25 Cdo 2268/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 134/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2003, č.
j. 17 Co 143/2003-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 9. 3.
1995 uplatnil u soudu nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem pracovníků celnice v Ch. v roce 1983, v jehož důsledku přišel o
dovážený videorekordér Toshiba s příslušenstvím. K námitce promlčení vznesené
žalovanou soud dovodil, že tříletá subjektivní promlčecí doba běžící od
okamžiku, kdy se žalobce o vzniku škody dověděl, tj. od odnětí věcí, uplynula
před podáním žaloby a že nárok je promlčen ve smyslu ustanovení § 22 zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2003, č.
j. 17 Co 143/2003-248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry, k nimž doplnil, že byla-li
shledána námitka promlčení důvodnou, není namístě zabývat se opodstatněností
nároku. Námitce odvolatele, že běh promlčecí doby se stavěl po dobu soudního
sporu o náhradu škody, který žalobce vedl u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.
zn. 6 C 292/88 proti Okresnímu soudu v Chebu a Policii České republiky Z.,
odvolací soud nepřisvědčil s tím, že toto soudní řízení bylo vedeno proti
odlišným subjektům a promlčecí doba marně uplynula již před jeho zahájením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a které odůvodňuje s odkazem na
ustanovení § 241a o.s.ř. nesprávným právním posouzením věci ze strany
odvolacího soudu. Vytýká mu, že neuvedl, podle kterého právního předpisu
posuzoval promlčení nároku, a že nepřihlédl k okolnosti, že žalobci vznikla
škoda jednáním zaměstnanců státních orgánů, kteří neprováděli řádně svoji
práci; nezjišťoval ani, zda postupovali podle předpisů platných v době
skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody a zda se tímto způsobem na úkor
žalobce neobohatili. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující
usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o promlčení nároku na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem v důsledku marného uplynutí tříleté
subjektivní promlčecí doby podle § 22 zákona č. 58/1969 Sb. Je tedy zřejmé, že
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně jednoznačně vymezil právní normu,
podle níž otázku promlčení posuzoval, a jestliže za situace, kdy námitku
promlčení shledal důvodnou, se již nezabýval řešením otázky, zda jsou splněny
podmínky odpovědnosti, postupoval v souladu se zákonem, zásadou procesní
ekonomie i ustálenou soudní judikaturou [srov. stanovisko senátu Nejvyššího
soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc
2/83, publikované pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1983, podle nějž dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení,
nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém
případě zamítne, což platí u práva (nároku) na náhradu škody i v případech, ve
kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody.]
Z uvedeného je zřejmé, že otázky uvedené v dovolání nepředstavují otázku
zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), pro kterou by byla založena
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a že dovolání žalobce
tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu