25 Cdo 2250/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně J., spotřební družstvo H., zastoupené advokátkou, proti žalované Obci
M. P., zastoupené advokátkou, o zaplacení 119.552,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 545/96, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 15 Co 289/97 - 38,
I. Dovolání žalobkyně se z a m í t á.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.825,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokátky.
úrokem z prodlení od 7. 10. 1992 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 30. 7. 1990 uzavřel tehdejší MNV v M. P.
(dále jen „MNV“) se žalobkyní smlouvu podle § 164 hospodářského zákoníku o
výstavbě smíšené prodejny v akci „Z“ a o uspořádání vlastnických poměrů, podle
níž se MNV zavázal vybudovat prodejnu v obci M. P. a tuto následně převést na
žalobkyni, přičemž v rámci financování stavby se účastníci dohodli na tom, že
náklady na přípravnou a projektovou dokumentaci uhradí MNV a že žalobkyně
zprostředkuje její zpracování. Za vypracování projektu byla žalobkyni výrobním
družstvem T. B. dne 26. 10. 1990 vyfakturována částka 119.552,- Kč, kterou
žalobkyně zaplatila s tím, že představuje zálohu na kupní cenu prodejny. Dne 4.
5. 1992 uzavřel Obecní úřad v M. P. (dále je OÚ) se žalobkyní dohodu o zrušení
uvedené hospodářské smlouvy, podle níž smíšená prodejna zůstává ve vlastnictví
OÚ M. P. a žalobkyně se vzdává práva na převod vybudovaného objektu do svého
vlastnictví; účastníci dále prohlásili, že vůči sobě nemají žádné závazky a
pohledávky, jež by vyplývaly z cit. hospodářské smlouvy a žádné další závazky a
pohledávky spojené s výstavbou nemovitosti. Dále bylo zjištěno, že faktura ze
dne 23. 9. 1992 na částku 119.552,- Kč, kterou žalobkyně následně zaslala
žalované, nebyla zaplacena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřením
dohody o zrušení hospodářské smlouvy odpadl právní důvod, na jehož základě
žalobkyně poskytla ve prospěch žalované výše uvedené plnění, a na straně
žalované tak došlo na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. §
451 obč. zák., které je povinna vydat. Námitku promlčení nároku nepovažoval
okresní soud za důvodnou, neboť „dosud neuběhla tříletá promlčecí doba, jejíž
počátek je určen okamžikem, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že bezdůvodné
obohacení na straně žalované vzniklo, tedy okamžikem, kdy byla uzavřena dohoda
o zrušení hospodářské smlouvy“. Neakceptoval však názor žalobkyně, že ze zápisu
o projednání pohledávek ze dne 12. 5. 1993 (podepsaného za OÚ M. P. starostou
Ing. Z. a za žalobkyni Ing. B.) je možno dovodit písemné uznání dluhu, neboť
tato písemnost postrádá obsahové i formální náležitosti takového úkonu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2000, č. j. 15
Co 289/97 - 38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho názorem, že
právní vztah mezi účastníky se řídí ust. § 451 obč. zák. ve znění účinném od 1.
1. 1992, neboť ke vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení došlo dnem
zrušení předmětné hospodářské smlouvy. O obchodněprávní závazkový vztah se
nejedná z toho důvodu, že nejde o vztah mezi podnikateli (§ 261 odst. 1 obch.
zák.), ani o vztah mezi podnikatelem a samosprávnou územní jednotkou (§ 261
odst. 2 obch. zák.). Promlčení nároku je tedy v daném případě třeba posuzovat
podle ust. § 100 a násl. obč. zák., přičemž počátek a délka promlčecí doby se
řídí ust. § 107 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně krajský soud
dovodil, že dozvěděla-li se žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalované okamžikem, kdy došlo k dohodě stran o zrušení hospodářské smlouvy,
tedy nejpozději dne 5. 5. 1992, uplynula subjektivní promlčecí doba dnem 5. 5.
1994, z čehož je zřejmé, že ke dni zahájení řízení dne 15. 8. 1994 byl nárok
žalobkyně promlčen. S názorem žalobkyně, že zápis ze dne 12. 5. 1993 má povahu
uznání dluhu s následkem přerušení promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák.
se odvolací soud neztotožnil, neboť prohlášení žalované v tomto zápise
neobsahuje uznání právního důvodu sporné pohledávky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle
ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní
posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky
se řídí občanským a nikoliv obchodním zákoníkem, neboť byla-li smlouva ze dne
30. 7. 1990 uzavřena podle hospodářského zákoníku, řídí se obsah vzniklého
závazkového vztahu následně obchodním zákoníkem; stejně tak je třeba vycházet z
toho, že žalovaná měla postavení subjektu podle hospodářského zákoníku a nyní
je subjektem podle obchodního zákoníku. Správný tudíž není ani závěr krajského
soudu, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z
právního důvodu, který na základě dohody o zrušení hospodářské smlouvy odpadl,
je promlčen, neboť v daném případě běží podle obchodníku zákoníku čtyřletá
promlčecí doba, nehledě na to, že žalovaná zápisem ze dne 12. 5. 1993 svůj dluh
platně uznala (§ 323 obch. zák.), v důsledku čehož by se nárok žalobkyně
promlčel v desetileté promlčecí době. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. §
240 odst.1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., je přípustné podle § 238
odst. 1 písm.a/ o.s.ř. a opírá se i o přípustný dovolací důvod ve smyslu ust. §
241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242
o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že
nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se řídí občanským zákoníkem
(ve znění účinném od 1. 1. 1992) a že došlo k promlčení tohoto nároku v
subjektivní promlčecí době uvedené v ust. § 107 odst. 1 obč. zák.
V dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně - aniž se k tomu
hospodářskou smlouvou ze dne 30. 7. 1990 zavázala - zaplatila výrobnímu
družstvu T. B. na základě faktury ze dne 26. 10. 1990 za vypracování přípravné
a projektové dokumentace na výstavbu smíšené prodejny v akci „Z“ částku
119.552,- Kč na budoucí závazek žalobkyně zaplatit žalované kupní cenu této
prodejny, která měla být podle cit. smlouvy převedena do jejího vlastnictví, a
že dne 4. 5. 1992 uzavřel OÚ M. P. se žalobkyní dohodu o zrušení uvedené
hospodářské smlouvy, podle níž smíšená prodejna zůstává ve vlastnictví OÚ M. P.
a žalobkyně se vzdává práva na převod vybudovaného objektu do svého
vlastnictví. Je tedy zřejmé, že okamžikem, kdy byla zrušena smlouva o budoucím
převodu předmětné prodejny, odpadl právní důvod plnění poskytnutého žalobkyní
(§ 451 odst. 2 obč. zák.) a záloha na plnění podle kupní smlouvy, která se
neuskutečnila, se tímto okamžikem stala bezdůvodným obohacením.
Žalobkyně v dovolání nezpochybňuje právní názor krajského soudu, že vztah mezi
účastníky je vztahem z bezdůvodného obohacení; nesouhlasí však s aplikací
občanského zákoníku na daný právní vztah, neboť má za to, že jde o vztah - s
ohledem na jeho obsah i subjekty - obchodněprávní a že obchodní zákoník je
třeba aplikovat i na promlčení uplatněného nároku. Pro posouzení věci je tedy
rozhodující otázka, kterým právním předpisem se v daném případě promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení řídí.
Podle ust. § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním
související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v
odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit
podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je
řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-
li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době uzavření
dohody o zrušení hospodářské smlouvy) tato část zákona upravuje závazkové
vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke
všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odstavce 2
věta první tohoto ustanovení se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy
mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že oba účastníci daného právního vztahu
mají postavení subjektů podle obchodního zákoníku, neboť není pochyb o tom, že
žalobkyně je podnikatelkou, že žalovaná obec je samosprávnou územní jednotkou a
že k poskytnutí plnění ve vztahu mezi účastníky došlo v souvislosti s jejich
podnikatelskou činností týkající se zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst.
2 věta první obch. zák.); s dalšími námitkami uplatněnými v dovolání se však
ztotožnit nelze.
Úprava bezdůvodného obohacení je v občanském zákoníku zakotvena jako úprava
kompexní pro občanskoprávní i obchodní závazkové vztahy; obchodní zákoník,
který je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis),
úpravu promlčení práv z bezdůvodného obohacení neobsahuje. Ustanovení § 394
odst. 1 a 2 obch. zák. se týkají počátku běhu promlčecí doby u práv při
odstoupení od smlouvy a při neplatnosti smlouvy, avšak vždy jde o smlouvy
upravené v hlavě II., části třetí obchodního zákoníku. Použití tohoto
ustanovení tedy vylučuje již sama skutečnost, že vztah z bezdůvodného
obohacení, který mezi účastníky vznikl z právního důvodu, který odpadl, není
právním vztahem založeným smlouvou, natož smlouvou upravenou v hlavě II., části
třetí obchodního zákoníku.
Neobsahuje-li tedy obchodní zákoník žádné zvláštní ustanovení o promlčení práv
z bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl, je
uplatněný nárok žalobkyně - a to i za stavu, kdy stranami tohoto vztahu je na
jedné straně podnikatel a na straně druhé samosprávná územní jednotka a kdy
došlo k plnění v souvislosti se zabezpečováním veřejných potřeb (§ 261 odst. 2
věta první obch. zák.) - třeba posuzovat podle ust. § 107 obč. zák. Shodný
právní názor zaujal Nejvyšší soud ČR též v rozsudku ze dne 28. 3. 2000, sp.zn.
32 Cdo 1811/99, uveřejněném v časopise Právo a podnikání č. 9/2001, str. 30, a
v rozsudku ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 55/2001.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2
obč. zák.). Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena
námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost
se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Za správný je proto třeba
považovat názor odvolacího soudu, že událostí, od níž v daném případě počala
běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, je okamžik, kdy byla uzavřena dohoda
o zrušení předmětné hospodářské smlouvy, tedy dne 4. 5. 1992, neboť tímto
okamžikem se žalobkyně dozvěděla, že budoucí úplatný převod nemovitosti
(obchodní provozovny) do jejího vlastnictví, na který poskytla zálohu, se
neuskuteční. Ztotožnit se tudíž lze i s jeho závěrem, že nárok žalobkyně je -
za stavu, kdy u soudu byl uplatněn dne 15. 8. 1994 - promlčen.
Důvodnou není ani námitka dovolatelky, že v daném případě počala běžet desetilá
promlčecí doba z toho důvodu, že žalovaná zápisem ze dne 12. 5. 1993 svůj dluh
písemně uznala. Tato listina, jejímž obsahem byl proveden důkaz již před soudem
prvního stupně, bezvýhradné a výslovné uznání práva ze strany žalované co do
důvodu a výše neobsahuje, jak odvolací soud též správně v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, a nelze z ní (z jejího obsahu) proto dovozovat právní účinky
uznání závazku, což ostatně žalobkyně tvrdila již v žalobě, a provedení tohoto
důkazu navrhovala právě k okolnosti, že žalovaná tímto zápisem odmítla
požadovanou částku zaplatit.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozsudek odvolacího soudu
spočívá, je správný, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. není
naplněn. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek
dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce
3.750,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve
výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Olga
Puškinová,v.r.
předsedkyně
senátu