25 Cdo 2281/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyň A/ M. Z., a B/ I. H., zastoupených advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,
o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C
135/2001, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
května 2002, č. j. 29 Co 146/2002-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. 2002, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vycházel ze zjištění, že
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1962, sp. zn. 2 To 7/62, byl K.
Z. odsouzen za trestné činy spekulace a ohrožení devizového hospodářství k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce patnácti měsíců a k trestu
propadnutí té části majetku, která byla zajištěna v trestním řízení. Nejvyšší
soud ČR rozsudkem ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 1 Tz 24/91 tento rozsudek zrušil
a zprostil K. Z. obžaloby, který tak byl plně rehabilitován. K. Z. byl osobně
přítomen vyhlášení tohoto rozsudku, jehož písemné vyhotovení mu bylo doručeno
až dne 16. 10. 1992. Dne 4. 1. 1993 K. Z. zemřel, aniž uplatnil majetkový nárok
na vydání movitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. V opožděném doručení
rozsudku Nejvyššího soudu ČR spatřovaly žalobkyně nesprávný úřední postup, jímž
byl způsoben vznik škody, neboť nárok na vydání věcí nebyl uplatněn včas. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyň jako zákonných dědiček K. Z.
na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. není dán. Rozsudek Nejvyššího
soudu ČR v souladu s ust. § 139 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabyl právní
moci dnem vyhlášení, tedy dne 27. 2. 1992, a pro počátek běhu propadné
šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. je
rozhodující den právní moci rozsudku. Doručení písemného vyhotovení rozsudku až
po uplynutí této lhůty nebránilo K. Z. v uplatnění práv podle § 5 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. a není proto dána příčinná souvislost mezi tvrzeným
nesprávným úředním postupem a vznikem škody (neuspokojením nároku, který nebyl
uplatněn), a nevznikla tedy ani odpovědnost státu podle § 18 zákona č. 58/1969
Sb.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, č. j. 29
Co 146/2002-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že doručení
písemného vyhotovení rozsudku, jímž byl K. Z. zproštěn obžaloby, až po téměř
osmi měsících od jeho vyhlášení není nesprávným úředním postupem, který by
zapříčinil vznik škody K. Z. nebo žalobkyním. Datum doručení rozsudku nemohlo
mít vliv na běh lhůty pro uplatnění restitučních nároků K. Z., neboť
rozhodující je právní moc rozsudku Nejvyššího soudu ČR, která nastala dnem jeho
vyhlášení. Námitku žalobkyň, že škoda vznikla také proto, že ministerstvo
spravedlnosti postoupilo žádost K. Zelenky až téměř po roce ministerstvu
financí, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť účinky spojené s podáním
žádosti o odškodnění zůstaly zachovány, a pokud nároky související se zrušením
trestu propadnutí majetku mu nebyly vyplaceny, stalo se tak proto, že takový
trest mu nebyl uložen.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Namítají, že doručení písemného vyhotovení
rehabilitačního rozsudku Nejvyššího soudu ČR po osmi měsících od jeho ústního
vyhlášení je jednoznačným pochybením, kterým došlo k porušení práva na
spravedlivý proces, a orgán státu tak způsobil, že nebylo možné ze strany
rehabilitovaného podat žádost o odškodnění řádně a včas. Nesouhlasí rovněž s
názorem odvolacího soudu, že nesprávným úředním postupem není ani ta okolnost,
že ministerstvo financí rozhodovalo o žádosti K. Z. až téměř rok po
ministerstvu spravedlnosti. Uvádějí, že K. Z. uplatnil 23. 11. 1992 veškeré
restituční nároky, odškodnění bylo ministerstvem spravedlnosti provedeno 2. 12.
1992 v rozsahu zákona č. 119/1990 Sb. a teprve 5. 11. 1993 postoupilo spis se
žádostí ministerstvu financí, které dne 11. 11. 1993 žádost o odškodnění
zamítlo. Svojí nečinností způsobilo ministerstvo spravedlnosti stav, že marně
uplynuly lhůty k uplatnění nároku v rámci zákona č. 87/1991 Sb. a vznikly
průtahy při předání spisu, což bylo rovněž příčinou vzniku škody. Rozsudky
soudů obou stupňů a zejména rozsudek odvolacího soudu trpí zásadní vadou,
protože jsou nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, když odůvodnění neobsahuje řádný
rozbor daného právního problému. Navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu,
případně i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k novému projednání a
rozhodnutí.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001, a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3
o. s. ř.].
Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo
soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo
zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně
určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace
uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 18 odst. 1 zák. č.
58/1969 Sb. jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti
státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku existence příčinné
souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za niž se
odpovídá (zde nesprávného úředního postupu), a mezi vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že není příčinná souvislost mezi
postupem při doručení rozsudku Nejvyššího soudu, popř. při rozhodování o
žádosti o odškodnění na ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu financí a
mezi vznikem škody, spočívající v neuspokojení nároku K. Z. na odškodnění.
Z nesporných skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že rozsudek
Nejvyššího soudu ČR, kterým byl K. Z. rehabilitován, nabyl právní moci dne 27.
2. 1992 vyhlášením, jemuž byl K. Z. přítomen. Lhůta pro uplatnění nároků
vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci
nebo zabrání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. počíná běžet od právní moci
rozsudku a nikoliv od jeho doručení. Z hlediska uplatnění práva
rehabilitovaného na odškodnění je doručení písemného vyhotovení rozsudku bez
významu a opožděné doručení rehabilitačního rozsudku Nejvyššího soudu ČR proto
nemohlo být příčinou toho, že K. Z. neuplatnil nárok na odškodnění v propadné
lhůtě. Protože doručení pravomocného rozsudku v trestní věci není se vznikem
tvrzené škody ve vztahu příčiny a následku, chybí jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu.
V příčinné souvislosti s tím, že nebyly odškodněny nároky K. Z., není ani ta
okolnost, že ministerstvo financí o jeho žádosti ze dne 23. 11. 1992 rozhodlo
až v listopadu 1993 poté, co mu byla postoupena ministerstvem spravedlnosti, a
to už z toho logického důvodu, že neuplatnění práva ve lhůtě nemůže být
způsobeno následně postupem při vyřizování žádosti, podané v listopadu 1992.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho
rozhodnutí v otázce příčinné souvislosti mezi vznikem škody na straně žalobkyň
a postupem při doručování písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR,
případně s postupem ministerstva spravedlnosti při vyřizování žádosti o
odškodnění, je správný. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání tak
nejsou splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Námitkou o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z hlediska
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se v dovolacím řízení soud nezabýval, neboť k
vadě řízení, i pokud by existovala a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, lze přihlížet, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst 3 o. s. ř. ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř.,
neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu