25 Cdo 2269/2022-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: L. V., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený zmocněncem J. V., narozeným dne XY, bytem XY, o 729.156 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 1/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 3. 2022, č. j. 23 Co 297/2021-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu vedeném pojistitelkou majetku obchodní společnosti, jíž vznikla škoda v souvislosti s činností žalovaného a jíž pojistitelka poskytla pojistné plnění, vyplynulo ze skutkových zjištění, že žalovaný dne 28. 7. 2017 svařoval dvoukřídlá vrata tryskacího boxu práškové lakovny v provozovně obchodní společnosti (dále jen „box“) bez platného svářečského průkazu. V důsledku svařování nebo tomu předcházejícího řezání či broušení došlo k požáru boxu, který byl oplechovaný, jeho stěny byly vyplněny nehořlavou izolací, avšak pod ní se nacházely hořlavé materiály.
Před zahájením svařování nebyly na místě žádné jiné hořlaviny než skryté, oplechování boxu nebylo celistvé a v dírách byla vidět pouze nehořlavá izolace. Žalovaný se dotazoval na materiálové složení boxu za přítomnosti mistra dílny a nemohl podmínky požární bezpečnosti zjišťovat jinak než vizuálně či dotazem, neboť kontrola pomocí sondážního vrtu byla vyloučena s ohledem na malý rozsah prací a nadto by nutně nemusela přispět k odhalení hořlavé části konstrukce, pokud by nebylo vybráno správné místo.
Žalovaný neměl k dispozici projekt boxu a ani soudem vyžádaná dokumentace neobsahovala údaje o materiálovém složení stěn lakovací linky. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že provádění činnosti bez platného svářečského povolení nebylo příčinou vzniku škody. Nebylo ani prokázáno, že by žalovaný porušil povinnost ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve spojení s § 3 odst. 1 vyhlášky č. 87/2000 Sb., kterou se stanoví podmínky požární bezpečnosti při svařování a nahřívání živic v tavných nádobách, tedy že by nevyhodnotil podmínky požární bezpečnosti a v souvislosti s tím následně nestanovil a nezajistil požární dohled po svařování po dobu nejméně osmi hodin ve smyslu § 2 písm. c), g) a § 4 odst. 1, 2 uvedené vyhlášky.
Vedle toho odvolací soud uvedl, že i pokud by bylo možné dospět k závěru o porušení povinnosti vyhodnotit podmínky požární bezpečnosti ze strany žalovaného, nebyl naplněn subjektivní předpoklad pro odpovědnost žalovaného za škodu spočívající v jeho zavinění. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný škodu nezavinil, neboť nevěděl a ani nemohl vědět, že svým jednáním může způsobit škodu. Soud vyloučil možnost použití úpravy o porušení prevenční povinnosti (§ 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.
z.“), neboť na daný případ dopadá konkrétní právní úprava požárního zákona a prováděcích předpisů. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, respektive, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně 1) zda žalovaný měl povinnost na místě svařování vykonávat dohled po dobu osmi hodin, pokud z objektivních důvodů nemohl dostatečně vyhodnotit podmínky požární bezpečnosti, a 2) zda lhostejné jednání žalovaného naplňuje znaky nedbalostního zavinění.
Dovolatelka argumentuje, že pokud žalovaný neměl postaveno na jisto, jaké materiály se v místě svařování nacházejí, měl postupovat tak, jako by se tam nacházely hořlavé materiály a po skončení svařování měl zajistit dohled na dobu osmi hodin. Nelze v tomto ohledu uzavřít, že s ohledem na drobnou práci žalovaného postačila vizuální prohlídka prostor a potvrzení pracovníků příslušného objektu. Soudy nesprávně nepřihlédly k charakteru činnosti žalovaného a k její nebezpečnosti, při které je vždy nutno dbát zvýšené opatrnosti ve smyslu požadavků plynoucích z § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 vyhlášky č. 87/2000 Sb. Ke druhé otázce uvádí, že nelze bez dalšího tvrdit, že k naplnění volní složky nestačí lhostejnost, která je právní naukou i judikaturou přirovnávána k hrubé nedbalosti.
Hrubá nedbalost pak představuje nejvyšší stupeň intenzity svědčící o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, při němž je zanedbán požadavek náležité opatrnosti způsobem svědčícím o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob. Jedná-li tedy škůdce lhostejně, staví se bezohledně k chráněným zájmům a k chráněným hodnotám. Žalovaný si byl přesně vědom toho, že zanedbáním dohledu může dojít ke vzniku škody; o tom svědčí jak výpověď spolupracovníka žalovaného, tak to, že žalovaný si byl vědom své povinnosti zajistit po skončení svařování dohled v tomto místě, a vědomě tak sám neučinil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu druhé právní otázky formulované dovoláním je v souladu s judikaturou dovolacího soudu; vymezením dovolacích důvodů je dovolací soud vázán (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu podle § 242 odst 3 věty první o.
s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru o absenci zavinění ze strany žalovaného a tedy k vyvrácení domněnky nedbalosti ve smyslu § 2911 o. z. na základě zjištění, že všechny hořlavé materiály na místě byly před svářením skryté a žalovaný se na materiálové složení dotazoval za přítomnosti mistra dílny; jinak než dotazem či vizuálně přitom nemohl podmínky požární bezpečnosti zjistit. Údaje o materiálovém složení boxu ostatně neobsahovala ani soudem vyžádaná dokumentace. Správnost těchto skutkových závěrů není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za těchto okolností nelze vytýkat odvolacímu soudu závěr o nedostatku zavinění na straně žalovaného, respektive o vyvrácení domněnky nedbalosti, pokud měl žalovaný jen zcela omezenou a vlastně jen teoretickou možnost odhalit hořlavé materiály (zkušebním vrtem, který nutně nemusel k odhalení vést) a naopak učinil vše, co lze z hlediska běžné opatrnosti považovat za potřebné (dotaz na příslušné pracovníky, vizuální kontrola předmětu). Žalovaný nevěděl a vzhledem ke svému postavení ani k okolnostem případu vědět nemohl, že je třeba přijmout výraznější protipožární opatření, aby nevznikla škoda, neboť z ničeho nemohl usuzovat na to, že ve stěnách boxu se nalézá i hořlavý materiál. Tím spíše pak nelze dovodit ani hrubou nedbalost, která je podle ustálené judikatury nedbalostí nejvyšší intenzity, svědčící o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 publikovaný pod č. 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). V řízení totiž nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o lehkomyslném přístupu žalovaného k plnění povinností. Dovolatelka v této souvislosti pomíjí i zjištění, že žalovaný řádně provedl ochlazení svařeného materiálu vodou a zajistil po dohodě se zaměstnanci obchodní společnosti i opětovné následné chlazení z jejich strany a též určitý dohled, byť nikoliv v rozsahu osmi hodin. Z toho je zřejmé, že právní závěry o hrubé nedbalosti žalovaného činí dovolatelka na základě odlišného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud; tím ovšem nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím (zamítnutí žaloby), není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek. V důsledku toho je dovolání žalobkyně nepřípustné i ve vztahu k první dovoláním vymezené otázce (protiprávnost jednání žalovaného), neboť závěr o absenci zavinění již sám o sobě vylučuje právo žalobkyně na náhradu škody podle § 2910 o. z. vůči žalovanému. Protože dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu