25 Cdo 229/2024-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Radkem Kopsou ve věci žalobkyně: J. N., zastoupená Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, 738 01 Frýdek - Místek, proti žalované: Karvinská hornická nemocnice a.s., IČO 60793490, se sídlem Zakladatelská 975/22, 735 06 Karviná, o 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 32/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2023, č. j. 71 Co 162/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 23. 5. 2023, č. j. 22 C 32/2022-176, odmítl podání žalobkyně ze dne 9. 11. 2021, doručené soudu dne 10. 11. 2021, a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud uvedl, že odmítnutým podáním se žalobkyně domáhala po žalované částky 3 000 000 Kč jako náhrady újmy na zdraví. Přestože žalobkyně své podání ze dne 9. 11. 2021 doplnila ze své iniciativy několika dalšími podáními, a přestože byla usnesením okresního soudu ze dne 4. 11. 2022 vyzvána k odstranění vad podání s poučením o tom, jak odstranění provést a jaký bude případný následek neodstranění vad, žalobkyni se ani několika dalšími podáními nepodařilo vady odstranit. Podle okresního soudu žalobkyně nikdy konkrétně neuvedla, v čem by mělo spočívat pochybení žalované při léčení žalobkyně a jaká jí měla být žalovanou způsobena újma. Žalobkyně pouze opakovala obecná tvrzení o tom, že žalovaná měla péči o žalobkyni zanedbat. Žalobkyně navíc ve svých podáních rozebírala péči několika nemocnic, a není zřejmé, jaké pochybení které nemocnici vytýká. Absence srozumitelných žalobních tvrzení pak nemůže být nahrazena zdravotní dokumentací žalobkyně, kterou žalobkyně z části ke svým podáním připojila a z části navrhla, aby si ji soud vyžádal. Okresní soud měl za to, že podání žalobkyně trpí tak závažnými vadami, že v řízení nebylo možno pro tyto vady pokrčovat, a proto podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též o. s. ř.) podání odmítl.
2. Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 23. 6. 2023, č. j. 71 Co 162/2023-189, potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry okresního soudu a dodal, že žalobkyně opakovaně bezúspěšně podává žaloby na různá zdravotnická zařízení i pojišťovny. Všechna její podání se shodují v tom, že obsahují výčet různých zdravotních obtíží žalobkyně a výtky na adresu zdravotnických zařízení, které jí měly opakovaně sdělovat, že jí nic není. Na základě takto neurčitě popisovaných událostí proběhlých v rozmezí několika let u různých subjektů nelze určit předmět řízení v dané věci. Ani po opakovaných doplněních žaloba nesplňuje náležitosti ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které sama sepsala. Žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků z dovolání a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení byla zamítnuta usnesením okresního soudu ve spojení s usnesením krajského soudu, jež nabyly právní moci dne 30. 11. 2023. Následně dne 6. 12. 2023 podal zástupce žalobkyně – advokát nové dovolání. V něm uvedl, že dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Okresní ani krajský soud nepostupovaly správně, pokud žalobu odmítly. Žalobkyně měla být vyzvána k doplnění a upřesnění žaloby a následně měla být věc meritorně projednána. Žalobkyně poté v dovolání obsáhle doplnila svou žalobu v této věci o popis svých zranění a stavů v důsledku pádu ze žebříku dne 6. 10. 2016, popis hospitalizace u žalované ve dnech 16. 6. až 20. 6. 2017, dále o popis tvrzených pochybení žalované a uvedla, jakým dospěla k vyčíslení požadované náhrady. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího i prvostupňového soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak nemá zákonné náležitosti.
5. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. Podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží.
8. Z citovaných ustanovení občanského soudního řádu plyne, že Nejvyšší soud při podaném dovolání nejprve z formálního hlediska posuzuje, zda dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení dovolacího důvodu a toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání) a až posléze, má-li dovolání všechny zákonné náležitosti, může Nejvyšší soud hodnotit, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné z některého důvodu uvedeného v § 237 o. s. ř., pak z dovolání musí plynout otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak dovolatel musí ještě vysvětlit, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23).
9. Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně (tj. dovolání sepsané advokátem, neboť k podáním sepsaným žalobkyní nelze přihlížet) zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitosti spočívající jednak ve vymezení dovolacího důvodu, a jednak v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Žalobkyně řádně nevymezila dovolací důvod, neboť neuvedla, jakou právní otázku podle ní odvolací soud vyřešil nesprávně a v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Namítala-li žalobkyně, že „měla být vyzvána k doplnění a upřesnění žaloby“, pak tím neuplatnila dovolací důvod ve výše uvedeném smyslu, nýbrž vytýká vadu řízení, k níž lze ovšem přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc žalobkyně zcela pomíjí, že k odstranění vad žaloby byla vyzvána usnesením okresního soudu ze dne 4. 11. 2022, č. j. 22 C 32/2022-126.
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako v tomto případě, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k řádnému vymezení důvodu přípustnosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak se naznačuje z obsahu dovolání), musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
12. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně v posuzovaném případě nedostála, neboť neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Žalobkyně v dovolání sice citovala část obsahu ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že napadené usnesení „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,“ avšak nijak nevymezila, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení které právní otázky odchýlil.
13. Absence těchto náležitostí dovolání má ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou (v poměrech projednávané věci tato lhůta skončila dne 29. 1. 2024, neboť v souladu s § 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. běžela znovu od právní moci usnesení, jímž byla zamítnuta včas podaná žádost žalobkyně o ustanovení zástupce pro dovolací řízení). Již vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), jsou dány důvody pro to, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v případě odmítnutí dovolání neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
Mgr. Radek Kopsa pověřený člen senátu