25 Cdo 2282/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Marie Rezkové, v právní věci
žalobce B. D. E., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice
– Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, zastoupené advokátkou, o 60.000.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C
145/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
dubna 2005, č. j. 16 Co 59/2004-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
znečištění kontaminovanými podzemními vodami ze sousedního pozemku, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.Vycházel ze zjištění, že k sousednímu pozemku parc. č.
1901/2 měl právo hospodaření státní podnik K. se sídlem v P., jemuž byla
rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 27. 3. 1997 uložena
povinnost provést nápravná opatření k odstranění kontaminace podzemních vod a
případně i horninového prostředí ve svém bývalém objektu sousedícím s
žalobcovým pozemkem; sanace však nebyla do stanoveného data 1. 3. 1998 ani
později provedena. Na základě schválené privatizace státního podniku K. byl
jeho majetek, práva a závazky převedeny na Fond národního majetku ČR. Poté již
státní podnik neměl žádný majetek a rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze
dne 3. 7. 1998, č. 170/1998, byl zrušen bez likvidace podle § 20 odst. 2 zákona
č. 77/1997 Sb. a § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a následně byl vymazán z
obchodního rejstříku. Soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce, aby mu stát
nahradil škodu ve výši odpovídající ceně sanačních prací, které měly být
státním podnikem K. provedeny, není důvodný jednak pro nedostatek pasivní
legitimace žalovaného, neboť rozhodnutí o nápravném opatření je důsledkem
porušení veřejnoprávních předpisů k ochraně životního prostředí a pro toto
rozhodnutí nebylo rozhodující, že státní podnik K. už předmětný majetek
nespravuje, a pokud jde o odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku,
závazek k náhradě škody, která mohla žalobci vzniknout kontaminací jeho
pozemku, přešel podle ust. § 15 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. s privatizovaným
majetkem na jeho nového nabyvatele. Ke zrušení státního podniku K. bez
likvidace došlo v souladu se zákonem (§ 11 zákona č. 92/1991 Sb.), stát
neodpovídá za závazky státního podniku (§ 5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., § 3
odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb.), v době zrušení již státní podnik K. neměl žádný
majetek a nápravné opatření tak bylo nevykonatelné a ze samotného zrušení
tohoto státního podniku nemohla žalobci vzniknout škoda, neboť chybí příčinná
souvislost. Nápravné opatření bylo uloženo orgánem státní správy, stanovilo
povinnost vůči státu a pro žalobce z něj přímo nevyplývala žádná práva, proto
mu nesplněním tohoto rozhodnutí nemohla vzniknout škoda. Privatizace není
úředním postupem a žalovaná se nedopustila nesprávného postupu, který žalobce
spatřuje v tom, že státní podnik K. byl zrušen, aniž byla provedena opatření k
tomu, aby povinnosti uložené mu správním rozhodnutím byly splněny. Žaloba
nemůže být úspěšná už z toho důvodu, že sanační práce, za něž žalobce požaduje
náhradu, nebyly dosud provedeny, škoda zatím žalobci nevznikla.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, č. j. 62 Co 358/2002-87,
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s odůvodněním, že žalobci nemohla
vzniknout škoda ve výši nákladů na sanační práce, které nebyly provedeny. Tento
rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 25
Cdo 552/2003-106, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení se
závazným názorem, že pokud škoda spočívá ve znehodnocení pozemku pronikáním
znečištění z pozemku sousedního, vzniká majetková újma vlastníkovi
znečišťovaného pozemku již samotným faktem znečištění pozemku a nikoli až po
uvedení věci do původního stavu nebo po odstranění zdroje znečištění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 16 Co 59/2004-121,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po
doplnění dokazování vzal za prokázané, že pozemek parc. č. 1901/2, na němž se
podle žalobcova tvrzení nachází zdroj znečištění, je v současnosti ve
vlastnictví společnosti T., s. r. o., která tuto nemovitost nabyla na základě
smlouvy z roku 2000. Vyjma otázky vzniku škody, která byla již závazně
zodpovězena, odkázal odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Zdůraznil, že povinnost k náhradě škody podle § 420 obč. zák. stíhá vlastníka
pozemku, z něhož proniká znečištění na sousední pozemek. Tímto vlastníkem je v
současnosti společnost T., s. r. o., žalovaná nikdy vlastníkem předmětného
pozemku nebyla a její pasivní legitimaci nelze dovodit ani jinak. Podle § 15
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. práva a závazky související s privatizovaným
majetkem přecházejí na nabyvatele, a podle § 5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb. a
§ 3 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb. stát neodpovídá ani neručí za závazky
státního podniku. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že samotné
rozhodnutí o zrušení státního podniku K. nemohlo žalobci způsobit škodu, neboť
zde není dána příčinná souvislost, a veřejnoprávní povinnost spočívající v
úkonech, uložená rozhodnutím České inspekce životního prostředí, zavazuje
výhradně subjekt, kterému byla uložena, a nepřechází na jiný subjekt, a není
proto pochybením, jestliže při zrušení státního podniku K. nebylo rozhodnuto o
tom, kdo místo něj provede opatření uložená rozhodnutím České inspekce
životního prostředí.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
považuje otázku věcné pasivní legitimace žalované, příčinné souvislosti a
rozsahu povinností zakladatele státního podniku vyplývající z ust. § 15 odst. 3
zákona č. 111/1990 Sb. Namítá, že nedostatek pasivní legitimace žalované nelze
vyvozovat ze skutečnosti, že nikdy nebyla vlastníkem pozemku, z nějž proniká
znečištění na žalobcův pozemek, neboť odpovědným za škodu může být i subjekt
odlišný od vlastníka pozemku, a zdůrazňuje, že odpovědnost žalované je
dovozována z toho, že protiprávním rozhodnutím svých orgánů způsobila zánik
subjektu odpovědného za odstranění škody, čímž zmařila odstranění závadného
stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu má za rozporné v tom, že odvolací soud
nejprve dovozuje, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí
na nabyvatele i jiné závazky, a současné uvádí, že veřejnoprávní povinnost
spočívající v úkonech uložená rozhodnutím správního orgánu zavazuje výhradně
povinný subjekt a nepřechází na subjekt jiný. Souhlasí sice s tím, že povinnost
uložená správním rozhodnutím nepřešla na jiný subjekt, avšak poukazuje na to,
že žalovaná jako zakladatel měla povinnost v případě zrušení podniku bez
likvidace učinit podle § 15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. opatření o jeho
veškerém majetku a závazcích, což neučinila, přičemž opatřením ve smyslu § 15
odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. měl být postup směřující ke splnění těchto
povinností, např. uzavření veřejnoprávní smlouvy, jíž by tato povinnost byla
převedena na jiný subjekt, zřízený žalovanou apod. Žalovaná však vědomě
ignorovala pravomocné rozhodnutí, ačkoli o něm byla žalobcem v předstihu
informována. Stát sice neodpovídá za závazky státního podniku, avšak postup dle
§ 15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. není realizací odpovědnosti za závazek
státního podniku, ale je povinností státu jako zakladatele státního podniku
zabránit tomu, aby existující závazek zrušením podniku bez likvidace bez
dalšího zanikl. Tímto omisivním jednáním žalované tak vznikla škoda na majetku
žalobce. Za nesprávný považuje závěr soudu o neexistenci příčinné souvislosti
mezi postupem žalované při zrušení státního podniku a vznikem škody na jeho
straně. Provedením sanačních prací by totiž stoupla hodnota pozemku žalobce na
cenu obvyklou a došlo by tak k náhradě škody na jeho majetku uvedením do
původního stavu, avšak státní podnik byl zrušen a tím žalovaná znemožnila, aby
tento podnik uloženou povinnost splnil. Dovolatel dále soudům obou instancí
vytýká, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá srozumitelně a zřetelně
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami použitými při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že právní závěry nemají oporu
v provedeném dokazování a nevyplývají ze skutkových zjištění. Navrhl, aby
rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na správnost svého postupu při
schválení privatizace a převodu veškerého majetku, práv a závazků státního
podniku K. na Fond národního majetku ČR za účelem realizace privatizačního
projektu, jakož i při zrušení tohoto subjektu bez likvidace podle zákona č.
92/1991 Sb. a zákona č. 77/1977 Sb. Uvedla, že podle zákona o státním podniku
neodpovídá za závazky státního podniku, a navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o.
s. ř. se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V dané věci se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. a dovolání je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z právních otázek, jež dovolatel označil za zásadně právně významné, má
prvořadý význam v dané věci otázka příčinné souvislosti mezi újmou, jejíž
náhrady se žalobce domáhá, a tvrzeným porušením povinnosti žalované. Existence
příčinné souvislosti je totiž základním předpokladem jak obecné odpovědnosti za
škodu podle § 420 obč. zák., tak objektivní odpovědnosti státu podle zákona č.
58/1969 Sb., popř. zákona č. 82/1998 Sb. Od ní se pak odvíjí i pasivní
legitimace žalované ve sporu, tedy zda žalovaná je odpovědná za škodu vzniklou
na majetku žalobce. Pro uvedenou právní otázku, která v daných souvislostech
nebyla zatím v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, bylo dovolání
shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázka správnosti či nesprávnosti postupu ministerstva z hlediska § 15 odst. 3
zákona č. 111/1990 Sb. by pak mohla být pro posouzení důvodnosti uplatněného
nároku významná za situace, že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, skutečně
vznikla následkem vytýkané nečinnosti státu jako zakladatele státního podniku,
tedy za situace, že existuje příčinná souvislost (vztah příčiny a následku)
mezi postupem zakladatele státního podniku při jeho zrušení jako příčinou a
vznikem tvrzené škody na straně žalobce jako následkem.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se
zjišťuje, zda škodní událost či protiprávní úkon a vzniklá škoda na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení
příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má
být její existence zjišťována. V dané věci jde o otázku příčinné souvislosti
mezi konkrétním postupem ministerstva průmyslu a obchodu, jehož rozhodnutím z
3. 7. 1998 byl zrušen státní podnik K. bez likvidace, aniž bylo učiněno
opatření ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., a mezi majetkovou újmou
žalobce, spočívající ve snížené hodnotě jeho pozemku.
O vztah příčinné souvislosti jedná, jestliže škoda vznikla následkem škodné
události, tedy, je-li doloženo, že nebýt této události, ke škodě by nedošlo.
Příčinou, proč se snížila hodnota pozemku žalobce, je ta skutková okolnost, že
pozemek je znehodnocen kontaminací, pronikající ze sousedního pozemku, a je
jednoznačné, že kontaminace nebyla vyvolána rozhodnutím o zrušení státního
podniku K. a ani tím, že při jeho zrušení nebylo rozhodnuto, zda a kdo namísto
něj vykoná povinnosti uložené ve správním rozhodnutí. Jestliže pozemek žalobce
byl kontaminován, jeho hodnota byla snížena již před rozhodnutím o zrušení
státního podniku a tímto rozhodnutím se na tom nic nezměnilo. Okolnost, že
nebylo provedeno opatření k odstranění již vzniklé škody, není ve vztahu
příčiny se vznikem majetkové újmy žalobce, spočívající ve snížení hodnoty
pozemku, jakožto následkem. Majetková újma žalobce, za niž je požadována
náhrada, nemá tedy příčinu v postupu orgánu státu v souvislosti s vydaným
rozhodnutím, a to bez ohledu, zda bylo či nebylo povinností státního orgánu
učinit v té souvislosti nějaká opatření ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č.
111/1990 Sb. směřující k tomu, aby kontaminace byla odstraněna.
Vzhledem k tomu, že k újmě, z niž žalobce požaduje náhradu z důvodu snížení
hodnoty svého majetku, nedošlo následkem postupu či nečinnosti státního orgánu
při zrušení státního podniku K., je zřejmé, že jeden ze základních předpokladů
vzniku odpovědnosti za škodu (jak odpovědnosti objektivní dle zák. č. 82/1998
Sb., tak obecné odpovědnosti dle § 420 obč. zák.) není naplněn.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto dovolací soud dovolání
žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo; žalované rovněž náhradu nákladů řízení dovolací soud
nepřiznal, neboť s ohledem na obecnou povahu a stručnost vyjádření k dovolání
ze dne 31. 8. 2005 (č. l. 132), nelze náklady spojené s tímto vyjádřením
považovat za účelné uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.),
protože svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu