USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce:
Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, IČO
42196451, proti žalované: Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem Doubravecká
2760/1, Plzeň, IČO 49790480, zastoupená Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem
se sídlem Hluboká 1336/55, Plzeň, o 58.647 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 56/2014, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2019, č. j. 25 Co 325/2018-615,
25 Co 48/2019, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2019, č.
j. 25 Co 325/2018-615, 25 Co 48/2019, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu
Plzeň-město ze dne 13. 6. 2018, č. j. 19 C 56/2014-444, ve výroku o platební
povinnosti žalované ve výši 58.647 Kč s příslušenstvím, potvrzeno usnesení
Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 18. 9. 2018, č. j. 19 C 56/2014-459, ve výroku o povinnosti
žalované zaplatit České republice nezálohované náklady řízení, a jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním vymezené právní otázky již byly dříve dovolacím soudem
řešeny a na základě dovolatelkou uplatněných námitek nelze dojít k závěru, že
by se od této judikatury odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, popř. že jsou dány důvody pro to, aby tyto právní otázky byly dovolacím soudem nově
posouzeny jinak. Některé z uplatněných námitek navíc nesměřují proti otázkám
právním, ale napadají skutková zjištění, která nejsou předmětem dovolacího
přezkumu (srov. § 237 a 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka jednak namítá, že soudy obou stupňů ve věci nesprávně aplikovaly
vyhlášku č. 55/1999 Sb., přestože takový postup nijak nereflektuje požadavek na
nahrazení skutečné škody a v řízení byly provedeny důkazy (zejména znalecký
posudek RNDr. Jana Hoška) prokazující nesprávnost výše škody uměle
vykonstruované podle předmětné vyhlášky. Nejvyšší soud se významem zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), a
vyhlášky č. 55/1999 Sb. ve sporech o náhradu škody na lesích způsobené imisemi
opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že základ, tj. předpoklady odpovědnosti za
škodu (zvlášť kvalifikovaná okolnost neboli škodná událost, škoda a příčinná
souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody) lesní zákon neupravuje, a
proto je třeba při úvaze o existenci či neexistenci předpokladů odpovědnosti za
škodu postupovat podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Lesní zákon
pak jako lex specialis ukládá povinnost právnickým a fyzickým osobám, které při
své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo
poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých
následků, a dojde-li ke vzniku škody na lesích, způsob výpočtu její výše pak
stanoví prováděcí právní předpis (v tomto případě právě vyhláška č. 55/1999
Sb.). Takový postup je zcela v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a
v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, neboť povinnost
předcházet škodám na lesních porostech je právnickým a fyzickým osobám
stanovena v lesním zákoně, předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou jejich
provozní činností v občanském zákoníku a konkrétní způsob výpočtu výše škody
pak v prováděcím právním předpise k lesnímu zákonu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1211/2006, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010). Rozsudek
odvolacího soudu je s těmito východisky ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu zcela v souladu, neboť je založen na východisku, že odpovědnost za škodu
způsobenou vypouštěnými škodlivinami na lesních porostech je odpovědností z
provozní činnosti podle § 420a obč. zák., tedy podle zákona, který stanoví
podmínky odpovědnosti, zatímco prováděcí předpis slouží ke snadnějšímu zjištění
výše náhrady, která náleží poškozenému.
Z dovolací argumentace zpochybňující soudy stanovený rozsah škody dále vyplývá,
že žalovaná kritizuje použití metodiky znalce RNDr. Pavla Hadaše, Ph.D., pro
určení konkrétní výše škody na lesích (použití rozptylové studie a tzv. Gaussova matematického modelu výpočtu škody). Ke vhodnosti použití této
metodiky dovolací soud opakovaně vyložil, že i přes některé její nedostatky je
pro občanskoprávní řízení o náhradu škody na lesích použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002,
publikovaný pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000). Zde je třeba
zdůraznit, že není do budoucna vyloučeno přesnější stanovení výše náhrady,
bude-li vypracována exaktnější metoda zjištění konkrétních dopadů jednotlivých
původců exhalací na lesní porosty. Dovolatelka sice v průběhu řízení navrhla
důkazy, jimiž měla být zpochybněna správnost výpočtu podle předmětné metodiky,
alternativní způsob vyčíslení škody, jenž by vedl k přesnějším a exaktnějším
výsledkům, však nenavrhla. Žádný jiný způsob, kterým by mohla být výše škody
zjištěna, se pak nepodává ani ze znaleckého posudku RNDr. Hoška, jenž se sice
vůči metodice RNDr. Hadaše vyjadřoval kritickým způsobem, existenci škody jako
takové však nepopíral. Pokud za tohoto stavu věci vyšly nalézací soudy ze
znaleckých posudků opírajících své závěry o předmětnou metodiku, odpovídá
jejich postup ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Je třeba rovněž
zdůraznit, že proces zjišťování výše škody je součástí dokazování a zjišťování
skutkového stavu, náleží proto primárně do kompetencí soudu nalézacího (soudu
prvního stupně), neboť dovolací přezkum, jako mimořádný opravný prostředek,
není určen pro získávání nových skutkových zjištění ani jejich revizi (srov. §
237, § 241a odst. 1 o. s. ř.), ale pro přezkum otázek právních. Z téhož důvodu
nejsou způsobilými založit přípustnost dovolání ani námitky zpochybňující obsah
v řízení provedených znaleckých posudků či sporující postup soudů v rámci
důkazního řízení (neprovedení dalších žalovanou označených důkazů, chybné
hodnocení provedených důkazů, rezignace na zjišťování dalších příčin poškození
lesních porostů apod.). Závěry uvedené v předchozím odstavci se pak vztahují i k dalším námitkám
dovolatelky, že nebyla prokázána existence skutečné škody a že soudy nekriticky
přejaly výši škody z tvrzení žalobce, aniž by současně provedly jakýkoli
relevantní důkaz v tomto směru. V daném ohledu je třeba poukázat především na
to, že soudy obou stupňů opřely svůj závěr o škodě a její výši vyjma interních
podkladů žalobce (provedených k důkazu) rovněž o znalecký posudek RNDr. Hadaše
a o znalecký posudek Ing. Jana Fremutha, MBA, jenž mimo jiné v terénu ověřoval
vstupní údaje rozhodující pro výpočet škody a přezkumu podrobil též konkrétní
žalobcem provedené výpočty. Dospěl přitom k závěru, že výše žalobcem vykázané
škody odpovídá skutečnosti a za správnou označil rovněž metodiku provedených
výpočtů. Vzhledem k tomu, že metodika RNDr.
Hadaše je v soudní praxi uznávána,
jsou pak i závěry plynoucí z podle ní zpracovaných znaleckých posudků
použitelné jako důkaz. Soudy tedy mohou k závěru o příčinné souvislosti, jakož
i o existenci a výši škody (byť částečně paušalizované, neboť není v
současnosti prakticky možné evidovat škodu na jednotlivých stromech přesně)
dospět i z příslušných znaleckých posudků, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Z procesněprávního hlediska proto není podobný postup soudů v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu a domáhá-li se dovolatelka závěru, že skutkový
stav je jiný, než jak byl zjištěn na základě tohoto postupu, jedná se opět o
námitky proti skutkovým zjištěním, jež přípustnost dovolání nejsou způsobilé
založit. Důvodná není ani námitka, že ve věci nebylo namístě aplikovat ustanovení § 136
o. s. ř. umožňující soudu stanovit v určitých případech výši nároku podle své
úvahy, neboť podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. by mělo být možno vypočítat škodu v
přesné výši. Jak plyne ze shora provedeného výkladu (a jak je bez výjimky
reflektováno v judikatuře Nejvyššího soudu), o případ, kdy je namístě aplikovat
ustanovení § 136 o. s. ř., se jedná rovněž u škody způsobené exhalacemi na
lesních porostech, a to právě se zřetelem k tomu, že popsaný způsob výpočtu
nemá ambice stanovit přesnou výši škody, nýbrž – vzhledem k jeho limitům –
slouží toliko jako způsobilý podklad pro určení výše škody úvahou soudu
(obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32
Cdo 1808/2010). Vytýká-li dovolatelka nalézacím soudům, že opomenuly řádně odůvodnit zamítnutí
jejích důkazních návrhů, že se nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami, že i
přes její výhrady ke znaleckému posudku RNDr. Hadaše upustily od jeho výslechu,
potažmo namítá-li absenci skutkové věty v rozhodnutích soudů obou stupňů,
nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí či nesprávné zadání znaleckého úkolu
ustanovenému znalci, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím
řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že právní závěry soudů obou stupňů plně odpovídají ustálené
judikatuře dovolacího soudu a exces nelze shledat ani v jejich postupu v rámci
důkazního řízení, neshledal dovolací soud důvodnou ani námitku extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, potažmo extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.