25 Cdo 2302/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. L. D.,
zastoupenému advokátkou, o 55.507,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 29/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 11 Co
215/2006-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 11 Co
215/2006-90, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a v
závislém výroku o nákladech řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
uložil žalovanému zaplatit žalobci 55.507,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené
na jeho vozidle. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný, který měl v držení
vozidlo žalobce O. K. E 16 D za účelem obstarání jeho prodeje, při jízdě s ním
dne 1. 9. 1995 způsobil dopravní nehodu a došlo tak k poškození automobilu.
Výši škody na autě zjistil soud z posudku znalce V. V. Soud neuvěřil tvrzení
žalovaného, že jeho povinnost uvést vozidlo do původního stavu přešla na J. K.,
když k převzetí závazku nedal žalobce souhlas. Bylo prokázáno, že svědek K.
předal žalobci necelých 40.000,- Kč, avšak byly to peníze svědka, nikoli
žalovaného. V tomto směru svědek měnil svou výpověď, když nejprve tvrdil, že
mezi ním a žalovaným žádný dluh v té době nebyl, a posléze uvedl, že těch
40.000,- Kč dal žalobci namísto žalovaného. Tato část jeho svědecké výpovědi je
v rozporu s jeho předchozím tvrzením stejně jako potvrzení, že opravu vozu
provede svědek v hodnotě 40.000.- Kč, kterou uhradí osobně jako kompenzaci za
půjčku, která dosud nebyla žalovanému splacena. Protože žalovaný odpovídá za
škodu, kterou jako řidič způsobil na autě žalobce při dopravní nehodě, a
předáním částky 39.000,- Kč nedošlo ke splnění jeho povinnosti k náhradě škody,
soud mu dle § 420 obč. zák. tuto povinnost uložil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 11.
2006, č. j. 11 Co 215/2006-90, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku změnil pouze tak, že žalobu zamítl ohledně části úroků z
prodlení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud zopakoval důkaz výpovědí svědka J. K., který vypověděl,
že havarované vozidlo převzal do opravy po dohodě s žalovaným a dohodl se s ním
na snížení dluhu, který měl u žalovaného; později dospěl k závěru, že není
schopen opravu provést, a proto vydal vozidlo žalobci. Žalobci nadvakrát
zaplatil částku „asi 39.000,- Kč“, šlo o jeho peníze, avšak platil je za
žalovaného a na základě dohody s ním. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla
prokázána dohoda mezi žalobcem, žalovaným a případně i svědkem K. o převzetí
povinnosti k náhradě škody, navíc když dohoda měla být učiněna ústně, což
znamená její absolutní neplatnost (§ 531 odst. 3 a § 40 odst. 1 obč. zák.).
Nositelem povinnosti k náhradě škody byl i po předání vozidla k opravě svědkovi
J. K. stále žalovaný a jelikož k uvedení vozu v předešlý stav (opravou)
nedošlo, trvá povinnost žalovaného nahradit škodu. Odvolací soud s ohledem na
ust. § 205a odst. 1 o. s. ř. (nepřípustná novota v odvolacím řízení) se
nezabýval tvrzením žalovaného, že svědek K. mu nejdříve předal částku 39.000,-
Kč a žalovaný ho posléze požádal, aby tyto peníze předal jeho jménem žalobci.
Rovněž námitku žalovaného, že znalecký posudek byl vypracován až po uplynutí
více než jednoho roku od vzniku škody a v této době mohla na vozidle vzniknout
další, se škodnou událostí nesouvisející poškození, označil odvolací soud za
novou skutečnost uplatněnou v rozporu s ust. § 205a odst. 1 o. s. ř., která
navíc nemohla na hodnocení posudku nic změnit, neboť nebyla spojena s tvrzením
konkrétních skutečností, ke kterým mělo dojít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že jeho
tvrzení o tom, že svědek K. předal jeho jménem a namísto něho žalobci 39.000,-
Kč, není novým tvrzením, uplatněným až v odvolacím řízení. Poukazuje na to, že
i prvoinstanční soud se tím zabýval, když uvedl, že svědek posléze tvrdil, že
předal částku 40.000,- Kč žalobci namísto žalovaného. Nejde tedy o nové tvrzení
uplatněné v rozporu s ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. a stejně tak ani výhrada k
listinnému důkazu – posudku znalce není novou skutečností uplatněnou v rozporu
s ust. § 205 odst . 1 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je podáno zjevně bezdůvodně,
neobsahuje otázku zásadního právního významu a jakékoliv logické zdůvodnění,
která skutečnost má po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatel fakticky
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., když podrobuje kritice
skutková zjištění soudu. Navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. pro
otázku aplikace ust. § 205a o. s. ř. a je důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. za
přípustné, v řešení otázky, zda skutková okolnost, o níž se zmínil svědek ve
výpovědi před soudem prvního stupně a která byla posléze namítána účastníkem
řízení v odvolání, je „novou“ skutečností ve smyslu ustanovení § 205a odst. l
o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalovaný uplatňuje jako důvod dovolání
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud
aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Nesprávné právní posouzení věci se může týkat, jak
posouzení otázek hmotného práva, tak posouzení otázek práva procesního.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají
podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo
obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně; d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. l; e) nastaly
(vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. k novým skutečnostem nebo důkazům (§
205a odst. 1) odvolací soud smí, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2,
přihlédnout, jen když byly uplatněny.
Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace a zákon
účastníku ukládá povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc
právně významné skutečnosti a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich
prokázání. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou
„nové“, je rozhodné, zda byly účastníkem řízení uvedeny nebo v průběhu v řízení
před soudem prvního stupně jinak vyšly najevo. Pokud ano, pak z hlediska § 205a
odst. 1 o. s. ř. byly „uplatněny před soudem prvního stupně“ a uvede-li je
odvolatel v odvolání, pak neuplatňuje „nové“ skutečnosti.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, svědek J. K. již v řízení před soudem prvního
stupně tvrdil, že „těch 40.000,- Kč dal panu žalobci místo žalovaného“, byť
tomu soud prvního stupně neuvěřil, a vzhledem k tomu, co žalovaný tvrdil již ve
vyjádření k žalobě (č. l. 6-7 spisu) – tedy co vyšlo v řízení před soudem
prvního stupně najevo - v porovnání s údaji obsaženými v odvolání žalovaného,
je evidentní, že tvrzení v odvolání o tom, že žalovaný požádal svědka K., který
byl jeho dlužníkem, aby částku 39.000.- Kč uhradil jménem žalovaného žalobci,
není tzv. novou skutečností ve smyslu § 205a o. s. ř., nýbrž se jedná o
podrobnější rozvedení skutkových okolností, které byly uvedeny, byť okrajově,
již v řízení před soudem prvního stupně. Jde tedy o tzv. „dolíčení“ skutkových
okolností v řízení odvolacím, které vyšly najevo již v řízení před soudem
prvního stupně. O „nové“ skutečnosti uplatněné až v odvolacím řízení v rozporu
s ust. § 205a o. s. ř. se nejedná, a to bez ohledu na to, zda jim soud prvního
stupně uvěřil či nikoli.
Odvolacímu soudu lze ovšem přisvědčit, že výhrady žalovaného v odvolání k
předloženému listinnému důkazu – posudku znalce, i když jsou velmi nekonkrétním
tvrzením, představují novou skutečnost uplatněnou až v odvolacím řízení v
rozporu s ust. § 205a odst . 1 o. s. ř., nehledě k tomu, že odvolací soud se z
hlediska hodnocení důkazů s touto námitkou náležitě vypořádal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci z hlediska § 205a o. s. ř., a dovolatelem uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věty za
středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. Marta Š k á r o v á , v.
r.
předsedkyně senátu