25 Cdo 2265/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. V. K. proti
žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.
zn. 13 C 130/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 22. května 2002, č. j. 9 Co 291/2001-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek
okresního soudu v této věci ze dne 21. 10. 1998, č. j. 13 C 130/97-61, kterým
byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 10. 12. 1999, č. j. 9 Co 201/99-124, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2002, č. j. 9
Co 291/2001-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci a namítá, že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru není dovolání podle §
239 odst. 2 o. s. ř. přípustné a že s námitkami žalobce uvedenými v dovolání se
soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a po
přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru,
že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm.
a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm.
b) o. s. ř.].
Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost
dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž žalobce vůbec návrh na
vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil ( § 239
odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci soud prvního stupně
rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí vzhledem k tomu, že i předchozím
rozsudkem okresního soudu, který byl odvolacím soudem zrušen, byla žaloba
zamítnuta [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Z hlediska ust. § 238 a § 239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla
být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.
s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže
v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad
uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a
§ 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek
uplatněných v dovolání.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže
žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per
analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalované sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby
(vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č.
30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v
jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož dovolání bylo podáno
30. srpna 2002 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se
výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
V intencích § 3 odst. 1 bodu 7. a odst. 3 vyhlášky se další úvahy o sazbě
odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 191.670,- Kč,
přičemž výše odměny pak činí 7.500,- Kč (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18
odst. 1, věta první, vyhl. č. 484/2000 Sb.).
Vedle odměny přísluší zástupci žalované též náhrada hotových výdajů dle § 13
odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč. Konečnou
částku 7.575,-Kč tedy soud žalované také přiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu