu je okamžikem vzniku škody - za předpokladu, že by žalobce
v případě včasně podané žaloby byl v pracovněprávním sporu proti zaměstnavateli
úspěšný; nejdříve až dne 10. 12. 1999 tedy byly splněny předpoklady pro důvodné
podání žaloby na náhradu škody proti žalované, která v souvislosti s výkonem
advokacie porušila své povinnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že v posuzované
věci se okamžik případného vzniku škody neshoduje s okamžikem škodné události,
jíž je pochybení žalované, spočívající v nedodržení procesních předpisů, kdy
nejednala při podání žaloby v souladu s občanským soudním řádem, a toto
pochybení vedlo - za uvedeného předpokladu – ke vzniku škody žalobci (ke ztrátě
nároku proti jeho zaměstnavateli).
Případný není ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, neboť v něm byla řešena otázka počátku
běhu subjektivní promlčecí doby v řízení o nároku na náhradu škody způsobené
pachatelem trestného činu (přímým škůdcem), jenž byl za své jednání odsouzen
pravomocným trestním rozsudkem. V tomto rozhodnutí dospěl dovolací soud k
závěru, že je nesprávný názor odvolacího soudu, pokud počátek běhu subjektivní
promlčecí doby ztotožnil s datem právní moci rozsudku soudu v trestní věci a
nevycházel z prokázané vědomosti poškozené (případně pojišťovny, která
vstoupila podle § 813 odst. 1 obč. zák. do práv poškozené na náhradu škody) o
osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. O takový případ se však v dané věci
nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu
subjektivní promlčecí doby není správný a správné tudíž není ani jeho
rozhodnutí, že došlo k promlčení nároku žalobce na náhradu škody proti
žalované, uplatněnému podle § 24 zákona o advokacii, žalobou podanou u soudu
dne 13. 10. 2000 za stavu, kdy subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1
obč. zák. počala žalobci běžet dne 10. 12. 1999. Dovolací důvod, který vycházel
z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze -li dospět k závěru, že
rozsudek odvolacího soudu je správný, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu