25 Cdo 2282/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně Š. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. p., a. s., a 2)
S., spol. s r. o., o 2,072.800, Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 18 C 212/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. dubna 2004, č. j. 64 Co 587/2003 - 93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č. j. 18 C
212/2002 - 74, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 592.800,-
Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jedné ze
žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé ze žalovaných, žalobu
co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 1,480.000,- Kč zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za
ztížení společenského uplatnění v částce 2,072.800,- Kč jako 134,872 násobku
základního bodového ohodnocení (snížené o již zaplacenou částku 31.200,- Kč)
podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
stanoveného lékařským posudkem na 520 bodů, odůvodněný tím, že dne 31. 8. 2000
se žalobkyně stala účastníkem dopravní nehody, při níž utrpěla vážná zranění
(komplikované zlomeniny obličejového skeletu, komoci mozku, vyražení zubů,
zlomení pravé klíční kosti, zlomeninu pažní kosti, zlomeninu levé dolní
končetiny, mnohočetné chirurgické rány) s trvalými následky, které ji omezují
ve všech stránkách života. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že k
dopravní nehodě došlo tak, že motorové vozidlo, jehož provozovatelem byla druhá
žalovaná a v němž jako spolujezdkyně cestovala žalobkyně, z nezjištěných příčin
zezadu narazilo do nákladního automobilu. Ze zavinění nehody byl obviněn řidič
osobního vozidla O. J., jehož trestní stíhání bylo usnesením Policie ČR ze dne
22. 6. 2001 přerušeno, neboť pro duševní chorobu, která nastala po spáchání
činu, není schopen chápat smysl trestního stíhání. Po nehodě byla žalobkyně
delší dobu hospitalizována a po propuštění do domácího ošetřování byla dále
léčena na ortopedickém a stomatologickém oddělení Fakultní nemocnice v M. a
neurologickém oddělení zdravotního střediska, kde podstoupila ortopedické a
plastické operace a složitou a déletrvající rekonstrukci chrupu. Od data nehody
do 29. 8. 2001 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a poté jí byl přiznán
plný invalidní důchod a mimořádné výhody pro zdravotně postižené občany. Dále
vzal soud za prokázané, že první žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu za
bolestné, za náklady léčení, náhradu věcné škody, náhradu za ztrátu na zisku po
dobu pracovní neschopnosti, odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve
výši základního bodového ohodnocení stanoveného lékařskými posudky 520 body a
další zvýšení o 100 % podle § 6 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tedy částku 31.200,- Kč, a dále jí poskytuje pravidelnou
měsíční rentu. Dále bylo zjištěno, že před dopravní nehodou byla žalobkyně ve
svém věku 34 let zcela zdráva, pečovala o domácnost, sama se starala o 2
nezletilé děti, rekreačně sportovala, navštěvovala společenské akce, v současné
době jsou však její dřívější aktivity buď zcela znemožněny nebo výrazně omezeny
a ztížena je rovněž její péče o domácnost; došlo též k podstatné změně jejího
vzhledu. Nadále ovšem vykonává funkci předsedkyně představenstva akciové
společnosti, v níž dosahuje příjmů srovnatelných s příjmy před nehodou. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že druhá žalovaná odpovídá na škodu vzniklou
žalobkyni podle § 427 obč. zák., druhá žalovaná byla pro případ vzniku své
odpovědnosti pojištěna u první žalované. Při posuzování uplatněného nároku na
vyšší odškodnění za ztížení společenského uplatnění soud dovodil, že v daném
případě jsou dány důvody mimořádného zřetele hodné podle § 7 odst. 3 vyhl. č.
32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které umožňují navýšení základního
bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění na čtyřicetinásobek (v
zásadě tedy na desetinásobek zvýšení, které by přicházelo v úvahu podle
současné právní úpravy, tj. vyhl. č. 440/2001 Sb., podle níž hodnota 1 bodu
činí 120,- Kč). Přihlédl přitom jednak ke změně společenských poměrů, k níž
došlo od přijetí vyhlášky č. 32/1965 Sb., a dále k okolnostem na straně
žalobkyně spočívajícím v tom, že poškození zdraví, které utrpěla v mladém věku,
znamenalo pro ni životní omezení v osobním, společenském a kulturním životě i v
zájmovém a sportovním vyžití, a zohlednil i její podstatnou změnu vzhledu. Žalobě co do částky 592.800,- Kč proto vyhověl a ohledně další požadované
částky 1,480.000,- Kč ji zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, č. j.
64 Co 587/2003 - 93, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku
a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
dospěl ke shodnému závěru, že rozsahu poúrazového omezení žalobkyně v životě a
ve společnosti odpovídá podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši
čtyřicetinásobku základního bodového ohodnocení, které zohledňuje dokonce i
změnu společenských poměrů, k nimž došlo od doby stanovení hodnoty bodu na 30,-
Kč. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že žalobkyně utrpěla velmi vážná zranění s
neodčinitelnými následky, že však existují i případy ještě závažnější spojené
např. s naprostou imobilitou či ztrátou sluchu nebo zraku. Odvolací námitku
žalobkyně, že zvýšení odškodnění na čtyřicetinásobek mělo být soudem prvního
stupně provedeno ve vztahu k hodnotě bodu stanoveného vyhl. č. 440/2001 Sb.,
nepovažoval městský soud za opodstatněnou, neboť tím by došlo k popření ust. §
9 této vyhlášky, jenž stanoví, že bolest a ztížení společenského uplatnění
způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této
vyhlášky (1. 1. 2002), se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává
je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v otázkách „promítnutí změny společenských
poměrů na odškodnění ztížení společenského uplatnění“, „úvahy soudu při
zvyšování odškodnění“ podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. a v otázce
aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka se domnívá, že míra zvýšení odškodnění za ztížení společenského
uplatnění, která skutečně zohledňuje změnu společenských poměrů, musí být při
porovnání odškodnění s obdobnými případy před touto změnou zjištěna tak, že
nejprve se stanoví toto zvýšení podle poměrů před jejich změnou a že až
následně se takto stanovené odškodnění přizpůsobí v souvislosti s následnou
změnou poměrů. Soudy obou stupňů však takto nepostupovaly, čímž žalobkyni
poškodily, když jí ono zohlednění změny společenských poměrů „upřely“. Dále
namítá, že je na soudu nejen zjistit, zda existují podmínky pro zvýšení
odškodnění za ztížení společenského uplatnění, nýbrž i uvážit, jaká výše
odškodnění je v konkrétním případě přiměřená jeho okolnostem. Podle jejího
názoru soudy obou stupňů rozhodly nesprávně i o náhradě nákladů řízení, když
neaplikovaly ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť přestože žalobkyně měla ve věci
úspěch jen částečný, záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu;
žalobkyni měla být proto přiznána i náhrada nákladů odvolacího řízení. Navrhla,
aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení byly zrušeny a aby věc byla v
tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou
advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1,480.000,- Kč, a
nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté,
co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá
proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho
společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského
uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a
to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a
ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu
bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst.
1 vyhlášky). Podle ust. § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu
počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle
předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro
uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny
nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a
dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a
při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení
společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše
odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození
zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí
přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3
odst. 2 (§ 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená na základě počtu bodů
stanovených lékařem představuje jednorázové odškodnění za prokazatelně
nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho
životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§ 4
odst. 1 vyhlášky). Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§ 6
odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků
utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby
životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit
se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění.
Přiměřené zvýšení podle § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) pak
předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení
poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy
konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po
zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci
důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro
uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle § 7 odst.
3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele,
kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve
srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných
aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1992). I když ust. § 7 odst. 3 vyhlášky umožňuje soudu přiznat
vyšší náhradu bez ohledu nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 2
vyhlášky), je třeba vycházet i z ustálené soudní praxe, která dovodila, že
vícenásobné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno
případům, kdy např. u poškozeného došlo k velmi výraznému omezení či ke ztrátě
jeho možností společenského uplatnění v porovnání s jeho vysokou a mimořádnou
úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem
škody, či tehdy, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a
kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není
schopen se sám obsloužit apod.
Za stavu, kdy v projednávané věci bylo již pravomocným výrokem soudu prvního
stupně žalobkyni přiznáno odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §
7 odst. 3 citované vyhlášky v částce odpovídající čtyřicetinásobku základního
bodového ohodnocení, je právní posouzení odvolacím soudem, pokud zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, správné a není tak důvod pro závěr, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zásadní námitkou v dovolání je výtka, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) ve svém rozhodnutí nezohlednil změnu společenských poměrů od
doby přijetí vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nehledě k
tomu, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „přihlédl
i ke změně společenských poměrů, k nimž došlo od doby přijetí citované
vyhlášky“, je třeba zdůraznit, že soudu nepřísluší oprávnění zvýšením
odškodnění za ztížení společenského uplatnění, za použití hledisek stanovených
dosavadním právním předpisem, předjímat potřebnost i obsah eventuální nové
právní úpravy a nahrazovat tak činnost legislativní, a že náhradu nelze
stanovit v rozporu se zákonnými hledisky.
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že
rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v
případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena
forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení se proto
řídí ustanoveními, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, tj. ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Jak z těchto
ustanovení vyplývá, dovoláním nelze napadnout výrok odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení a dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správné, a nejedná se o rozhodnutí, které by mělo
po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné, a dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně
s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího
řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu