25 Cdo 2264/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce Ing. Z. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu V., o
71.550,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn.
8 C 367/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. dubna 2000 č.j. 9 Co 901/99-77, takto :
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
zaplatit žalobci 71.550,60 Kč s příslušenstvím. Zároveň bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze
zjištění, že dne 30. 12. 1993 parkoval žalobce před domem č. 17 v ulici P. ve
V., kde došlo k sesuvu sněhu se střechy tohoto domu na vozidlo žalobce, čímž mu
byla způsobena škoda v zažalované výši. Žalovaný neuznal svou odpovědnost za
škodu s poukazem na to, že si ji svým jednáním zavinil žalobce sám, neboť jeho
automobil stál v prostoru křižovatky, kde je obecně zákaz stání. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny předpoklady
odpovědnosti za škodu, protože žalovaný jako vlastník předmětného domu se
nedopustil žádného protiprávního úkonu a svým jednáním nezavdal příčinu ke
vzniku škody žalobci. Škoda byla totiž způsobena objektivní okolností – pádem
sněhu, a nikoliv tím, že před domem nebyla umístěna žádná výstražná cedule na
takové nebezpečí upozorňující.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2000
č.j. 9 Co 901/99-77 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém
výroku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 71.550,60 Kč s 16 %
úrokem od 24. 8. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním
posouzením věci. Dospěl k závěru, že žalovaný porušil prevenční povinnost
stanovenou v ust. § 415 obč. zák., a to provést takové opatření, aby nedošlo k
případné škodě pádem sněhu se střechy objektu, který mu vlastnicky náleží. Je
obecně známo, že v horských oblastech dochází k pádu sněhu se střech, což může
způsobit škodu na majetku nebo zdraví občanů. Protože toto chování žalovaného
je v příčinné souvislosti se škodou způsobenou žalobci, jsou splněny
předpoklady odpovědnosti žalovaného podle ust. § 420 obč. zák. za škodu, jejíž
výše je nesporná. Odvolací soud se dále zabýval otázkou spoluzavinění žalobce a
dovodil, že okolnost, zda žalobce zaparkoval vůz v místě zákazu stání, není z
hlediska jeho případné odpovědnosti za škodu významná, neboť - i kdyby tato
okolnost byla prokázána - není zde příčinná souvislost se způsobenou škodou.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, ve kterém namítá, že odvolací
soud hodnotil všechny důkazy jednostranně ve prospěch žalobce. Poukazuje na to,
že protiprávní úkon může být jen výsledkem činnosti lidí a nikoliv výsledkem
působení přírodních sil. Namítá, že on sám jako vlastník domu nezavdal svým
počínáním žádnou příčinu ke vzniku škody, protože skutečnost, že na domě nebyla
umístěna výstražná tabule, žádnou škodu nezpůsobila, nýbrž škoda byla způsobena
objektivní událostí - pádem sněhu. Je také třeba přihlédnout k tomu, že k
události došlo v zimním období v horské oblasti a v době, kdy došlo k oteplení,
musí každý s nebezpečím podobných sesuvů počítat. Odvolacímu soudu vytýká, že
se nezabýval důkazem o tom, že vůz žalobce stál na místě, kde je obecně
stanoven zákaz stání, když podle dovolatele tím žalobce vzal na sebe riziko
způsobení škody, a kdyby stál na jiném místě, ke škodě by nedošlo. Dovozuje, že
žalobce si tak škodu způsobil sám. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je
zčásti opodstatněné.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 415 obč. zák. každý je
povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na
přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na
současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci
škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4.
presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně
opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí
právním předpisem či jinou právní skutečností.
Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost
(tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby
svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§
415 obč. zák.). Toto ustanovení ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke
konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho použití
přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání,
jehož protiprávnost se posuzuje. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je
rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst.1 obč. zák.
a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vychází z
nezpochybněného skutkového zjištění, že žalobci byla způsobena škoda na jeho
vozidle zaparkovaném před domem žalovaného tím, že se střechy tohoto domu se na
auto sesunul sníh, přičemž vhledem ke konkrétním okolnostem bylo nebezpečí
možnosti pádu sněhu se střechy domu reálné, jak ostatně uvádí i dovolatel.
V daném případě je zřejmé, že žalovaný prevenční povinnost porušil, protože se
nepokusil zabránit nebezpečí pádu sněhu se střechy, ať již vhodnou úpravou
střechy, odstraněním sněhu se střechy, či upozorněním na toto možné nebezpečí.
Počínat si ve smyslu § 415 obč. zák. tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená
též pečovat i o to, aby byla provedena opatření zamezující či snižující možnost
sesuvu sněhu a pádu se střechy domu na veřejně přístupná místa (vozovka,
chodník apod.) nebo alespoň na možnost takového nebezpečí v daném místě
upozornit.
Právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že předpoklady
odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. jsou splněny, je správný.
Nelze však souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pro posouzení spoluzavinění
poškozeného podle § 441 obč. zák. nemá význam okolnost, zda v místě, kde došlo
ke škodě na zaparkovaném voze, bylo stání vozidel zakázáno či nikoliv.
Případné porušení zákazu stání v místě, kde žalobce svůj automobil zaparkoval,
nemohlo sice být příčinou pádu sněhu se střechy domu, mohlo však být jednou z
dalších příčin, jež vedla ke vzniku škody na voze zde umístěném. Nebýt totiž
protiprávního jednání poškozeného, spočívajícího v porušení pravidel silničního
provozu, samotným pádem sněhu na komunikaci, kde stání vozidel není dovoleno,
by k poškození parkujícího vozu nemohlo dojít. Nelze proto dovodit, že by
výlučnou příčinou vzniku škody v takovém případě bylo pouze zanedbání prevenční
povinnosti žalovaného a že by se uvedené protiprávní jednání žalobce (pokud k
němu došlo) vůbec nepodílelo na vzniku škody na voze, stojícím v místě, kde je
to právním předpisem zakázáno.
V důsledku nesprávného právního názoru se však odvolací soud nezabýval
skutkovou otázkou, zda žalobce porušil zákaz stání v daném místě a čase, a v
tomto směru chybí tedy skutkové zjištění, významné pro posouzení rozsahu
odpovědnosti žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání (§ 241 odst. 1 písm. c/, d/ o. s. ř.) správné, a proto
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
( § 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. července 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu