25 Cdo 2286/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice –
ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené
advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.
Zn. 13 C 70/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. března 2003, č. j. 21 Co 77/2003-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou soudu dne 6. 4. 1998 se žalobce domáhal náhrady škody,
která mu byla způsobena tím, že Finanční úřad v H. K. platebním výměrem č. 394
ze dne 1. 6. 1992, č. j. FÚ/4/1113/92/, mu nesprávně doměřil daň z příjmu za
období roku 1991 ve výši 3.389.504,- Kč a toto rozhodnutí bylo po přezkoumání
v r. 1996 změněno tak, že daňový nedoplatek činí 3.360.- Kč. Žalobce požadoval
ušlý zisk z podnikání v částce 1.418.818,- Kč za dobu, kdy mu v něm bylo
bráněno, ušlý zisk z prodeje vozidla Ford Probe v částce 116.500,- Kč, dále za
poplatky a úroky spojené s čerpáním úvěru v době blokace jeho podnikatelského
účtu v částkách 4.056,40 Kč a 30.000,- Kč, za znalecký posudek na postup
správce daně částku 60.000,- Kč a doplatek na tento posudek v částce 152.625,-
Kč, to vše s příslušenstvím.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 3. 2000, č. j. 13 C
70/98-86, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2001, č. j. 25 Co 469/2000-115, byl
rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 13 C
70/98-153, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s
18% úrokem z prodlení od 29. 10. 1998 do zaplacení a částku 4.000,- Kč s 18%
úrokem z prodlení od 29. 10. 1998 do zaplacení, co do částek 1.418.818,- Kč,
152.625,- Kč, 116.500,- Kč a 34.056,40 Kč a požadovaného příslušenství žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě
kontroly žalobcovy daně z příjmu z podnikatelské činnosti Finanční úřad v H. K. platebním výměrem č. 394 ze dne 1. 6. 1992, č. j. FÚ/4/1113/92/, doměřil
žalobci daňovou povinnost ve výši 3.389.504,- Kč, přičemž do příjmu žalobce
nesprávně zařadil účetní doklad B16 ze dne 3. 5. 1991 znějící na částku
4.455.000,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v H. K. ze dne 31. 3. 1993,
č. j. FŘ/1739/92, byl tento platební výměr změněn tak, že daňová povinnost byla
snížena o 3.197.244,- Kč, a po rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 4. 4. 1996, č. j. 391/27980/1994, bylo rozhodnutí ze dne 31. 3. 1993 a platební výměr
č. 394 rozhodnutím Finančního ředitelství v H. K. ze dne 31. 7. 1996, č. j. FŘ/
1005/96-Ha, změněny tak, že daňová povinnost byla včetně penále stanovena ve
výši 3.360,- Kč. Dne 28. 5. 1996 byl Finančním úřadem v H. K. vydán exekuční
příkaz č. j. FÚ/113/96/SOU na prodej movitých věcí a byl proveden protokol o
soupisu věcí, tj. vozidla Ford Probe, které bylo oceněno na 249.000,- Kč. Rozhodnutím Finančního úřadu v H. K. ze dne 20. 6. 1996, č. j. FÚ/V/986/96/VO,
byl exekuční příkaz na prodej movitých věci v celém rozsahu zrušen; vozidlo
tedy bylo zadržováno od 28. 5. 1996 do 30. 7. 1996. Z důvodu zablokovaného účtu
si žalobce vzal během první poloviny roku 1996 půjčky v celkové výši 400.000,-
Kč a v souvislosti s tím zaplatil věřiteli poplatky v částkách 1.052,- Kč,
1.033,80 Kč, 4.056,40 Kč a 30.000,- Kč. Žalobce nechal posoudit správnost
postupu finančního úřadu soudním znalcem, za což zaplatil zálohu ve výši
60.000,- Kč, a za posouzení rozhodnutí vydaných Finančním ředitelstvím zaplatil
4.000,- Kč. Soud se zabýval nárokem žalobce z hlediska § 1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že pokud se žalobce
domáhal ušlého zisku ve výši 1.418.818,- Kč, který mu měl dle jeho tvrzení ujít
v letech 1992-1996 v důsledku zásahu finančního úřadu, není dána příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím finančního úřadu a tvrzenou škodou
žalobce, neboť nesprávné doměření daňového nedoplatku nemělo vliv na chod
podnikání žalobce, když ten vyměřený nedoplatek nezaplatil. Co se týče nároku
žalobce na náhradu škody ve výši 34.056,40 Kč, kterou uplatňoval v souvislosti
s půjčkami na překlenutí finanční situace, soud dospěl k závěru, že žalobci
vznikla škoda pouze ze základu ve výši správcem daně zadržovaných finančních
prostředků, a ta je s ohledem na ust. § 6 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, plně pokryta úroky vyplacenými žalobci podle tohoto
ustanovení; proto soud žalobu zamítl i ohledně této částky.
Požadavek na
náhradu škody ve výši 60.000,- Kč a 4.000,- Kč, tj. za částky vynaložené na
znalecká posouzení postupu a rozhodnutí finančního úřadu, soud shledal
důvodným, nevzal však za prokázané, že by žalobce za znalecká posouzení
zaplatil i částku 152.625,- Kč, a v tomto rozsahu proto žalobu zamítl. Pokud
žalobce uplatňoval nárok na vyplacení částky 116.056,- Kč jako rozdílu mezi
cenou, za kterou mohl svůj automobil prodat v době, kdy jej neměl v důsledku
exekuce ve své dispozici, a v době, kdy jej prodal, shledal soud tento nárok
žalobce neopodstatněným, neboť žalobce mohl s automobilem disponovat již ode
dne 30. 7. 1996, avšak prodal jej až dne 20. 8. 1997, a není tak dána příčinná
souvislost mezi zadržením vozidla a tvrzenou škodou. Žalobu tedy zamítl i v
této částce.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č. j. 21 Co 77/2003-170, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
co do částek 1.418.818,- Kč, 152.625,- Kč a 116.500,- Kč s příslušenstvím a co
do 18% úroku z částky 60.000,- Kč od 26. 11. 1993 do 28. 10. 1998 a 18% úroku z
částky 4.000,- Kč od 28. 5. 1996 do 28. 10. 1998 potvrdil, ve vyhovujícím
výroku a v zamítavém výroku co do částky 4.056,40 Kč s 18% úrokem z prodlení od
24. 1. 1996 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho
právním posouzením nároku podle ust. § 1 a 4 zákona č. 58/1969 Sb., neboť ve
věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, proti němuž sice lze podat odvolání,
avšak bez odkladného účinku, a toto rozhodnutí bylo na základě opravného
prostředku změněno. Rovněž se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně
ohledně částek 1.418.818,- Kč (nárokovaný ušlý zisk), 152.625,- Kč (doplatek na
auditorské vyjádření) a 116.056,- Kč (ztráta na výtěžku z prodeje vozidla
Ford). Žalobce doměřený daňový nedoplatek 3.389.504,- Kč nezaplatil, a částka
mu tak nemohla v jeho podnikání chybět, jeho nemovitý majetek, na který bylo
zřízeno zástavní právo, ani automobil, se kterým byla omezena jeho dispozice,
nesloužil k podnikání, a pokud byl zablokován jeho účet a vymožena z něj částka
99.918,- Kč, žalobce si půjčil částku 400.000,- Kč, která blokovanou částku
značně převyšovala, a jeho tvrzení, že přestal podnikat, je vyvráceno jeho
daňovými přiznáními za roky 1992 – 1996. Z těchto všech okolností odvolací soud
dovodil, že pokles žalobcova zisku v letech 1992 – 1996 není v příčinné
souvislosti s nezákonným rozhodnutím finančního úřadu. Požadavek na zaplacení
částky 152.625,- Kč jako doplatku za auditorské vyjádření není důvodný, neboť
žalobce tuto částku dosud nezaplatil a újma v jeho majetkové sféře tak
nenastala, a z provedeného dokazování nevyplývá ani závazek žalobce zaplatit
tuto částku, která byla dodavatelem vyúčtována jinému. Nárok na zaplacení
částky 116.056,- Kč není dán, neboť nelze dovodit příčinnou souvislost mezi
prodejem vozidla žalobce v srpnu roku 1997 za cenu 132.500,- Kč oproti původní
ceně 249.000,- Kč, inzerované v autobazaru, a nezákonným rozhodnutím a
následným postupem finančního úřadu, a nebylo ani prokázáno, že by zájemci v té
době vozidlo za inzerovanou cenu koupili. Soud prvního stupně tedy postupoval
správně, pokud žalobu v těchto částkách zamítl. Pochybil však při hodnocení
důkazů ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 60.000,- Kč (odměna za
auditorské vyjádření) a 4.000,- Kč (náklady na znalecký posudek) a částky
34.056,40 Kč (náklady na úvěry a úroky) a věc také nesprávně právně posoudil. Co se týče částek 60.000,- Kč a 4.000,- Kč, z provedených důkazů nevyplývá, že
žalobce tyto částky skutečně zaplatil, ohledně nákladů na úvěry pak soud
prvního stupně nevzal v úvahu, jaká byla výše finančních prostředků, které byly
exekučním příkazem ze dne 23. 1.
1996 blokovány na účtu žalobce, neboť půjčku
lze považovat za nutnou do této výše, nikoli pouze do výše vymožených částek. Od škody takto vyčíslené je pak třeba odečíst částku 21.660,- Kč, která již
byla žalobci zaplacena jako úroky z vymožených a posléze vrácených finančních
prostředků. Odvolací soud tedy v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
152.625,- Kč podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že nesprávně vyměřenou daň sice nezaplatil,
avšak toto nezákonné rozhodnutí mělo na jeho podnikání i na osobní život
negativní důsledky. Správce daně v rozporu se zásadou zakotvenou v ust. § 2
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. na něm vymáhal nezákonně vysokou daňovou
povinnost, což mělo vliv na jeho podnikatelskou činnost, proces jeho obrany
trval několik let a teprve v roce 2001 dosáhl takového daňového základu, že
mohl své podnikání opět rozvíjet. Poukazuje na to, že podnikatel, který je
považován za daňového dlužníka, má omezené podmínky k podnikání, např. je
vyloučeno, aby získal bankovní úvěr, nové živnostenské oprávnění, založil nebo
zrušil obchodní společnost nebo ukončil podnikání, neboť nemůže předložit
doklad o bezdlužnosti. Za nesprávné považuje závěry soudu ohledně ztráty zisku
z podnikání a nároku na náhradu částek vynaložených v souvislosti s půjčkou a
jeho obranou. Pokud jde o ztrátu při prodeji automobilu Ford Probe, vytýká
soudu, že nesprávně zhodnotil důkazy ohledně možnosti prodat vůz Ford Probe za
částku od 240 od 270 tisíc Kč. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a nejedná se o věc, ve které by soud
prvního stupně rozhodl jinak poté, co bylo jeho dřívější rozhodnutí odvolacím
soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Je tedy nutno posoudit
přípustnost dovolání žalobce podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolatel nevymezuje a ani dovolací soud neshledal v dané věci otázku zásadního
právního významu pro rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.
Pokud dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., je způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení
věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se rozumí
činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Pokud jde o právní posouzení nároku žalobce co do částky 1.418.815,- Kč, nelze
odvolacímu soudu (a ostatně ani soudu prvního stupně) vytknout nesprávnost
právního názoru, neboť otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím
o daňovém nedoplatku, který nebyl žalobcem uhrazen, a poklesem jeho zisku z
podnikání v letech 1992 –1996 byla po právní stránce odvolacím soudem posouzena
správně.
Příčinná souvislost mezi kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody je
jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu. Příčinná souvislost je
dána tehdy, jestliže nebýt konkrétní škodné události, ke škodě by nedošlo.
Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává;
příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý
následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o
jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění
jde, a to o příčinu podstatnou. Příčinná souvislost musí být však najisto
postavena a nestačí tu pouhá pravděpodobnost.
Jestliže žalobce nesprávně doměřenou daň nezaplatil, nelze dospět k závěru, že
mu následkem nesprávného rozhodnutí ušel zisk z podnikání, a není tak ohledně
tohoto nároku splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za
škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. V tomto směru lze na závěry odvolacího soudu
lze plně odkázat.
K námitkám dovolatele o negativním vlivu probíhajícího daňového řízení na jeho
podnikatelské aktivity a osobní život je třeba uvést, že soud aplikuje právo na
konkrétní skutková zjištění, jež jsou pro rozhodnutí o uplatněném nároku
významná, a namísto zjištěného skutkového stavu věci nemůže učinit základem
svého rozhodnutí obecné a ničím nepodložené úvahy, jak je v tomto směru
prezentuje dovolatel.
Pokud jde o uplatněný nárok na zaplacení částky 152.625,- Kč, byla rovněž
otázka vzniku majetkové újmy žalobce vyřešena odvolacím soudem správně. Za
škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda
znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou
událostí. Dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže
úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za
vznik škody, neboť mu zatím nevznikla majetková újma (snížení jeho majetkového
stavu); samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní
rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani
ušlým ziskem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn.
25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001).
Protože, jak žalobce tvrdil, uvedenou částku nezaplatil a byla mu pouze
auditorskou firmou fakturována, otázka vzniku jeho majetkové újmy ve výši
152.625,- Kč (doplatek za auditorský posudek) byla po právní stránce v
napadeném rozhodnutí posouzena v souladu s konstantní judikaturou, a i zde lze
na závěry odvolacího soudu odkázat.
Námitky žalobce do výroku ohledně částky 116.500,- Kč požadované za snížení
prodejní ceny vozu Ford Probe jsou námitkami proti skutkovým zjištěním a nejsou
řešením otázky právní. Nejsou tedy způsobilým dovolacím důvodem z hlediska ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, napadené rozhodnutí nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu tak
není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl dle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu