25 Cdo 2267/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce F. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. H., s. r. o.,
zastoupenému advokátem, 2) T. s. k. h. m. P., zastoupené advokátkou, a 3) České
republice – Český úřad zeměměřický a katastrální, se sídlem v Praze 8, Pod
Sídlištěm 9, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně
prvního žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 218/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. května 2002 č. j. 62 Co 201, 202/2002-131, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, č. j. 10 C
218/99-105, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 5. 2001, č. j. 10 C
218/99-110, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 9.450,-
Kč na bolestném, částku 66.600,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění a částku 11.250,- Kč na náhradě nákladů spojených s léčením,
ostatních výloh a věcné škody, to vše s 15% úrokem z prodlení od 30. 6. 1999 do
zaplacení. Žalobu co do částky 44.400,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění a částky 10.100,- Kč na náhradě věcné škody zamítl a dále zamítl
žalobu na zaplacení částek 45.000,- Kč a 270.000,- Kč s příslušenstvím,
požadovaných za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím
skončení, a částky 9.000,- Kč měsíčně od 1. 12. 2000 za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti. Žalobu proti druhému a třetímu žalovanému
zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud při svém rozhodnutí vycházel ze
zjištění, že dne 5. 12. 1997 žalobce utrpěl úraz levé dolní končetiny a páteře
na zastávce autobusu „S.“, kdy uklouzl na řídké naplavenině, která vytékala ze
stavby na chodník. Žalobce byl po úrazu 10 dní hospitalizován a dále ošetřován
v domácím léčení. Soud dospěl k závěru, že pasivně legitimován je první
žalovaný, který prováděl stavbu, protože k poškození zdraví žalobce došlo v
příčinné souvislosti s jeho provozní činností. Znaleckými posudky bylo bolestné
ohodnoceno 315 body, což při sazbě 30,- Kč za 1 bod dle vyhlášky č. 32/1965 Sb.
(v platném znění) činí celkem 9.450,- Kč, a ztížení společenského uplatnění
bylo ohodnoceno 740 body. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce je od roku 1982
v plném invalidním důchodu pro závažnou oční vadu, pro níž byl téměř ve všech
sférách života omezen. Po úraze se však jeho životní situace zhoršila a
vzhledem k závažným trvalým následkům úrazu je ve svých aktivitách ještě více
omezen. Proto soud dospěl k závěru, že jde o případ hodný mimořádného zřetele,
a zvýšil náhradu za ztížení společenského uplatnění na trojnásobek podle § 7
odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Náhradu za ztrátu na výdělku soud žalobci
nepřiznal, protože za situace, že žalobce jako invalidní důchodce nikde od roku
1994 nepracoval, neuvěřil jeho tvrzení, že za necelý měsíc po úrazu měl
nastoupit do zaměstnání u firmy M. K. jako obchodní zástupce s příjmem 9.000,-
měsíčně. Potvrzení této firmy soud hodnotil jako nevěrohodné s ohledem na to,
že je zcela nezávazné, žalobce neměl s uvedenou firmou uzavřenou pracovní
smlouvu, a i vzhledem k charakteru práce a vzdálenosti sídla firmy od bydliště
žalobce považoval za zcela nepravděpodobné, že by měl být od 1. 1. 1998
zaměstnán.
K odvolání žalobce a druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
31. 5. 2002, č. j. 62 Co 201, 202/2002-131, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku týkajícím se věcné škody (10.100,- Kč) zrušil ohledně částky
8.600,- Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývajících napadených
výrocích rozsudek prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o pasivní legitimaci prvního
žalovaného. Dospěl k závěru, že náhrada za ztížení společenského uplatnění ve
výši trojnásobku základního ohodnocení, přiznaná soudem prvního stupně, je se
zřetelem ke všem zjištěním odpovídající. Rovněž se ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně o neopodstatněnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Ke
zjištění skutkového stavu v tomto směru byly soudem prvního stupně provedeny
všechny navržené důkazy, byly správně hodnoceny a odpovídá jim i právní
posouzení věci. Žalobcem navržený důkaz výslechem svědka M. K. odvolací soud
neprovedl, protože tento návrh byl učiněn až v odvolacím řízení a byl by tedy
tzv. nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. a § 212a odst. 3 o.
s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně dalších násobků náhrady za
ztížení společenského uplatnění a o zamítnutí žaloby na náhradu za ztrátu na
výdělku, a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a
podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že neprokázal vznik pracovního poměru u firmy M. K., a
namítá, že se jednalo prokazatelně o dojednaný pracovní poměr s plánovaným
nástupem od 1. 1. 1998, jak vyplývá z provedených listinných důkazů, a naopak
důkazně nejsou podloženy pochybnosti soudu prvního stupně ohledně charakteru
práce a možností žalobce. Pokud jde o určení výše škody, poukazuje na řadu
rozhodnutí, týkajících se výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku s tím, že
zásadní právní význam v této věci má otázka způsobu propočtu průměrného výdělku
pro výpočet ušlého zisku či náhrady po skončení pracovní neschopnosti, která
byla rozhodnuta v rozporu s hmotným právem. Náhradu ve výši trojnásobku
bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění považuje za
nedostatečnou s ohledem na závažnost následků úrazu i na to, že poslední změna
výše bodového hodnocení byla provedena v r. 1993 a v současných poměrech je
nepřiměřeně nízká. Zdůrazňuje, že až do úrazu nebyl pohybově postižen, mohl se
věnovat rekreačně sportu a popisuje svá zdravotní omezení po úrazu. Nesouhlasí
s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení. Navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001. Po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle § 242 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem soudu, že jeho tvrzení o nástupu do
pracovního poměru, od nějž odvozoval své nároky na náhradu za ztrátu na
výdělku, nebylo v řízení prokázáno, nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z
nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a napadá tak hodnocení provedených
důkazů. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní,
nýbrž o námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů
při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k
nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto
dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této
námitce není z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Pokud jde o otázku způsobu propočtu průměrného výdělku pro určení výše náhrady
škody, která byla dle názoru dovolatele po právní stránce posouzena v rozporu s
hmotným právem, je třeba uvést, že otázka výše náhrady za ztrátu na výdělku
nebyla v tomto řízení vůbec řešena vzhledem k tomu, že základ nároku žalobce
nebyl shledán opodstatněným.
Nemůže jít proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. a takovou otázkou není ani výklad a aplikace § 7 odst. 3 vyhlášky č.
32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění
pozdějších změn (dále jen vyhláška).
Podle ust. § 4 odst. 1 vyhlášky se ztížení společenského uplatnění odškodňuje,
jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo
pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za
ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 6 odst. 1 vyhlášky při odškodňování ztížení společenského uplatnění se
vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v
lékařském posudku. Podle § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu
počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle
předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro
uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny
nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a
dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a
při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.
Ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán
nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry
odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského
uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho
společenských úkolů (srov. § 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takovéhoto
základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu
objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až
na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního
odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2
vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Je tomu tak např. tehdy, když
společenské, kulturní nebo sportovní zapojení jedince je na vysoké úrovni nebo
zcela mimořádné a úrazem došlo k tak závažnému poškození, že pokračování v
těchto činnostech je pro poškozeného zcela vyloučeno nebo velice ztíženo.
Právní posouzení zjištěných skutečností odvolacím soudem je plně v souladu s
tím, co bylo shora uvedeno, a je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např.
R 10/1992). Není tak důvod pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
K namítané okolnosti, že výše hodnoty bodu byla stanovena v r. 1993 a
neodpovídá současným poměrům, se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil již
odvolací soud. Lze jen dodat, že výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění není závislá na délce doby, jež uplynula od vydání právního předpisu,
a náhradu nelze stanovit v rozporu se zákonnými hledisky, neboť soudu
nepřísluší oprávnění předjímat potřebnost i obsah eventuelní nové právní úpravy
a nahrazovat tak činnost legislativní.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto
o nákladech řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí
o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže
je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení se proto řídí
ustanoveními, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, tj. ust. §§ 238, 238a a 239 o. s. ř. Jak z těchto ustanovení
vyplývá, dovoláním nelze napadnout výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení a dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné, a nejedná se o rozhodnutí, které by mělo
po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné, a dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu