25 Cdo 234/2007

25 Cdo 234/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci

žalobce: Č. s. r., J. ú. s., zastoupený advokátem, proti žalovaným: 1) V. S., a

2) O. S., oba zastoupeni advokátem, o zaplacení 202.550,- Kč, vedené u

Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 51/2005, o dovolání

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

15. září 2006, č. j. 7 Co 1554/2006-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 13.300,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto

usnesení.

Žalobce se domáhal náhrady škody, způsobené činností žalovaných při provádění

zemních prací na jejich pozemku, při nichž došlo k zasypání kanalizační šachty

a k vytékání odpadních vod do potoka Ř. a řeky N., v důsledku čehož uhynuly

ryby v rybářském revíru žalobce; žalovaná částka představuje skutečnou škodu

vyjádřenou hodnotou uhynulých ryb specifikovaných podle věkových kategorií a

druhů.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 1. 2006, č. j. 7 Co

2661/2005-86, zrušil rozsudek ze dne 8. 9. 2005, č. j. 6 C 51/2005-61, jímž

Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po

žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 202.550,- Kč, a věc mu vrátil

k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že mezi porušením § 23 odst. 5

zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o

změně některých zákonů (dále též jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), ze

strany prvního žalovaného a vznikem škody spočívající v úhynu ryb existuje

příčinná souvislost a že v dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat

výší škody a odpovědností druhé žalované.

Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 6 C

51/2005-110, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze

zjištění, že dne 26. 6. 2003 prováděl J. C. na pokyn prvního žalovaného (druhá

žalovaná o odklizovacích pracích nevěděla) rozhrnování skládky radlicí bagru na

pozemku parc. č. 357/13 v k. ú. J. H. patřícím do společného jmění žalovaných

manželů, bagrováním došlo k zasypání šachty kanalizačního sběrače, která se

stala neprůchodnou, proto odtud následně vytékaly odpadní vody mimo kanalizaci

do potoka Ř. a řeky N. a v důsledku kontaminace toků došlo k úhynu ryb v

rybářském revíru s rybářským právem žalobce. Soud prvního stupně dospěl k

závěru, že první žalovaný porušil povinnost stanovenou v § 23 odst. 5 písm. a)

zákona o vodovodech a kanalizacích vyžádat si písemný souhlas k činnostem,

které by mohly ohrozit technický stav kanalizační stoky, v příčinné souvislosti

s tímto protiprávním jednáním došlo k úhynu ryb, přičemž není podstatné, že

kanalizační šachta nebyla uvedena v situačním nákresu. Podmínky odpovědnosti

podle § 420 odst. 2 obč. zák. by byly splněny u prvního žalovaného, nikoli též

u druhé žalované, neboť závazek z titulu odpovědnosti za škodu nenáleží do

společného jmění manželů. Soud prvního stupně dovodil nedostatek aktivní

legitimace žalobce, který není fakticky osobou poškozenou. Ke škodě došlo

nejpozději dne 1. 7. 2003, kdy byly odloveny poslední uhynulé ryby, nárok je

proto třeba posuzovat podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, který byl

účinný do 31. 3. 2004 a podle jehož ustanovení § 6 se žalobce stává vlastníkem

ryb až jejich ulovením; neulovené ryby žijící v tekoucích vodách (jako je

mimopstruhový rybářský revír N.), jak dovodila právní teorie i soudní praxe, se

pokládají za věc ničí, to na rozdíl od ryb v rybnících a tzv. uzavřených

vodách. Jelikož k úhynu ryb ve vodních tocích došlo v době, kdy žalobce nebyl

jejich vlastníkem, nevznikla mu skutečná škoda spočívající ve zmenšení jeho

majetkového stavu (v úvahu by přicházel nárok na náhradu ušlého zisku, jehož se

však žalobce nedomáhá).

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9.

2006, č. j. 7 Co 1554/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a

rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu je žalobce

ve smyslu § 6 a 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném

do 31. 3. 2004, subjektem vykonávajícím rybářské právo na potoce Ř. a řece N. a

zároveň osobou oprávněnou k uplatnění práva na náhradu škody, která v

souvislosti s výkonem rybářského práva vzniká, a to vůči oběma žalovaným

(případná povinnost k náhradě škody by se stala součástí společného jmění

manželů). Jelikož se však žalobce domáhá náhrady škody představující hodnotu

těch volně žijících ryb ve vodních tocích, které uhynuly v důsledku ekologické

havárie způsobené zemními pracemi na pozemku žalovaných, nikoli hospodářskou

ztrátu v podobě ušlého zisku, nelze existenci odškodnitelné majetkové újmy

žalobce s ohledem na závěry ustálené judikatury, že volně žijící ryby ve

vodních tocích jsou „věcí ničí“, dovodit.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jelikož „napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jde o velmi komplikovanou

právní otázku vlastnictví volně žijících ryb a odpovědnosti za škodu na nich,

která není konstantní judikaturou řešena“. Namítá, že rozhodnutí soudů obou

stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, jestliže se nezabývala

otázkou náhrady škody, která vznikla hrubým zásahem do rybářského práva, jehož

předmětem ryby bezesporu jsou a jehož obsahem je nejen právo ryby lovit, ale i

povinnost ryby chovat a doplňovat obsádku (žalobce na vlastní náklady nasadil

ryby nové místo těch uhynulých, aby tak zachoval obsádku v revíru, tento náklad

na uvedení rybí obsádky do původního stavu je nepochybně skutečnou škodou); je

zřejmé, že ten, komu je svěřeno rybářské právo, nemůže ulovit ryby, aby si je

přivlastnil, když byly otráveny a v revíru již nejsou. Uvedený procesní postup

soudů obou stupňů je předmětem zásadní kritiky ze strany Ústavního soudu ČR,

např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 50/03. Žalobce je tak nejen omezen ve výkonu

rybářského práva, ale i zasažen v právu a tomu odpovídající povinnosti řádně na

rybářském revíru hospodařit a chránit ryby před škodlivými zásahy lidí (§ 16

zákona č. 102/1963 Sb.). Na podporu tvrzení, že judikatura v této věci není

jednotná, poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp.

zn. 25 Cdo 1753/2002, v němž podle žalobce dovolací soud „jednoznačně

prokazuje, že nebere ryby volně žijící v rybářských revírech za věc ničí, ale

dává právo uživatelům rybářských revírů při výkonu rybářského práva požadovat

náhradu škody, která je jim způsobena na rybí obsádce“. Tvrdí tedy, že ryba v

rybářském revíru tvořeném vodním tokem je předmětem rybářského práva, které je

kvazivlastnickým právem věcné povahy (jak konstatoval akademik Š. L. ve svém

díle z roku 1958 P. a zodpovednosť v občianskom práve), a že právní vztah k

rybě vysazené do tekoucí vody ten, kdo ji vysazuje, nepozbývá, jen se mění jeho

kvalita, a taková ryba ve skutečnosti není tak úplně „ničí“; není pak nutné ani

možné prokazovat vztah uživatele revíru ke konkrétní uhynulé rybě, ale postačí,

že uživatel prokáže, že úhyn postihl obsádku revíru, na němž vykonává rybářské

právo. Na závěr žalobce uvádí, že zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu

rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o

změně některých zákonů, v § 12 odst. 11 z takto chápané odpovědnosti za škodu

na rybářských revírech vychází. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření navrhli odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť

napadené rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze

dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, a je s ním zcela v souladu. Žalobce

jednoznačně vymezil po skutkové stránce svůj žalobní nárok tak, že po

žalovaných žádal zaplatit hodnotu uhynulých ryb, o kterou se snížil jeho

majetek. Nikdy netvrdil, že v důsledku uhynutí ryb dosáhl menšího zisku, že se

úhynem ryb zhoršily jeho hospodářské výsledky, nebo byl nucen vynakládat další

náklady na doplňování a obnovování rybí obsádky apod., ačkoli byl soudem

prvního stupně na možnost uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku výslovně

upozorněn. Ani s názorem dovolatele, že rybí obsádka je věcí hromadnou a že má

svojí vlastní identitu, nelze souhlasit za situace, že ryby žijí ve volně

tekoucích vodách, nikoli v rybníku, v sádce či jiném ohraničeném místě, kde by

vlastník mohl realizovat svá vlastnická práva.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1

o.s.ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle

ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména

tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně [i když mu předcházelo rozhodnutí soudu prvního

stupně, které bylo zrušeno odvolacím soudem, nejedná se o případ přípustnosti

podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl pokaždé

stejně, tj. stejně posuzoval práva a povinnosti účastníků řízení tak, že žalobu

zamítl], přípustnost dovolání se tedy řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek

(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění

přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku

zásadního významu.

V projednávané věci vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že nárok

žalobce na náhradu škody, vyčíslené hodnotou uhynulých volně žijících ryb ve

vodních tocích v rybářském revíru spravovaném žalobcem, není dán, neboť volně

žijící ryby ve vodních tocích v době jejich úhynu nenáležely do vlastnictví

žalobce, proto nelze vznik skutečné škody na jeho straně dovodit.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni

vzniku tvrzené škody, tj. do 31. 3. 2004, rybářské právo je oprávnění a

povinnost plánovitě chovat, chránit a lovit ryby a jiné vodní živočichy v

tekoucích vodách a ulovené ryby a vodní živočichy si přivlastňovat, jakož i

oprávnění užívat k tomu v nezbytné míře pobřežních pozemků.

Podle § 8 odst. 1 tohoto zákona místně příslušný správní orgán přenechá

výkon rybářského práva v rybářských revírech organizačním složkám rybářského

svazu, profesionálním rybářským organizacím, L. Č. r. a v revírech, které jsou

na pozemcích spravovaných orgány vojenské správy, organizacím v působnosti

Ministerstva obrany. Rybářské právo obdrží také fyzické nebo právnické osoby

působící v České republice, jsou-li vlastníky vodohospodářského díla (např.

tůně, nádrže, rybníka), dále jezer, propadlin a podobně, pokud o ně požádají.

Podle této úpravy rybářské právo patří státu, který jeho výkon v rybářských

revírech bezplatně svěřuje jiným subjektům. Zákon č. 102/1963 Sb. ani jiný

právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, stanoví

pouze, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá

ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy

originárním způsobem založeným na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích

tohoto zákona. Z toho právnická literatura dovozuje, že na rozdíl od ryb v

rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné a že neulovené ryby

ve vodních tocích se pokládají za věc ničí (srov. Kindl, M.: K jednomu regálu /

Co může a co nemůže být předmětem výhradního vlastnictví státu na příkladu

rybářského práva/, Právník 8/1996, s. 735 a násl., Tomsa, M.: Právní

problematika náhrady škody rybářským organizacím vypouštěním závadných odpadů,

Hospodářské právo 10/1984, str. 766 a násl.), a k obdobnému závěru o charakteru

rybářského práva dospívá rovněž rozhodovací praxe soudů (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, publikovaný

pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, nebo usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, sp. zn. 6 A 78/94, publikované v

časopise Správní judikatura pod č. 338, ročník 1998). Dovolací soud ani v této

věci nemá důvodu se od ustálené judikatury odchýlit.

Je proto zřejmé, že úhyn dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích v

důsledku kontaminace vod nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce

(oprávněný subjekt rybářského práva) o hodnotu uhynulých ryb, jestliže je k

okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila jeho majetkový

stav). Odvolací soud v souladu se shora uvedenou judikaturou posoudil uplatněný

nárok, jehož skutkovým vymezením byl vázán, jako neopodstatněný za situace, kdy

žalobce požadoval náhradu skutečné škody, představující souhrn hodnot

vyjmenovaných druhů a počtu ryb, a nikoli ušlého zisku či zbytečně vynaložených

nákladů na chov ryb, které jedině by bylo možno odškodnit. Nelze souhlasit s

tvrzením dovolatele, že judikatura v této věci není jednotná, přičemž jeho

odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo

1753/2002, a přesvědčení, že v něm dovolací soud „jednoznačně prokazuje, že

nebere ryby volně žijící v rybářských revírech za věc ničí, ale dává právo

uživatelům rybářských revírů při výkonu rybářského práva požadovat náhradu

škody, která je jim způsobena na rybí obsádce“, jsou mylnou interpretací obsahu

citovaného rozhodnutí. Tento rozsudek (publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), týkající se odpovědnosti státu za škodu

způsobenou zvěří, jejíž početní stavy nelze lovem snižovat (§ 34 odst. 3 zákona

č. 23/1962 Sb., o myslivosti), za situace, že nebyl vydán zákonem stanovený

právní předpis ministerstva s úpravou podrobností poskytování náhrad škod, se

totiž nikterak nedotýká závěrů uvedených ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího

soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, řešícím právě otázku

vzniku skutečné škody a ušlého zisku subjektu rybářského práva. Nález Ústavního

soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/2003, na který dovolatel poukazuje v

souvislosti s namítaným nesprávným procesním postupem soudů obou stupňů, rovněž

nelze na daný případ vztáhnout, neboť se v něm - přes některé obecné závěry -

Ústavní soud vyjadřuje konkrétně k zásadě dvojinstančnosti řízení a zásadě

předvídatelnosti rozhodnutí, které byly v jím řešeném případě porušeny tím, že

soud prvního stupně postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru o nemožnosti

soudů přezkoumávat správní rozhodnutí, zatímco odvolací soud na neunesení

důkazního břemene; porušení těchto zásad však v daném případě nelze v

odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů spatřovat.

Konečně dovolací námitka, že zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu

rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o

změně některých zákonů, vychází z takové koncepce odpovědnosti za škodu na

rybářských revírech, jaká odpovídá představám dovolatele, není pro posouzení

věci a založení přípustnosti dovolání relevantní, neboť ke škodní události a z

ní se odvíjejícímu tvrzenému odpovědnostnímu vztahu došlo před účinností tohoto

zákona, proto jej nelze aplikovat s ohledem na zákaz retroaktivity (pravé

zpětné účinnosti, o kterou jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má

řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě,

kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového

právního předpisu). Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná,

neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany

důvěry účastníků právních vztahů v právo (srov. například právní názor uvedený

v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl.

ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České

republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České

republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997

Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav

se odvolací soud neodchýlil od rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení

shodných otázek a věc posoudil v souladu s hmotným právem. Za této situace

dovolací soud neshledal v dané věci otázku zásadního právního významu, jež by

byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.

3 o.s.ř. Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího

soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání

přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a §

218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal

žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů, které žalovaným

vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.

Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování dvou účastníků advokátem

v částce 13.000,- Kč podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1

a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, a z náhrady

hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, celkem tedy 13.300,-

Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2009

JUDr. Petr Vojtek, v.

r.

předseda senátu