25 Cdo 2308/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce A. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. S., zastoupenému
advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23
C 247/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
listopadu 2004, č. j. 35 Co 379/2004-458, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se domáhal náhrady škody, kterou mu měl způsobit žalovaný tím, že
protiprávně vystěhoval věci žalobce z jím pronajatých nebytových prostor v domu
čp. 48 v P., jež jsou ve spoluvlastnictví žalovaného, a přestěhoval je do
skladu v Radotíně, čímž žalobci znemožnil realizovat zakázky pro společnost C.
C. ve výši 48.000,- Kč (dále jen „zakázka č. 1“), pro společnost P. A. ve výši
85.359,20 Kč (dále jen „zakázka č. 2“) a ve výši 299.754,- Kč (dále jen
„zakázka č. 3“) a pro společnost I.-P. ve výši 200.000,- Kč (dále jen „zakázka
č. 4“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2001, č. j. 22 Co 259/2001-256,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2001, č. j. 23 C 247/97-210,
jímž byla uložena povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 242.816,- Kč s
příslušenstvím (v části příslušenstvím byla žaloba zamítnuta), a to za zakázky
č. 1 a č. 4, a zamítnuta žaloba na zaplacení částky 390.297,- Kč s
příslušenstvím, tj. za zakázky č. 2 a č. 3 a částky 5.184,- Kč jako části
zakázky č. 1, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud
se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o protiprávnosti jednání
žalovaného, který tím, že vyklidil věci žalobce, aniž by podal k soudu žalobu
na vyklizení a vyčkal jeho rozhodnutí, překročil meze dovolené svépomoci ve
smyslu ustanovení § 6 obč. zák. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval
tím, zda žalobci škoda skutečně vznikla a zda je v příčinné souvislosti s
protiprávním jednáním žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, č. j. 23 C 247/97-436,
řízení ohledně částky 9.184,- Kč s příslušenstvím (tj. 4.000,- Kč - část
zakázky č. 4, 5.184,- Kč - část zakázky č. 1) pro částečné zpětvzetí žaloby
zastavil, žalobu na zaplacení částky 623.929,- Kč s příslušenstvím zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 12. 1995
žalovaný bez souhlasu žalobce vnikl do pronajatých nebytových prostor a věci
tam umístěné, jež měly sloužit k realizaci sjednaných zakázek žalobce, odvezl
do skladu v Radotíně, což se žalobce dozvěděl nejpozději dne 15. 12. 1995, kdy
za přítomnosti žalovaného navštívil sklad. Tedy v době, kdy měly být zakázky
plněny, již žalobce o této skutečnosti věděl, přesto o nich žalovaného
neinformoval ani ho nežádal o zpřístupnění skladu, pouze trval na tom, aby
žalovaný věci vrátil do atelieru sám. V této souvislosti soud prvního stupně,
shodně s názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí, jakož i ve zrušujícím
rozhodnutí odvolacího soudu, konstatoval, že žalovaný se dopustil protiprávního
jednání tím, že dne 13. 12. 1995 vyklidil věci žalobce z nebytových prostor, a
naplnil tak jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420
obč. zák. Poté, co ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. soud prvního
stupně žalobce vyzval a poučil, aby navrhl důkazy k prokázání výše ušlého zisku
a doplnil tvrzení ohledně nákladů na jednotlivé zakázky, což žalobce neučinil,
dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal
výši ušlého zisku ani neunesl břemeno tvrzení ohledně nákladů na zakázky č. 2 a
č. 3 spočívající v prodeji a zapůjčení materiálů ze zásob žalobce. V případě
zakázek č. 1 a č. 4, jež spočívají ve vypracování návrhů reklamních panelů a ve
zpracování výtvarně prostorového řešení expozice na výstavě SALIMA 96, dovodil,
že vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal náklady na zakázku a neunesl tak
břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, není žaloba důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č.
j. 35 Co 379/2004-458, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci
samé ohledně částky 385.113,20 Kč s příslušenstvím (zakázka č. 2 a č. 3)
potvrdil, ohledně částky 238.816,- Kč s příslušenstvím (zakázka č. 1 a č. 4) a
ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu
prvního stupně a rovněž i s jeho právním závěrem ohledně protiprávního jednání
žalovaného. Spočívaly-li zakázky č. 2 a č. 3 v předání zboží objednatelům,
věděl-li žalobce, kde se zboží nachází, a bylo-li v jeho schopnostech domoci se
přístupu k nim (žalovaný mu v odvozu věcí nebránil), pak měl jednat v souladu s
ustanoveními § 415 a § 417 obč. zák. a zabránit vzniku škody, a až následně se
případně na žalovaném domáhat nákladů v této souvislosti vynaložených. Jestliže
tak neučinil, není dán vztah příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a
vznikem škody. Protože ve vztahu k zakázkám č. 1 a č. 4 se soud prvního stupně
otázkou příčinné souvislosti nezabýval dostatečným způsobem, odvolací soud jeho
rozsudek v tomto rozsahu zrušil pro nepřezkoumatelnost.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost právního
posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §
415 a § 417 obč. zák. ve vztahu k jednání dovolatele. Nesouhlasí s úvahou
odvolacího soudu, že žalobce jako poškozený nevyvinul žádnou aktivitu za účelem
získání svých věcí, čímž zmařil své sjednané zakázky, k čemuž uvádí, že z
technických a personálních důvodů si dne 15. 12. 1995, kdy byl ve skladu
přítomen, věci ze skladu odvést nemohl a v následujícím období se již do skladu
nedostal, neboť od žalovaného nezískal klíče a ani svolení ke vstupu, přičemž
žalovaného vyzval k vydání věcí ústně i telefonicky. Navrhuje, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §
241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) v částce
385.113,20 Kč potvrzen; i když mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího
soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť o nárocích na náhradu škody spojených se
zakázkami č. 2 a č. 3 soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (v obou případech byla žaloba zamítnuta); přípustnost
dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání
může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku
zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel
tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je
kumulativní naplnění podmínek vzniku odpovědnosti, kterými jsou porušení právní
povinnosti, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nimi.
Právní skutečností, jež zakládá obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 obč.
zák., je protiprávní jednání škůdce. V daném případě žalovaný svým jednáním
porušil právní povinnost, jak ostatně dovodily ve svých rozsudcích soudy obou
stupňů, když násilím vnikl do předmětných nebytových prostor a věci žalobce,
potřebné pro realizaci sjednaných zakázek č. 2 a č. 3, odvezl do skladu v R.
Tím, že žalobce ve sjednaných lhůtách nesplnil zmíněné zakázky, mu vznikla
škoda, a to ve formě ušlého zisku. Ze skutkových zjištění, jejichž správnost
nemůže být v tomto řízení přezkoumána (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), však
odvolací soud dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi protiprávní
jednáním žalovaného a vzniklou škodou, vzhledem k tomu, že žalobce měl možnost
nastalé škodě zabránit, jelikož věděl, kde se předmětné věci nacházejí a nijak
neprokázal, že by mu žalobce bránil v jejich odvozu a realizaci zakázek, s
nimiž žalobce spojuje vznik škody.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání
škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního
jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního
protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru
příčiny a následku. Vzhledem k tomu, že se existence příčinné souvislosti
nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána (důkazní břemeno je v tomto směru na
straně žalobce), jedná se o otázku skutkových zjištění, která není předmětem
dovolacího přezkumu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, jež nemohou být
podrobeny přezkumu dovolacím soudem (žalobce neunesl důkazní břemeno k tvrzení,
že žalovaná škoda vznikla v přímé souvislosti s protiprávním jednáním
žalovaného), k závěru, že není naplněn základní předpoklad pro vznik
odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák, je tento jeho právní názor
správný a v souladu s hmotným právem a ustálenou soudní praxí. Rozhodnutí
odvolacího soudu proto není v tomto směru rozhodnutím po právní stránce zásadně
významným.
Dovolatel spatřuje nesprávnost v právním posouzení věci v tom, že odvolací soud
nesprávně vyložil ustanovení § 415, resp. § 417 obč. zák. ve vztahu k žalobci a
že dovodil nesplnění prevenční povinnosti na jeho straně.
Podle ustanovení § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. komu škoda hrozí, je povinen k jejímu
odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.
Citovaná ustanovení zakládají tzv. prevenční povinnost každému počínat si tak,
aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Je tedy
obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a
obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě
(zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezuje), případně aby nezpůsobil
vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti
škůdce. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve
smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Přiměřenost je posuzována vzhledem ke
způsobu ohrožení, jeho intenzitě, ale i subjektivní možnostem poškozeného.
Pokud tedy bylo v možnostech a schopnostech žalobce, jak vyplývá rovněž ze
skutkových zjištění soudů obou stupňů, škodu odvrátit a neučinil tak, je závěr
odvolacího soudu o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce v souladu s
hmotným právem a ustálenou judikaturou vyšších soudů. Dovolatel v této
souvislosti napadá rozhodnutí odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění,
když tvrdí, že žalovaný mu zabránil odvézt si věci ke dni povinnosti splnit
závazky. Rozhodnutí odvolacího soudu však vychází ze zjištění, že žalovaný
odvozu věcí nebránil, pouze odmítl přemístit je zpět do původních prostor. Je
tedy zřejmé, že žalobce přednáší vlastní představu o skutkovém stavu věci
(odlišnou od odvolacího soudu) a teprve na tomto základě zpochybňuje správnost
právních závěrů; tímto způsobem však přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení
není dosud v celém rozsahu skončeno, takže o všech nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí konečném.