25 Cdo 2328/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce PhDr. V. Č. proti žalované České republice – Ministerstvu financí
ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 198/98, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2004, č. j. 13
Co 444/2002-329, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, č. j. 13 Co
444/2002-329, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2002, č. j.
13 C 198/98-204, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit 19%
úrok z prodlení z částky 13.910.000,- Kč od 21. 3. 1996 do zaplacení se zrušují
a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 2. 9. 1998 se žalobce vůči státu domáhal zaplacení
částky 14.667.599,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 21. 3. 1996 do zaplacení z
titulu náhrady škody způsobené nezákonnými rozhodnutími orgánu státu, jimiž mu
byla nesprávně vyměřena daň z přidané hodnoty. Škoda žalobci vznikla tím, že
zaplacení daně nepříznivě zasáhlo do jeho podnikatelské činnosti, způsobilo mu
platební neschopnost a následně i zánik firmy. Žalobce nárok uplatnil u
žalované podle § 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., avšak nebylo mu vyhověno. V
průběhu soudního řízení žalobce rozšířil žalobu o částku 1.080.600,-Kč,
představující nárok na náhradu škody na zdraví, která mu měla vzniknout v
příčinné souvislosti s daňovými rozhodnutími.
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 28. 3.
2002, č. j. 13 C 198/98-204 (nesprávně uvedeno 13 C 198/98-104), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.910.000,- Kč s 19% úrokem od 21.
3. 1996 do zaplacení, ohledně částky 757.599,- Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl a rozhodl, že o zbývající části žaloby (nárok na náhradu škody na
zdraví) a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vyšel ze
zjištění, že žalobci byla platebními výměry Finančního úřadu pro P. ze dne 17.
6. 1993, č. j. FÚ/9228/3112/93, č. j. FÚ/9228/3113/93, č. j. FÚ/9228/3114/93 a
č. j. FÚ/9228/3115/93, stanovena za každý měsíc v období od ledna do dubna 1993
daň z přidané hodnoty v částce 202.197,- Kč, tj. celkem 808.788,-Kč; tuto
částku žalobce uhradil spolu s penále za pozdní úhradu daně ve výši 490.358,-Kč
v době od května 1993 do října 1994. Odvolání proti vyměření daně byla
rozhodnutími Finančního ředitelství pro město P. zamítnuta, následně však
Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 4. 9. 1995, č. j. 181-54472/95,
shledalo nesprávnou aplikaci ustanovení § 44 zákona č. 337/92 Sb., o správě
daní a poplatků, a změnilo rozhodnutí uvedených orgánů tak, že žalobci byla
stanovena daňová povinnost ve výši 0,- Kč. Přestože žalobci byla částka
1.299.146,-Kč ve dnech 26. 9. a 18. 10. 1995 vrácena, vznikla mu v souvislosti
s jejím zadržením škoda, neboť byl nucen ke dni 31. 12. 1995 ukončit pro
nastalé finanční potíže své podnikání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
ke vzniku škody, spočívající v ukončení žalobcova podnikání a ve faktické
likvidaci jeho firmy, došlo v příčinné souvislosti s neoprávněným odčerpáním
finančních prostředků v celkové částce 1.298.966,- Kč, provedeným na základě
nezákonných rozhodnutí správních orgánů. Při stanovení výše škody, za kterou
stát odpovídá podle ustanovení § 1 odst. 2 a § 2 zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem (dále též jen „zákon“), vycházel soud ze znaleckého posudku ze
dne 15. 10. 2001, vypracovaného obchodní společností P., s. r. o., ústavu
kvalifikovaného pro znaleckou činnost v oboru ekonomika, podle kterého škoda
sestává z hodnoty firmy ke dni 30. 9. 2001 ve výši 9.840.000,- Kč a z dlužných
částek, které žalobci v důsledku platební neschopnosti narostly na sankčních
úrocích do částek 6.860.000,- Kč vůči K. s. r. o. a 690.000,- Kč vůči Pražské
správě sociálního zabezpečení, a je celkově snížena na 80%, celkově tedy
13.910.000,- Kč. Uzavřel, že žalobce má rovněž právo na úroky z prodlení od 21.
3. 1996 ve smyslu ustanovení § 517 obč. zák., neboť žalovaná je v prodlení s
poskytnutím peněžitého plnění, na které má žalobce nárok.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.
2. 2004, č. j. 13 Co 444/2002-329, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím správního orgánu podle ustanovení § 1 až 4
zákona č. 58/1969 Sb. K otázce stanovení výše škody, která zůstala mezi
účastníky řízení spornou, odvolací soud doplnil dokazování o dodatek posudku
znaleckého ústavu P., s. r. o., který po zpracování nově získaných podkladů
upřesnil výši škody na částku 13.950.000,- Kč k 30. 9. 2001, resp. 16.750.000,-
Kč k 31. 12. 2003. Z toho soud dovodil, že nebylo zjištěno nic, co by
odůvodňovalo změnu výpočtu výše škody. K odvolacím námitkám konstatoval, že
soud prvního stupně správně vycházel ze závěru ústavního znaleckého posudku při
stanovení výše vzniklé škody s tím, že závěry posudku původního, tak jeho
doplňujícího znění jsou přesvědčivé a zcela vyčerpávající.
Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti části výroku rozsudku,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství
pohledávky, tj. 19% úroku z prodlení z částky 13.910.000,- Kč od 21. 3. 1996 do
zaplacení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. přikládá zásadní právní význam otázce, zda soud může stanovit
počátek běhu prodlení státu odpovědného za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím před den, k němuž je zjištěna a vypočtena výše škody. Dovolatelka
vytýká odvolacímu soudu, že při vyčíslení výše škody znaleckým posudkem v
částce 13.910.000,- Kč ke dni 30. 9. 2001 nebylo prodlení počítáno ode dne 1.
10. 2001, tedy k datu vyčíslení škody, ale o pět a půl roku dříve, tj. ke dni
21. 3. 1996. Tvrdí, že jí tak byla uložena povinnost, jež nemá oporu v zákoně,
neboť je povinna uhradit škodu způsobenou prodlením dvakrát, a to v částce
stanovené znalci a následně v úroku z prodlení. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soudu napadené rozhodnutí v části výroku o úroku z prodlení zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá pouze tu část rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství
pohledávky, tj. ohledně 19 % úroku z prodlení z částky 13.910.000,- Kč od 21.
3. 1996 do zaplacení; přípustnost dovolání tak lze posuzovat podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které
dovolatelka uplatňuje v dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že předmětná nezákonná rozhodnutí byla vydána dne 17. 6. 1993,
tj. přede dnem 15. 5. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odvolací soud (stejně jako
soud prvního stupně) správně posuzoval věc podle dosavadního předpisu (srov. §
36 zákona č. 82/1998 Sb), tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v
řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před
místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o
vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen
\"státní orgán\"). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního
orgánu, které na tuto organizaci přešly. Podle odstavce 2 odpovědnosti podle
odstavce 1 se nelze zprostit.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, jakož i nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o
vazbě nebo trestu, je třeba předem projednat s ústředním orgánem.
Podle ustanovení § 10 zákona neuspokojí-li ústřední orgán nárok poškozeného do
šesti měsíců ode dne podání žádosti, může se poškozený domáhat přiznání nároku
nebo jeho neuspokojené části u soudu.
Podle ustanovení § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh
řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li
o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka
vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit
poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví
prováděcí předpis.
Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena
právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh
prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
V posuzované věci jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím správního orgánu ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 58/1969
Sb. - tento shodný závěr soudů obou stupňů (ostatně ani část výroku k základu
nároku a jeho výši se vztahující) není dovoláním napaden a otázka odpovědnosti
žalované za škodu tak nepodléhá dovolacímu přezkumu; předmětem dovolání je tedy
pouze otázka prodlení státu s náhradou škody a stanovení okamžiku, od nějž je
stát povinen hradit též úrok z prodlení. U této formy odpovědnosti státu za
škodu zákon ukládá poškozenému, aby svůj nárok uplatnil nejprve u příslušného
ústředního orgánu. Zároveň stanoví šestiměsíční lhůtu počítanou od uplatnění
nároku poškozeným, v níž je ústřední orgán povinen věc projednat a rozhodnout o
tom, zda škodu nahradí; teprve po uplynutí této doby je poškozený oprávněn
uplatnit nárok u soudu. Splatnost nároku tedy podle ustanovení § 10 zákona
nastává teprve dnem následujícím po uplynutí uvedené lhůty (jedná se o
ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě § 563 obč. zák., jež se v daném
případě neuplatní). Z toho vyplývá, že stát se v prodlení s poskytnutím náhrady
za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nemůže ocitnout dříve, než marně
uplyne lhůta šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u
ústředního orgánu; ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej také stíhá
povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný pod č.
33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). To samozřejmě
platí za předpokladu, že nárok je opodstatněný a poškozenému škoda skutečně
vznikla.
Protože zákon č. 58/1969 Sb. pojem škody blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah
její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.,
podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Za
škodu je považována újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým
majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Ze znaleckého posudku, z nějž soudy obou stupňů vycházely, se podává, že vedle
újmy vzniklé ukončením podnikatelské činnosti sestává škoda (při celkovém
snížení na 80%) i z dlužných částek, které žalobci v důsledku platební
neschopnosti narostly na sankčních úrocích do částek 6.860.000,- Kč vůči K. s.
r. o. a 690.000,- Kč vůči Pražské správě sociálního zabezpečení. Odvolací soud
se charakterem této újmy a okamžikem jejího vzniku blíže nezabýval a
nezdůvodnil, zda a kdy žalobce uvedené částky svým věřitelům uhradil a kdy mu
tak vznikla skutečná škoda. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom
platí, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, škoda mu
zatím nevznikla, neboť samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani
soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh nesnižuje majetkový stav
poškozeného a není tedy skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný
pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).
I když tedy správnost rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalované k
náhradě škody není předmětem dovolacího přezkumu, je zřejmé, že pro řešení
otázky okamžiku vzniku prodlení s tímto plněním na straně státu je významné,
zda vůbec a kdy škoda vznikla. Odvodil-li odvolací soud počátek prodlení od
data 21. 3. 1996, které podle obsahu spisu nemá žádnou souvislost s okolností,
zda a kdy žalobce dlužné částky svým věřitelům uhradil (to není vůbec obsahem
skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel), posoudil tuto otázku v
rozporu s hmotným právem i ustálenou soudní judikaturou. Vzhledem ke
specifickým okolnostem tohoto případu je přitom zřejmé, že bez ohledu na to,
kdy žalobce dlužné částky věřitelům zaplatil a vznikla mu tak škoda, nemohl se
stát dostat do prodlení dříve, než uplynula šestiměsíční lhůta určená k
předběžnému projednání nároku u ústředního orgánu, a později (to s ohledem na
pravomocně uloženou povinnost k náhradě škody), než uplynula lhůta k plnění
stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 C
198/98-204.
Výtka dovolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu platí
i ohledně části škody spočívající v zániku firmy žalobce, jejíž hodnota ke dni
31. 12. 1992 činila 5.070.000,- Kč a byla na výslednou částku 9.840.000,- Kč ke
dni 30. 9. 2001 určena ve znaleckém posudku tak, že takovou sumu by žalobce k
tomuto datu získal, pokud by firmu dne 31. 12. 1992 za tehdejší hodnotu prodal
a získané prostředky uložil v bance. Ačkoliv odvolací soud doplnil dokazování o
doplněk znaleckého posudku, který výši škody upřesnil a „aktualizoval“ ke dni
31. 12. 2003, v odůvodnění napadeného rozsudku se otázkou okamžiku vzniku škody
a ani počátkem prodlení žalované nezabýval, byť byla předmětem odvolacích
námitek. Jeho rozsudek je tak z pohledu dovoláním uplatněné otázky počátku
prodlení zmatečný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, zda vznik škody
datuje před den 21. 3. 1996 (tomu by odpovídal přisouzený úrok z prodlení) nebo
zda škoda v uvedené výši vznikla ke dni 30. 9. 2001, jak byla vyčíslena
znaleckým posudkem a odvolacím soudem přiznána.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je při své
nepřezkoumatelnosti v otázce vzniku prodlení s náhradou škody na straně
žalované v rozporu se zákonem i s ustálenou judikaturou vyšších soudů, je proto
po právní stránce zásadně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a
dovolání směřující proti části výroku týkající se úroku z prodlení je tak podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a z téhož důvodu i
opodstatněné. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.
2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za
středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v
uvedeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém řízení
soud na základě odpovídajících skutkových zjištění vyloží, zda a kdy (případně
v jakých částkách) vznikla žalobci škoda a podle toho (s přihlédnutím k úpravě
dané ustanoveními § 9 a 10 zákona č. 58/1969 Sb., k zákonné šestiměsíční lhůtě
a k tomu, že žalované již byla povinnost k náhradě uložena pravomocným soudním
rozhodnutím) určí vznik prodlení s jejím zaplacením a potažmo i datum (data),
od nějž je dána povinnost žalované k úhradě úroku z prodlení. V konečném
rozhodnutí bude též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu